Rozhovor Britských listů 656. Vytvořte dobré školství, vytvořte dobré zdravotnictví a nebudete potřebovat sociální služby
15. 4. 2024
čas čtení
17 minut
Jan Čulík hovoří se sociálním pracovníkem Pavlem Velemanem o současných sociálních poměrech v České republice a o postoji státních úřadů k nim.
Kompletní transkript tohoto rozhovoru:
Jan Čulík: Dobrý den, vážení
televizní diváci v dnešním výjimečném Rozhovoru Britských
listů máme pana Pavla Velemana, který pro nás píše pro Britské
listy velmi informované a velmi čtené články o sociální
situaci v České republice. Pan premiér Fiala píše na Twitteru,
jak všechno jde a opozici se to nelíbí, tak to jako zpochybňuje a
všichni jsou bohatí a slušní a mají se velmi dobře. Česká
republika nikdy nebyla tak bohatá. Pane, Velemane, vy jste sociální
pracovník. Je tomu tak?
Pavel Veleman: Já si vypůjčím vašeho
oblíbeného spisovatele Milana Kunderu, který hovořil o
imagologii.
Jan Čulík: Ano?
Pavel
Veleman: Je
to geniální, si to uvědomte, že to bylo v roce devadesát. V
Nesmrtelnosti. A já mám pocit, že jsme teď opravdu v té
fázi, kdy svým způsobem tak politika, i ta sociální politika, je
tvořená zejména imagologií. To znamená, že to je tvořené jako
externí koncepty, jakoby takové, když chcete mít hezčí zubní
pastu nějaký ten obal, ale jinak je tam úplná prázdnota.
Já jsem se dneska díval, že na ministerstvu
práce a sociálních věcí je asi třináct lidí v oddělení
marketingu.
Jan Čulík: Ano?
Pavel Veleman: Jo, takže tam je těch
imagologů, kteří dělají všechno k tomu, aby se ta pravda
zakryla jo a to je to mě základní věc v tom, že po úmrtí celé
generace lidí, které, já nevím, symbolizoval pro mě Oldřich
Matoušek. Igor Tomeš, který ještě měl přesah pomalu až do
první republiky svými učiteli a lidmi, tak ta sociální politika
dneska už neexistuje. Protože sociální politika, jak právě
říkal profesor Tomeš, je, je komplex. Je to komplex všech
činností, které ten stav vykonává a musí to udělat v souladu.
To znamená, že to zdravotnictví, školství – a pak z toho
vyplyne i sociální politika.
On když byl na stáži v devadesátých letech,
kde si ho zvali, byl v Arménii, tak oni chtěli, aby jim dal
koncepci sociální politiky a oni jim řekl krásnou větu, když to
tam asi šest měsíců zkoumal, a ta byla: Zlepšete zdravotnictví
, zlepšete školství a nemusíte dělat sociální reformu.
A tady se teď právě děje, že se to všechno
dělá odzadu, . Já o tom píšu, protože mně to je opravdu
strašně líto. To, jak jsou tady týrány děti. Středoškoláci.
To co je úplně běžné všude už dneska v západní Evropě, to
znamená, že je nutné, aby lidi měli středoškolské vzdělání
-
Aspoň, tak my dneska – já se se teď pohybuju
na Praze 7, tak tam je gymnázium Nad štolou-
Jan Čulík: Tam jsem chodil.
Pavel
Veleman: Tam jste chodil a víte, kolik je tam – Tam je 1300
uchazečů a otvírají jednu třídu.
Jan Čulík: A proč? Protože nemají
učitele?
Pavel
Veleman: A to je ale tady v Praze specifické. A teď je tam Úřad
práce. Tady jsem si vzal rozhovor s jejich generálním ředitelem
panem Kryštofem. Tvrdí, že dostali 5 miliard, z Unie, aby mohli
dělat rekvalifikace. Takže. my ze školství, já nevím třeba na
severu Čech vychází až 16 procent lidí se základním vzděláním.
Nic, jsou to absolutně lidi pak do té práce nezařaditelní. My to
školství, my s nim nic neděláme, my ho necháváme úplně zničit
a pak je to jako e-shop, on tomu říká e-shop, to bych se zase
vrátil k tomu, aby to bylo takový sexy, aby to bylo to , a teď na
e-shopu si uděláte nějaký pofidérní kurz za 5 miliard, který
si tam nasmlouvaly firmy a to je, a to je pro něj sociální
politika. Tyhlety věci.
Jan Čulík: Jinými slovy říkáte, že
to nejde. Není to promyšlené a strukturované.
Pavel Veleman: Absolutně. Je to úplně
vytržené z věcí. Naopak pan Jurečka, který podle mého soudu
tomu absolutně nerozumí, každý jeho rozhovor, který slyšíme my
sociální prací pracovníci, tak úplně pláčeme. I z těch lidí,
kteří tam jsou, tam odešlo spousta odborníků. A on má neustále
ještě takovou tu lidoveckou podle mého soudu představu, že se ty
lidi musejí furt vychovávat.
Takže
on je chce vychovávat tou prací. Takže zase znova se nám vrací
to, co už tady jednou bylo, to znamená Drábkova reforma akorát.
Se tomu udělal takový hezčí kabátek. Uděláte tomu hezčí
kabátek, ale jinak ty věci, to znamená sloučení dávek. To, co
chtěl ministr Drábek tehdá, že jeden pracovník na Úřadě práce
bude dělat všechny dávky a já nevím, co všechno, tak to se nám
zase znova vrací.
Jan
Čulík: A cílem je zlevnění toho? Nebo zjednodušení?
Pavel Veleman: Já se bojím, že skutečně
je to velmi promyšlený cíl, který ta neoliberální vláda a pan
Jurečka a všichni mají. Oslabit, oslabit. Celkovou soudržnost. Ve
společnosti je dnes absolutní nesoulad mezi jednotlivými
skupinami, protože tohleto je naprosto nesmyslné. Ty Úřady práce
jsou, byli zvyklí, že byly určité dávky státní sociální
podpory, byla hmotná nouze, všechno to mělo svůj systém. . Teď
se to všechno zamíchá, řekne se tomu super dávka, ale výsledek
bude téměř, že se tam strašně lidí, zejména těch, s nimiž
pracuju já a to jsou lidi housing first, to znamená opravdu lidi
drogově závislí, a tak se může stát, že přijdou o všechno,
že přijdou o příspěvek na živobytí, protože se to bude
všechno posuzovat nějak společně.
A
bude tady opravdu hodně lidí. Na to na
to už teď upozorňuje paní Kuchyňková z charity, že a já
jsem o tom přesvědčen, nastane
skutečně obrovská skupina lidí, která úplně z toho systému
vypadne a budou postavení už jenom na potravinových bankách.
Stoupne
zločinnost, stoupne kriminalita, a
tohleto všechno má za následek ta šílená nekoncepčnost
současné sociální politiky, která se dělá po kouskách, nedělá
se komplexně, aby se řešila bytová otázka. My máme nejdražší
byty v Evropě. Ale to nikdo neřeší a řeší to, jakým způsobem
má sociální pracovník pomáhat je shánět. Jak je můžete
shánět, když žádné nejsou. Tady
je byt za 37 Já nevím 35 000 a jak ho
máte sehnat člověku, který
je na nějakých sociálních dávkách, nebo má nějaké zdravotní
potíže, důchodci.
To
se přece musí dělat úplně opačně. Nejdřív musí být ty
nástroje a pak můžete někomu pomáhat. A to jen Úřad
práce, tam je to teď jako v roce 2010, kdy oni zjistili, že jsou
tam daleko přísnější, než jsou lidi na obcích nebo v
neziskovkách a snaží
se touhletou
přísností,
takovou tou povinnou pracovní, už tomu
fakt říkám „Práce osvobozuje“ jo, protože to je strašné.
Nutit lidi, aby dělali za minimální mzdu, která je neuživí
a pak ještě si chodili pro dávky a říkat, že jsou líní a
nedělají, takže si myslím, že tam skutečně ten Úřad práce
tohleto chce.
Oni jsou postavení na těch tabulkách, aby měli
ty dávky vyplacené a ten tým kolem pana Trpkoše,
pana generálního ředitele Kryštofa
dělá všechno pro to, aby měli dobré ty tabulky. Chtějí i
příspěvek na péči, který tady má nejdelší čekací doby, tak
ho chtějí převést pod Českou správu sociálního zabezpečení,
aby se jim podle mého soudu zvedla procenta vyplacených dárek a už
vůbec se neřeší, že na České správě sociálního zabezpečení
nejsou vůbec posudkoví lékaři. Takře
se to zase zhorší, je to jednoznačně
nekoncepční, ale účel to má ten podle mého soudu tu
společnost ještě víc vystresovat, udělat jí takovou, kde
je každý každému vlkem a potom v
téhleté situaci můžete dělat to, co popsala Naomi Kleinová,
šokovou doktrínu, to znamená, že můžete dělat hodně věcí
hodně věcí, když ti lidi jsou vystrašení, vystresovaní,
rozdělení a bojujou mezi sebou.
Jan
Čulík: No vy jste v té přední linii, protože se s těmito
lidmi setkáváte. V novinách nebo v médiích jsou lidi v podstatě
spokojení. Sice se možná bojí, že Putin by mohl zaútočit nebo
něco takového, ale pořád se vyskytují
názory, že Češi jsou nejbohatší v historii než než kdy co
byli.
Například
na té Praze 7, když jste
na Praze 7 tak Praha 7
má takový sexy
image, jakože je to čtvrť pro mladé
lidi a tak a mají tam Dox já nevím, a tohleto všecko. Kolik je
tam tedy lidí, kteří chodí za vámi, těch, o které se musíte
starat, percentuálně?
Pavel
Veleman: No,
je jich asi daleko míň, než jich bylo
na Praze 10. Ta Praha 7 má určitou,
já už jsem o tom psal, tam
je to takové zvláštní, nikdo moc si toho nevšiml, že to tam tak
trochu nesouhlasí se statistikami, takže vlastně -
Mladí
bohatí jsou většinou pravicově zaměření lidé. Ale
tam už tři volební období vítězí
spíš takový střed, jako ten pan Čižinský, on je to spíš
střed doleva. A najednou se tam trošku ukazuje to, že když se to
těm lidem vysvětluje jo, tak to sociální bydlení, nebo i ta moje
pozice , to housing first, je to tam docela, se to snaží a nakonec
se ukazuje, že to najednou má i podporu veřejnosti. Ti mladí
lidi, nebo ti mladší, nebo mladší nechtějí jenom překračovat
ty bezdomovce, když jdou
do firmy.
Jan
Čulík:
To vidím celosvětově jako v té
Británii například už nejsou mezi mladými lidmi žádní
pravičáci.
Ono to možná nastane v
pozdějším věku, ale zajímavé je, že říkáte, že i na té
Praze 7 to trošku potkáváte. Tak je jich tam říkáte méně než
jinde. Ale kolik jich tedy je, máte představu, v České republice?
Kolik lidí nemá na jídlo? Percentuálně?
Pavel
Veleman: Víte,
tady se teďkon děje to, že se sociální
práce, která vždycky byla postavena na systému, ne milosrdenství,
jak říkal
Masasryk. I třeba Karel Engliš. Dneska není množné si
představit, že by třeba
pan Michl psal články o sociální
politice? Engliš! To už je úplně scifi. Nebo pan Singer nebo
tihleti ekonomové.
A ten se snažil, že to má vyjít ze systému.
Já jsem taky z toho ještě vyrostl. Ale v současnosti je tady ten
model ten, že to začíná být naprosto legitimní a mí kolegové,
mladší, už to přijímají jako naprosto běžnou věc, že
posílají lidi do potravinových bank.
Pro mě je to šílený, já si na to nikdy
nezvyknu, je tam strašná fronta, stojí tam čtyři-pět hodin ti
lidi, pak jim dají dvě paštiky. A stojí tam důchodci, stojí tam
a těch lidí skutečně přibývá. Těch přibývá asi i na Praze
7, ačkoliv tam říkám tam, je to takové specifické.
Přibývá
těch lidí strašně moc jo, protože peníze jim
fakt nestačí. Zejména ti lidi, který
mají nižší mzdy, tak jako jim zbývá sedm-osm tisíc a to je
fakt už pak jenom že musíte
chodit po těch šatnících a po tady
tom a to já říkám, to není sociální politika, to není
sociální. Spíš se dostáváme do třetího světa.
Jan
Čulík: Co vám lidi takhle říkají, když s nimi mluvíte?
Pavel
Veleman: Jsou
strašně naštvaní. Jsou hodně
zoufalí, naštvaní a co je nejhorší, jsou začínají být
skutečně
- To,
co je nejhorší a co nejvíc politikům vyčítám, že tu
společnost vůbec nesjednocují.
Že je schopný pan Zámečník mluvit o
lidech „S lůzry
nevybudujeme nic.“ Ale to jsou občani,
to nejsou lůzři. To
ty lidi tak jako říkal Bertold Brecht,
tak vyměňte lid! Pro
ně se stali, já nevím, důchodci, nebo
to,
čemu se říká dezoláti, já s nimi
pracuju s těmi lidmi, ano, oni mají své emoce, ale to jsou lidi,
kteří jsou jsou - mnohdy je to ze zoufalství. Je to z těhletěch
věcí a politik přece není od toho, aby ty lidi odsuzoval, aby se
jim smál, aby dával najevo někomu, kdo je ekonomicky nebo jinak
statusově
silný, aby mu dával najevo „Tohleto
jsou hlupáci, tohleto je odpad“ a já tam vidím obrovský
hněv a to je fakt, že ty lidi se mezi
sebou, jak mi říkal nedávno jeden můj klient, my se na tom Úřadu
práce jednou
pozabíjíme mezi sebou.
Je
to fakt strašně smutný. Teď tam je strašná nenávist k těm
Ukrajincům, že jo, jo.
Jan
Čulík: Mezi vašimi klienty?
Pavel
Veleman: Oni
ti lidi věří tomu, co se jim neustále
říká. I politici na to hrajou, pro ty jednotlivé
skupiny, tak ti
lidé mají furt pocit, tyhlety skupiny
tak mají pořád
pocit, jedna
skupina těch lidí, co jsou takhle dole,
že za to může ta druhá skupina. Oni jim o neustále ti politici,
místo aby společnost sjednocovali, aby mladým lidem vysvětlovali,
že důchodci nejsou žádní pitomci všichni, kteří tady jenom já
nevím pořád něco chtějí, že jsou všichni hloupí a že když
budou mít oni důchod, tak tihle už důchod mít nebudou. Tak ta
společnost se strašně rozjíždí
a vidím to i v těch rodinách. Já pracuju se staršími lidmi, ti
starší lidi jsou v depresi, protože s
nimi nemluví vnučka, protože má pocit, že když já nevím
babička volí Andreje Babiše, takže je dezolátka.
„Jsi
dezolátka, nebudu tě navštěvovat.“
Tohleto
já těm politikům dost vyčítám. Že tady svým
způsobem přes ty ekonomické a sociální problémy, to politikům
vyhovuje v tom, že nejsou schopní lidi nějak sjednotit a skutečně
si vymoci
nějak tou občanskou společností
opravdu ty změny, o kterých jsem mluvil, aby skutečně byly
systémové, aby řešili
byt, školství, zdravotnictví a ne, aby
se to dělalo takhle odzadu.
Jan
Čulík: Takže já nevím, závěrem, vy jste vysvětlil jasně,
co je problém, že to není systémové a že se lže kolem toho,
neřeší se problémy, takže řešení by bylo - Vyměnit politiky,
ano? Nebo?
Pavel Veleman: Já myslím, že už ani
snad teď já nevím co je. Já se fakt zase vrátím k tomu
Kunderovi,
tam skutečně, on nám změnil, on tehdy
tvrdil, že imagologové vystřídali ideologii
a já si myslím, že to je spíš dohromady, že se ta ideologie
schovala dozadu a tyhleti imagologové jsou takový jako předvoj jo
a ideologové
jsou tam schovaní a tito lidi jim jenom jako říkají čísla jo a
politikové
si vyhodnotí, že je třeba nebudou
volit já nevím lidi starší sedmdesáti let, tak jim taky plivnou
do polívky. Vezmou jim třeba jízdné zadarmo, jim škrtnou, a
podle mého jsou to jenom schválnosti. Oni se taky chovají jako
dezoláti. Oni je za to nehlasování vytrestají, třeba já mám
klientky, starší paní, jedinou zábavu, kterou měli a vždycky
byli šťastní, že můžou jezdit vlakem
zadarmo třeba
někam do přírody nebo do
nějakých měst, a teď oni jim vezmou i
tohleto.
Podle mého soudu je to trest. Babiš jim to zase
vrátí, ale on je taky zneužívá. Politici
mají jenom ty své skupiny, na které vždycky cílí a těmhle těm
ostatním úplně stejně plivnou
do polívky jako jí. Oni
pal plivnou ti důchodci tomu Fialovi. On
vlastně ty jejich hlasy nechce.
A to mi přijde strašně smutný a to mi přijde,
že z toho, co je, musí skutečně mít pan Putin strašnou radost.
Tady z toho, že v těch zemích nastává, není to jenom tady,
nastává obrovský konflikt mezi jednotlivými skupinami. A vždycky
přece víme, že jo, že když že když ta země je nějakým
způsobem takhle oslabená
zevnitř, tak je velmi lehké nějakým
způsobem se jí zmocnit nebo ovládnout
a to skutečně já politikům - jako občan teď mluvím - vyčítám
nejvíc.
Jan
Čulík: Je to deprimující, ale na druhé straně je
optimistické na tom je, že je to jasný pohled a je nutno ty věci
říct. A možná potom, vážení televizní diváci jednat. Pane
Velemane, děkuji vám mnohokrát.
Školství v České republice poslední roky připomíná tak trochu japonský film Battle Royale. V tomto kultovním japonském snímku z roku 2000 tamější vláda ve fiktivní budoucnosti řeší obavu ze vzrůstající kriminality mládeže a svůj mnohočetný k...
Diskuse