Jak ruská válka na Ukrajině podkopává světový řád

10. 5. 2024

čas čtení 18 minut
Devalavace rétoriky ze strany Ruska a praktické podvracení mezinárodního práva, pořádku a organizace se netýká jen evropského kontinentu. Může být nebezpečnější pro vojensky slabé nezápadní země, upozorňuje Andreas Umland.

Není pochyb o tom, že Moskva se svou totální invazí na mírumilovnou Ukrajinu a následnými územními anexemi, genocidní politikou, otevřenými jadernými hrozbami a zneužíváním práva veta v Radě bezpečnosti OSN otřásla mezinárodním bezpečnostním systémem.

Po více než deseti letech války na Ukrajině zůstávají výsledky ruského útoku na údajný "bratrský národ" pro Kreml nevyrovnané. Na jedné straně katastrofálně utrpěl jeho obraz údajné vojenské supervelmoci. Válka v roce 2022 se stala mezinárodní ostudou pro ruské vedení, armádu a zbrojní průmysl. Tažení Moskvy na Ukrajině vedlo ke ztrátě západních partnerů, trhů a investorů. Tyto a další související nezdary budou mít pro Rusko dalekosáhlé regionální, geopolitické, ekonomické a možná i vnitropolitické důsledky.

Úspěchy Moskvy

Na druhé straně řada částečně ignorovaných a částečně podceňovaných výsledků ruské politiky vůči Ukrajině oslabila mezinárodní řád a Západ. Invaze zahájená v únoru 2022 vedla k částečné konsolidaci západního bloku: NATO a EU se sblížily; západní země poskytly Ukrajině vojenskou a jinou podporu; Finsko a Švédsko vstoupily do NATO; EU se zároveň chystá zahájit přístupová jednání s Ukrajinou a Moldavskem a udělila Gruzii status kandidátské země.

Navzdory jistým pozitivním vedlejším účinkům konfrontace jsou globální politické škody způsobené ruskou válkou již nyní – a nadále budou – obrovské. Ačkoli to nebyl primární cíl Kremlu, je třeba předpokládat, že tyto sekundární dopady na mezinárodní stabilitu jsou také v zájmu Moskvy. Současní i potenciální revizionističtí aktéři po celé planetě těží z toho, že Rusko podkopává základy mezinárodního práva a pořádku. Ruský útok na světový bezpečnostní systém v mnoha ohledech oslabuje Západ a mezinárodní organizace, a tím posiluje – alespoň podle kremelských kalkulací s nulovým součtem – samotnou Moskvu, její protizápadní spojence a další revanšistické síly po celém světě.

Vedle devastace na Ukrajině je ruské dobrodružství nejznepokojivější ranou globální stabilitě a spolupráci od konce 2. světové války. Je pravda, že poválečný jaltský řád – se svými sférami vlivu a omezeními suverenity – nebyl nikdy nijak zvlášť spravedlivý ani liberální. Od roku 1945 došlo v různých regionech světa k několika stejně tragickým válkám. Legálnost různých ozbrojených intervencí západních a nezápadních států podle mezinárodního práva je také zpochybnitelná.

Nicméně v souhrnu svých specifických charakteristik má ruská válka proti Ukrajině, zejména od roku 2022, novou kvalitu. Není to jen pokus Moskvy zrušit evropský bezpečnostní řád ustanovený Pařížskou chartou z roku 1990. Putinova válka překračuje pravidla a konvence éry před rokem 1990. Kombinace pěti porušení základních pravidel mezinárodního řádu odlišuje ruský útok na Ukrajinu od jiných vojenských invazí po 2. světové válce.

Pět trhlin ve světovém řádu v důsledku akcí Moskvy

Za prvé, v roce 2014 Rusko bez provokace zaútočilo na dosud mírumilovnou a vojensky bezmocnou zemi. Ruské vedení od té doby mnohokrát prohlásilo, že Ukrajina, Západ nebo obojí jim nedávají jinou možnost než provést invazi. Přesto byla změna v domácí a zahraniční politice Ukrajiny po vítězství revoluce Euromajdan v roce 2014 mnohem méně dramatická, než jak Moskva a její apologeti v zahraničí vykreslují. Ukrajinská politika vůči ruské menšině zůstala tolerantní i bezprostředně po změně režimu v Kyjevě. Restriktivnější se stala až v reakci na válku, která začala po revoluci, a zejména v důsledku eskalace v roce 2022. Ukrajinský pravicový extremismus byl – a stále je – na evropské poměry vždy slabý. Dohoda o přidružení k Evropské unii z roku 2014 a zóna volného obchodu s Ukrajinou nebyly výzvou pro tehdy platnou dohodu o volném obchodu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Potenciální vstup Ukrajiny do NATO byl v roce 2014 a dodnes zůstává vzdálenou vyhlídkou. Podle logiky tohoto obzvláště populárního ospravedlnění Putinova chování mělo Rusko například už dávno stáhnout svá vojska z Moldavské republiky. Moldavsko je podle článku 11 své dnes stále stále platné ústavy z roku 1994 oficiálně nezúčastněné, což znemožnilo vstup do NATO. Moskva nicméně s aktivní vojenskou a ekonomickou podporou již třicet let udržuje neuznaný podněsterský satelitní stát na moldavském území.

Naopak, podle logiky kremelských mluvčí a apologetů měla Moskva reagovat mnohem rozhodněji a negativněji, než reagovala na významné rozšíření NATO na východ v letech 1999 a 2004. V nedávné době mělo Rusko zaútočit na Finsko v reakci na jeho žádost o členství v NATO. Poté, co byl na začátku roku 2022 zveřejněn záměr Helsinek připojit se, bylo zřejmé, že NATO vyhoví žádosti Finska mnohem dříve než žádost Ukrajiny o členství ve stejném roce. Rusko-finská hranice sice není tak dlouhá jako rusko-ukrajinská hranice, ale je značná. Když Finsko v roce 2023 vstoupilo do NATO, celková délka hranice mezi NATO a Ruskem se zhruba zdvojnásobila.

Přistoupení Finska navíc nyní postavilo Putinův rodný Petrohrad a řadu dalších předních ruských politiků do prekérní strategické pozice. Druhé ruské hlavní město je nyní v těsné blízkosti NATO jak ze západu (Estonsko), tak ze severu (Finsko). Tato nová geopolitická situace pro Petrohrad učinila ze vstupu Finska do NATO pro Rusko znepokojivější strategickou záležitost než potenciální vstup Ukrajiny v pravděpodobně vzdálené budoucnosti.

Nicméně, kromě určitého hluku, nedošlo k žádné materiální ruské reakci na přihlášku Finska do NATO a jeho přistoupení. Ve skutečnosti Rusko v posledních dvou letech stáhlo jednotky ze svého Západního a Severního vojenského okruhu na rusko-finské hranici nebo v její blízkosti. Navzdory skutečnému sblížení Finska s NATO a případnému vstupu do NATO byla reakce Kremlu až dosud spíše rétorická než materiální.

Za druhé, ruské invaze v letech 2014 a 2022 nebyly zaměřeny pouze na dočasnou okupaci dobytých území nebo začlenění Ukrajiny do zóny vlivu. Vedly k – z ruského pohledu – ke konečné a úplné anexi nejprve ukrajinského Krymu a později čtyř dalších regionů na jihovýchodní ukrajinské pevnině. Taková nestoudná válka za rozšíření státního území na úkor mezinárodně uznané sousední země není ojedinělá. Přesto je to od roku 1945 přinejmenším vzácný krok.

Za třetí, ruská invaze v roce 2022 byla válkou nejen za expanzi, ale také za zničení ukrajinského státu. Jejím cílem je zrušit Ukrajinu jako suverénní entitu a vymýtit ukrajinský národ jako nezávislé kulturní společenství oddělené od Ruska. Genocidní záměry Moskvy jsou vyjádřeny nejen v mnoha oficiálních prohlášeních, ale také v jejím teroristickém chování, od úmyslného bombardování civilní infrastruktury až po cílené ničení ukrajinských kulturních institucí, jako jsou kostely a knihovny, svévolné špatné zacházení a zabíjení stovek civilistů a válečných zajatců, masové deportace desetitisíců dětí s doprovodem i bez doprovodu, rusifikační kampaně na okupovaných územích, převýchovné tábory pro nezletilé i dospělé Ukrajince a tak dále. Tento genocidní přístup také není od roku 1945 ojedinělým jevem. Nikdy však nebyl praktikován v této podobě mimo své území stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

S tím souvisí čtvrtý specifický rys války – záměrné využívání křesla v Radě bezpečnosti OSN, které v roce 1991 zdědilo po Sovětském svazu, k diplomatickému podněcování vyhlazovací války a k bezpečnému územnímu rozšíření. Ruský přístup od roku 2014 postavil původní funkci OSN na hlavu. Rada bezpečnosti OSN, vytvořená za účelem ochrany mezinárodního práva a zejména hranic, celistvosti a suverenity členských států, se v rukou Ruska stala nástrojem porušování těchto nejzákladnějších principů.

Kuriózním vedlejším problémem je, že Ukrajina, bývalá sovětská republika, byla v roce 1945 jedním ze zakladatelů OSN, zatímco předchůdkyně dnešního Ruska, Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR), nikoliv. Nicméně nástupnický stát RSFSR, Ruská federace, která vstoupila do Organizace spojených národů teprve koncem roku 1991, dnes oficiálně zahrnuje pět násilně anektovaných regionů republiky zakládající OSN. V této souvislosti asi nikoho nepřekvapí, že Rusko koncem dubna 2022 bombardovalo Kyjev, když byl ve městě generální tajemník OSN Antonio Guterres. Guterres se musel skrývat v kyjevském protileteckém krytu před raketami vyslanými stálým členem Rady bezpečnosti OSN do jeho bezprostřední blízkosti.

Nejdalekosáhlejší důsledky chování a rétoriky Moskvy pro světový bezpečnostní systém souvisejí s pátým rysem – jaderným aspektem ruské expanzní a ničivé války proti Ukrajině. Chování všech aktérů této konfrontace je utvářeno tím, že Rusko vlastní a Ukrajina nevlastní jaderné zbraně a další zbraně hromadného ničení. Ukrajina, Západ a další spojenci kalkulují své akce a signály ve světle nestoudných hrozeb Moskvy použitím jaderných zbraní a neschopnosti Kyjeva to opětovat.

Nejskandálnějším aspektem této konstelace je, že Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), podepsaná v roce 1968, výslovně umožňuje Rusku vlastnit jaderné zbraně, ale absolutně zakazuje Ukrajině je získat nebo vyrobit. Stejně jako paradoxní důsledky stálého křesla Ruska v Radě bezpečnosti OSN postavila Moskva význam Smlouvy o nešíření jaderných zbraní na hlavu. Dnešní důsledné provádění Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, koncipované jako nástroj pro udržování míru, v kontextu chování Ruska vůči nejaderné Ukrajině, mělo za následek umožnění expanzní války.

Stejně jako v případě členství Ukrajinské sovětské republiky v OSN od roku 1945 existuje historická kuriozita týkající se režimu nešíření jaderných zbraní. Po získání nezávislosti v roce 1991 měla Ukrajina krátce třetí největší arzenál jaderných zbraní po Rusku a Spojených státech. V té době Ukrajina vlastnila více atomových hlavic než zbývající tři oficiální státy s jadernými zbraněmi – Velká Británie, Francie a Čína – dohromady.

V polovině 90. let však Kyjev souhlasil se zničením svých nepoužitelných mezikontinentálních raket výměnou za dnes již nechvalně proslulé Budapešťské memorandum z roku 1994. Ukrajina byla rovněž přesvědčena, aby zlikvidovala nebo předala Rusku všechny vojensky použitelné jaderné zásoby, radioaktivní materiály, jaderné technologie a příslušné nosiče.

Hrobník řádu po studené válce

Válka Ruska proti Ukrajině od roku 2014 a její eskalace v roce 2022 otřásly nejen liberálním světovým řádem, ale také evropským bezpečnostním řádem a obecným mezinárodním právním systémem. Ruský útok je namířen nejen proti ukrajinské demokracii, ale i proti státnosti, hranicím, suverenitě, identitě a celistvosti členského státu OSN. Podvratné účinky tohoto chování stálého člena Rady bezpečnosti OSN a oficiálního jaderně vyzbrojeného státu podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní jsou umocněny mírným a neúčinným chováním zbývajících členů Rady bezpečnosti, dalších států vlastnících jaderné zbraně a dalších mocných západních zemí – v první řadě Německa.

Je pravda, že masivní sankce uvalené na Moskvu Západem od roku 2022 zbrzdily ruskou válku a oslabily ekonomiku. Nepodařilo se jim však Rusko omezit, natož ukončit válku. Dodávky západních zbraní na Ukrajinu nejsou zanedbatelné, ale nadále jsou zdráhavé, omezené a pomalé. Zůstávají omezené co do rozsahu a velikosti. Dodávky stále vylučují různé klíčové typy zbraní.

Ruská válka také často nepřímo a někdy přímo ovlivňuje bezpečnostní zájmy Evropy a dalších států. Ruské rakety například operují v blízkosti ukrajinských jaderných elektráren, zaměřují se na ambasádní čtvrť Kyjeva nebo ničí ukrajinská obilná sila. Přesto vojensky silné evropské státy, jejichž zájmy jsou ruskou válkou viditelně ohroženy nebo oslabeny, materiálně nereagovaly. Místo toho evropské národy ignorují ochranu objektů na ukrajinském území kritickou pro ukrajinské ozbrojené síly.

V neposlední řadě zůstává utlumená mezinárodní angažovanost v nevojenské pomoci Ukrajině. Dnes se na Západě intenzivně diskutuje o převodu zmrazených finančních prostředků Moskvy do Kyjeva, o tom, jak potrestat Rusko za masové porušování lidských práv na okupovaných ukrajinských územích, a o repatriaci tisíců ukrajinských dětí deportovaných do Ruska bez doprovodu. Dosud však bylo podniknuto jen málo relevantních praktických kroků k realizaci těchto a podobných záměrů.

Závěry

Přetrvávající propast mezi veřejnou rétorikou Západu a politickou praxí vyvolává dojem, že liberální mezinárodní řád je fata morgána. Jistěže, Rusko směřuje do slepé uličky svého rádoby impéria a z války vyjde jako čistý poražený, i když na bojišti zvítězí. Kremlu se zároveň podařilo částečně zničit světový systém založený na OSN, který vznikl po roce 1945, a evropský bezpečnostní řád, který vzešel z Helsinské deklarace z roku 1975.

Aby se tato situace zmírnila, musí se slova a činy západních i nezápadních vlád a mezinárodních organizací sladit. To se týká především evropských aktérů, ale je to problém i mimo Evropu. Západoevropská a severoamerická podpora Ukrajiny je silně motivována normativními a emocionálními obavami, často založenými na pocitech sounáležitosti, solidarity a empatie. Tyto motivace jsou sice chvályhodné, ale musí být doplněny explicitnějším a racionálnějším zvažováním národních a nadnárodních nákladů pokračující ruské devalvace světového řádu, mezinárodního práva a globální bezpečnosti.

Mimo západní sféru hrají hodnoty, emoce a normy od 24. února 2022 při hodnocení neutěšené situace Ukrajiny menší roli. Mnoho politiků a komentátorů na globálním Jihu vidí rusko-ukrajinskou válku buď jako spor mezi různými skupinami bělochů, nebo jako konflikt mezi Ruskem a Západem. Většina komentátorů to vnímá jako událost, která do značné míry nesouvisí se zájmy mimoevropských národů. Řada politiků, diplomatů a expertů ji dokonce považuje za konfrontaci, kterou by měly asijské, africké a latinskoamerické země využít ve svůj prospěch. Někteří zacházejí tak daleko, že mylně považují ruskou imperiální válku, ilegální anexe a genocidní chování za akty antiimperialistického odporu proti údajně expanzivnímu Západu – což je podivná dezinterpretace, která je také populární v západních krajně levicových a pravicových kruzích.

Šíření takových nedorozumění napříč nezápadním světem je paradoxní. Devalvace rétoriky ze strany Ruska a praktické podvracení mezinárodního práva, pořádku a organizace se netýká jen evropského kontinentu. Může být nebezpečnější pro vojensky slabé nezápadní země než pro dobře chráněné členské státy NATO nebo blízké nealianční spojence Spojených států, jako je Japonsko nebo Jižní Korea.

Někdy se zapomíná, že Ukrajina je – v širším komparativním smyslu – zemí intenzivně zapojenou do regionálních a globálních smluv a organizací. Pro ilustraci mezinárodního zakotvení Ukrajiny je adresátem mimořádného Budapešťského memoranda připojeného ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní od roku 1994, účastníkem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě od jejího vzniku v roce 1995, smluvní stranou zvláště podrobné dohody o přidružení s EU od roku 2014 a také spoluorganizátorem zvláštní Rady NATO-Ukrajina založené v roce 2022. Mnoho států po celém světě je méně zakořeněno v mezinárodních strukturách nebo má méně mocné partnery a spojence. Suverenita a celistvost těchto neevropských zemí závisí – ještě více než u Ukrajiny – na fungování multilaterálních pravidel, organizací a dohod, na něž Rusko v současnosti útočí.

Západní a nezápadní země by měly ve svém vlastním zájmu co nejvíce podporovat Ukrajinu, která usiluje o obnovení své územní celistvosti a suverenity. Měly by podporovat Ukrajinu v jejím úsilí omezit a zvrátit genocidní aspekty ruského útoku na Ukrajinu od roku 2014, pohnat Rusko k odpovědnosti a zvážit způsoby, jak reformovat OSN a širší světový systém, aby se zabránilo budoucímu zneužívání mezinárodních dohod a organizací k provádění expanzivní nebo genocidní politiky. Měly by zvážit posílení starších nebo vytvoření nových diskusních fór (diplomatických, politických nebo akademických), nadnárodních sítí (vládních, nevládních nebo smíšených) a mezinárodních organizací (regionálních, transregionálních nebo globálních) určených ke konfrontaci a zadržování revanšistických, koloniálních, imperialistických a genocidních politik.

Západní i nezápadní vlády, think-tanky, sdělovací prostředky a nevládní organizace by měly spolupracovat při výměně a šíření přesných informací a politického objasnění širší veřejnosti o ruské válce a jejích různých mezinárodních důsledcích. Rozhodnější národní a nadnárodní akce na podporu Ukrajiny bude vyžadovat lepší vysvětlovací práci ze strany západních i nezápadních tiskových kanceláří, výzkumných ústavů, PR agentur, vzdělávacích institucí a dalších veřejných orgánů. Musí svým posluchačům objasnit celou škálu rizik a důsledků pro mezinárodní stabilitu, které vyplývají z podvratného zahraničního chování Ruska.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
2065

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2024