Battle Royale o střední školy

23. 5. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty
Školství v České republice poslední roky připomíná tak trochu japonský film Battle Royale. V tomto kultovním japonském snímku z roku 2000 tamější vláda ve fiktivní budoucnosti řeší obavu ze vzrůstající kriminality mládeže a svůj mnohočetný kolaps tím, že každý rok je jedna středoškolská třída donucena bojovat na vzdáleném ostrově, dokud zůstane naživu jen jeden. Srovnání je možná přehnané, ale jen dokud si neuvědomíme, že samotný Battle Royale představuje metaforu japonské společnosti. Tamější tlak na výkon, nepřátelské prostředí na školách a nedotčená psychologická a psychiatrická péče se mimo jiné podepisuje na dlouhodobě extrémně vysokém počtu sebevražd dětí. Český death match, způsobený nedostatkem míst jsme zažili u mateřských školek, základních škol a aktuálně se týká škol středních. Vzhledem k nedobrému stavu financování vysokého školství se dá čekat, že právě tam se odehraje v příštích letech jeho další kolo.

Český „battle royale“ se ovšem dotýká nejen dětí, ale také jejich rodičů a v důsledku i budoucnosti celého státu. O tom, že ušetřené náklady na zajištění dostatečně kvalitního vzdělání dostupného co největšímu počtu dětí, musí stát mnohonásobně vydat později, dnes už pochybuje málokdo. Přesto se nezdá, že by změna byla v dohledu. Není jasné, co je vlastně cílem dlouhodobě „ležérního“ přístupu českých vlád k vzdělávací politice. Občas to skoro vypadá, jako by byla česká politická třída přesvědčena, že když se bude dostatečně dlouho řídit heslem „laissez faire, laissez passer“, určitě to nakonec dobře dopadne. 

Psychická kondice dětí a dospívajících je rok od roku horší, což se po covidu začalo přinejmenším stávat součástí společenské diskuze. Sotva jí ale může pomoci skutečnost, že jsou školáci vystaveni představě, že o celé jejich další budoucnost rozhoduje, jak se dokážou vytáhnout u testů na střední. Namísto toho, aby se stát snažil vytvořit podmínky, které by umožnili zajistit co aspoň teoreticky všem dětem šanci na co nejsvětlejší budoucnost (a tím zmírnil i množství stresu, které aktuálně zažívají), spíše jen podporuje stávající negativní trend – a přitom si tvoří problémy, s nimiž se bude muset sám v budoucnosti vypořádávat. 

Představa o fiskální zodpovědnost, coby univerzální zaklínadlo současné vlády, jejíž obětí je školství na všech stupních, paradoxně v lecčem připomíná výrok Johna Maynarda Keynese, že „v dlouhodobém horizontu jsme všichni mrtví“. Ten bývá často dezinterpretován v tom smyslu, že Keynes hájil bezbřehé státní výdaje bez ohledu na budoucnost. Ve skutečnosti mu šlo o něco zcela jiného – kritizoval tehdejší mainstreamové ekonomy, že i bez státních zásahů dosáhne ekonomika sama od sebe („v dlouhodobém horizontu“) rovnováhy. Současná vláda však jako by chtěl vykládat Keynese doslovně, a problémy školství odkazovala budoucnosti, v níž budeme všichni beztak mrtví.

Konfrontace se selháváním institucí je dnes už známá a dobře popsaná cesta k antisystémovým postojům. V našem v podstatě stále ještě relativně dobře fungujícím státě se s ní v minulosti setkávali zejména ti, kteří postrádali ekonomický a sociální kapitál, který by občasné výpadky státu dokázal bez problémů zaplnit. Typickým příkladem jsou exekuce, o jejichž bujení, které umožnila laxní legislativa, dnes už jen málokdo (snad krom exekutorů z povolání) pochybuje, že představují obrovskou a zbytečnou zátěž pro celou společnost. V případě „battle royale“ o místa na středních školách se se selhávajícími institucemi konfrontuje už i střední třída. A sotva lze očekávat, že frustrace, kterou toto setkání vyvolává, bude mít jakkoli pozitivní společenský dopad.

1
Vytisknout
1916

Diskuse

Obsah vydání | 24. 5. 2024