Mohlo by v Gruzii dojít k tvrdému zásahu ve stylu Běloruska?

13. 5. 2024

čas čtení 14 minut
Autoritářský obrat vlády v čele se stranou Gruzínský sen mnohé pozorovatele překvapil. Režim, který čelí spontánním masovým protestům, zůstává vzdorovitý a rychle klesá k autokracii. S vyčerpáním své plebiscitní legitimity vyvolává obavy rostoucí připravenost povzbuzovat a používat násilné represe. Srovnání s Běloruskem se provádí i odmítá s konkurenční vervou. Tento článek se pokouší reagovat na tuto debatu pomocí vysvětlujících teorií autoritářství a komparativních pohledů na autoritářské režimy, píše Davit Zedelašvili.

Není to tak dávno, co bylo jakékoli srovnání trajektorie gruzínského režimu s běloruským chápáním a představivostí expertů cizí. Současný stav věcí v Gruzii je však tak zoufalý a zhoršuje se tak rychle, že tento vývoj událostí zůstává představitelný a racionálně možný. Všechny autoritářské režimy byly před svou konsolidací v určitém okamžiku nepochopitelné. Umění vytvářet autoritářské režimy spočívá v uskutečňování toho, co bylo dříve považováno za nemyslitelné. Jak napsal historik Timothy Snyder, ti, kdo mohou porazit režim, musejí zůstat klidní, když přijde něco nemyslitelného, protože dovedou předvídat, že se to stane.

Hroutící se fasáda: Překvapení, k němuž nedošlo

Demokracie, dokonce i ty nedokonalé s kvalifikujícími přídavnými jmény, se pomalu rozkládají a pak se náhle zhroutí. Rozpad čerstvě vzniklé gruzínské neliberální demokracie překvapil mnoho insiderů i outsiderů, a zatímco vychýlení a obraty na této cestě byly interním pozorovatelům zřejmé, rozhodný sestup směrem ke konsolidovanému autoritářskému režimu a izolaci od Západu se jevil jako náhlý obrat o 180 stupňů.

Někteří považují chování režimu Gruzínského snu (GD) a jeho vůdce, oligarchy Bidziny Ivanišviliho, za matoucí a iracionální. Racionální rámec, na který odkazují, však předpokládá pouze systém, který András Sajó nazval plebiscitární vůdcovskou demokracií. V takovém systému musí lídři, i když nejsou demokratičtí v liberálním smyslu, alespoň předstírat, že berou kritické preference voličů vážně a jednají tak, aby je naplnili.

Takový rámec se až donedávna vztahoval na gruzínský politický režim, ale tato fasáda se nezvratně zhroutila poté, co režim znovu zavedl legislativu o "zahraničních agentech" v ruském stylu a ústavní dodatek o "ochraně rodinných hodnot" v ruském stylu.

Je pravděpodobné, že Ivanišvili vždy zastával hluboce protizápadní názory a věřil divokým spiknutím vymýšleným v ruských továrnách na propagandu. On a jeho strana se však museli maskovat jako prozápadní a neochotně následovat cestu evropské integrace Gruzie – protože to byla pevná volba většiny Gruzínců.

To již není relevantní. Ivanišvili a klíčové postavy jeho strany a vlády (které se stále více stávaly jedním) dali najevo záměr strhnout zbytky rozpadající se fasády. Ivanišviliho protizápadní manifest z 29. dubna předznamenal rychlou konsolidaci zásadně protizápadního autoritářského režimu.

Tento manifest definoval všechny politické oponenty a občanskou společnost jako nepřátelské zahraniční agenty a obsahoval přímé oznámení represí proti nim, což jasně naznačovalo, že použije autoritářské metody k udržení moci. Jakmile je přijato rozhodnutí vzdát se předstírání nutnosti lidové legitimity, není nic iracionálního na volbě masové násilné represe jako primárního nástroje k dosažení cíle.

Není to nic neobvyklého, v gruzínském sousedství se to už zkoušelo. Ivanišvili si je velmi dobře vědom dilematu – jak provést "Janukovyčův manévr" a vyhnout se Janukovyčovu politickému osudu?

Lucan Way, uznávaný odborník na autoritářství, zastává teorii, že státy, které po rozpadu Sovětského svazu znovu získaly suverenitu a okamžitě se nevrátily k autoritářské vládě, lze chápat jako příklady autoritářské slabosti. Zdá se, že Ivanišvili věří, že tuto slabost překonal: Janukovyč byl slabý, ale on není.

Spirála násilných zásahů proti spontánním protestům vedeným mládeží proti ruskému zákonu, odhodlání režimu prosadit tento zákon za každou cenu a eskalace rétoriky o použití masových represí, to vše ukazuje na další Ivanišviliho vzor – běloruského diktátora Alexandara Lukašenka. Namísto slabosti vyzařuje autoritářskou sílu. Poté, co ztratil veškerou plebiscitní legitimitu, lpí na moci poté, co vzpouru potlačil železnou pěstí. Mohlo by to ale fungovat v Gruzii?

Meze srovnání

Gruzie a Bělorusko by se už bohužel neměly jevit jako nepravděpodobné srovnání. Přesto je komparativní analýza závislá na kontextu. Zobecnění obvykle znějí méně přesvědčivě. Srovnání možné cesty násilných masových represí, kterou se může režim GD vydat, s podobnou cestou, kterou se vydal Lukašenko v letech 2020-2021, přichází s mnoha výhradami. Toto srovnání si nicméně zachovává vypovídací a analytickou sílu.

Autoritářská konsolidace a zajištění přežití režimu prostřednictvím násilných masových represí vyžaduje k úspěchu několik institucionálních, politických a sociálních podmínek. Analýzou těchto dimenzí vykazují Gruzie a Bělorusko některé nápadné podobnosti, ale také některé významné rozdíly.

Začněme institucionálními předpoklady, Bělorusko je osobní diktatura. Po třech desetiletích brutální vlády Lukašenko upevnil svou moc nad všemi veřejnými institucemi. Neexistují prakticky žádné vnitřní institucionální kontroly jeho bezuzdné vlády. Gruzie je sice podstatně demokratičtější, ale její politický režim se vyznačuje také personalistickou mocí. Od svého nástupu k moci v roce 2012 se Bidzina Ivanišvili vydal na cestu komplexního uchvácení státu. Jeho kontrola nad politickými složkami moci a soudnictvím je nyní úplná. Prezidentský úřad je jedinou ústavní institucí, nad níž nemá plnou a bezpodmínečnou kontrolu.

Míra uchvácení státu a personalizace moci kolem Ivanišviliho překročila přijatelné meze v rámci definice hybridních režimů. Podle nedávné zprávy organizace Freedom House je "Gruzie na cestě k tomu, aby se stala polokonsolidovaným autoritářským režimem". Další vlivný projekt hodnocení demokracie, V Dem, kategorizoval gruzínský případ v roce 2022 jako "téměř neúspěch autokratizace". To "těsně vedle" se ještě může stát plnohodnotným zásahem.

Za Ivanišviliho dosáhla konsolidace a personalizace moci kritického bodu, kdy ji od personalistické diktatury dělí jen tenká čára. S masovými násilnými represemi a autoritářskými volbami může být tato hranice okamžitě překročena. Nezůstala žádná institucionální zábrana, která by Ivanišvilimu účinně zabránila tuto hranici překročit. Pouze drtivá protestní mobilizace by mohla potenciálně zastavit tento nevyhnutelný skluz tím, že by vyčerpala režim a vedla k jeho zhroucení. Jak Lukašenko tuto vlnu zastavil?

Kalkul násilné masové represe

Násilná represe je nákladný podnik. Má mnoho složitých kompromisů, které režim potřebuje vyvážit. Proto ji moderní autokraté považují za krajní opatření poté, co byly vyčerpány všechny dostupné "měkké nástroje" – manipulace voleb, propaganda, uplácení voličů, zneužívání soudů a podobně. Násilné masové represe vynášejí do popředí dvě hlavní autoritářské instituce: Režimní bezpečnostní agentury a armádu.

Tyto bezpečnostní agentury jsou primárními vynucovateli násilné represe a jsou nepostradatelné pro její přežití. Zároveň představují značné riziko pro stabilitu režimu: Čím mocnějšími se stanou, tím účinněji se mohou postavit autokratickému vedení. Autokraté musí zajistit, aby jejich bezpečnostní agentury byly odolné proti převratům i proti přeběhlictví.

Ivanišvili následoval Bělorusko a Rusko při zavádění těchto opatření a modeloval své bezpečnostní služby podle těchto států. Jeho policie a vnitřní bezpečnostní služby jsou dobře vycvičené, dobře placené a vysoce loajální k vůdci. Vědí, že jsou chráněny před veškerou odpovědností, dokud je režim u moci, a čím více zločinů páchají při represích občanů, tím vyšší je jejich riziko při zhroucení režimu – což je klasický autoritářský model zajištění loajálních bezpečnostních agentur.

Když Lukašenkova ochranka nařídila svým mužům, aby stříleli demonstranty do obličeje a na vůdcův příkaz použili smrtící sílu, bezpodmínečně se podvolili. Ivanišviliho ochranka pravděpodobně udělá totéž. Nikdy předtím nezradili vůdce a mají méně osobních motivů, aby tak učinili v budoucnu. Zůstává však nejasné, jak všudypřítomná je tato kultura bezpodmínečné osobní loajality v různých odvětvích policejní služby.

Ivanišviliho bezpečnostní mašinérie je také odolná proti převratu. Represivní aparát je rozdělen na agentury ministerstva vnitra a státní bezpečnostní služby a outsourcován soukromým bezpečnostním firmám a různým skupinám nájemných zločinců. Nikdo z nich nemá převahu a soupeří o moc a kořist, díky čemuž je snadné je zkrotit.

Autoritářská represe je nákladná také proto, že může vyvolat masivní odpor, včetně násilí a potenciálně občanské války. Autokraté využívají armády k potlačení masového násilného odporu rozpoutaného v reakci na represe. Autoritářské armády jsou pro tuto funkci cvičeny. Vzhledem k této dodatečné funkci autoritářských armád jsou také nutná preventivní opatření, aby se zajistilo, že armáda bude odolná proti převratu.

Zde musíme zaznamenat první významný rozdíl. Ve srovnání s běloruskou armádou pochází bojové zkušenosti gruzínské armády z války s Ruskem v roce 2008 a protiteroristických operací vedených USA/NATO. Pokud je veřejně známo, gruzínská armáda není vycvičena pro úkoly vnitřní bezpečnosti, což činí její klasické autoritářské využití pro kontrolu davu a potlačování masových protestů méně pravděpodobným. Naproti tomu Lukašenko hojně využíval armádní jednotky při potlačování protestů.

Další významný rozdíl spočívá v rozsahu ruské intervence. Rusko poskytlo Lukašenkovi v letech 2020–2021 rozhodující pomoc v oblasti financování, poradenství a personálu. Očekává se, že pomůže i Ivanišvilimu, ale rozsah a způsoby této pomoci zůstávají velmi nejisté vzhledem k tomu, že Rusko je zaneprázdněno útočnou válkou proti Ukrajině. Tato nejistota by mohla přispět k oslabování bezpečnostních zdrojů režimu masovými protesty, což by snížilo šance na úspěšný zásah.

Ústředním charakteristickým rysem gruzínského kontextu, který vyvolává další výhradu ohledně šancí na úspěšný zásah v běloruském stylu, jsou však relativní infrastrukturní a organizační schopnosti gruzínské občanské společnosti. K protestům v Bělorusku došlo po tři desetiletí trvající Lukašenkově brutální vládě, kdy byly systematicky potlačovány organizace občanské společnosti a politická opozice. Mnohé z nich se potýkaly s právními překážkami, byly rozpuštěny nebo jinak postaveny mimo zákon. Je pravda, že za gruzínského plebiscitního režimu zažívaly určitou cílenou represi a pronásledování i občanská společnost, sdělovací prostředky a opozice; celkově však zůstaly svobodné, institucionalizované a relativně organizované.

Bělorusko a Gruzie jsou na tom podobně, pokud jde o režimem zinscenovaný nedostatek vnitřního financování občanské společnosti. V běloruské státem ovládané ekonomice a gruzínské patronátní ekonomice je vnitřní financování občanských záležitostí fakticky seškrtáno. Situace je stále odlišná, pokud jde o externí financování. Bělorusko už dávno zastavilo zahraniční financování. V Gruzii zůstalo otevřené až dosud a poskytuje záchranné lano gruzínským skupinám občanské společnosti. To je důvod, proč je legislativa o zahraničních agentech navržena tak, aby se Gruzie více podobala Bělorusku.

Dalším důležitým faktorem je absence předchozích násilných masových represí v Gruzii. Lukašenkovo použití represí obvykle překračovalo rámec cílených a promyšlených zásahů a nabývalo systémových rozměrů. V důsledku toho již do roku 2020 běloruská společnost prošla masivním autoritářským inženýrstvím a byla značně atomizována a demobilizována.

Gruzínskému režimu se naopak dařilo v sociální kooptaci a přeměnil velkou část obyvatelstva na své zcela nebo částečně závislé klienty. Jak však ukázaly poslední dny a týdny, velké segmenty společnosti jsou i nadále vysoce schopné masové protestní mobilizace.

Pokud by se však náhle rozpoutala masivní násilná represe, včetně masového mučení, věznění a použití smrtící síly, vyvolalo by to šok, který by mohl režimu GD pomoci potlačit protesty a dosáhnout svých autokratizačních cílů.

Mohlo by se to stát i u nás?

Tvrdý zásah v běloruském stylu zůstává na obzoru možností. Klíčovými rizikovými faktory jsou bezpečnostní síly mimo veřejný dohled a kontrolu, s osobní a finanční loajalitou k vůdci a pomoc, která může přijít od větší autokratické mocnosti – Ruska.

Tvrdý zákrok však není nevyhnutelný a jeho úspěch není ani zaručen. Trvalý rozsah protestní mobilizace může Ivanišviliho bezpečnostní síly zahltit do té míry, že dostupná ruská pomoc to nemusí kompenzovat. Některé policejní složky, a zejména armáda, se mohou odmítnout podílet na takových represích.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
1134

Diskuse

Obsah vydání | 16. 5. 2024