Křišťálová noc, anšlus a zničení Československa

10. 5. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 8 minut

Pokračuji ve čtení Hitlerova životopisu od Volkera Ullricha. V tomto článku se pokusím shrnout poslední dvě kapitoly prvního dílu, tedy kapitolu o Křišťálové noci (Křišťálová se jí začalo říkat podle rozbitého skla z oken a výloh na ulicích) a kapitolu o anšlusu Rakouska a zničení Československa.

Zhruba od poloviny roku 1937 se vztah Hitlerova režimu, zdola i shora, k lidem židovského původu, nebo lépe řečeno tzv. židovské rasy, zostřoval. Hitler připomínal údajné propojení židů a bolševiků, za židovský označoval režim v SSSR, a opakoval další své dávno známé a osvědčené fantasmagorie. Cílem bylo vyhnat tyto lidi ze země. Reálně ale vznikl paradox, že postupné odříznutí těchto lidí od ekonomických zdrojů způsobovalo, že pro ně byla emigrace stále obtížnější. Navíc západní země židovskou emigraci omezovaly, což Hitler využil ve své propagandě jako důkaz, že má pravdu: vidíte, sami je nechtějí!

Uvažovalo se o jejich vystěhování někam mimo Evropu. V úvahu přicházela Palestina, ale tím by došlo k očích nacistů k vytvoření mezinárodního židovského centra, což pro ně nebylo žádoucí. Vracela se spíše stará myšlenka z 19. století, že by židé byli vystěhováni na ostrov Madagaskar, kde by většina z nich zahynula. V těchto představách se ozývá předzvěst genocidy.

Zásadní událostí byl anšlus Rakouska, kdy došlo k pogromu ve Vídni, který byl tehdy příliš i na Heydricha, jenž hrozil jeho násilným ukončením. Nacisté ale zjistili, že takové násilí vůči židům nevede k ekonomickým škodám, ba naopak státní pokladna se hojí na jejich majetku, dále že pogrom vede k zvýšené emigraci (Eichmann dokonce za tím účelem vymyslel ve Vídni schéma, podle kterého bohatší židé museli platit těm chudším emigraci), a konečně že jim to bez vážných škod prochází doma i v zahraničí.

Od jara 1938 Hitlerův režim vydává jeden zákon za druhým, který bere lidem židovského původu základní práva německých občanů. O něco později Goebbels pomocí policejně řízeného násilí vyzkoušel podobnou cestou, jak se to stalo ve Vídni, „očištění“ Berlína od židů. A v souvislosti s atentátem židovského mladíka, který se mstil za utrpení způsobené jeho rodičům nacisty, na člena diplomatické mise Německa v Paříži režim dostal příležitost, jak vyvolat celoněmecký pogrom.

Mělo to vypadat jako spontánní pomsta Němců za pařížský atentát. Hitler si počkal na oznámení o tom, že napadený zemřel, a pak nechal zorganizovat obří pogrom, který ve skutečnosti neměl se spontánní reakcí lidu nic společného. Tento pogrom z 9.-10. listopadu 1938 vstoupil do dějin jako Kristallnacht. Ponižování lidí židovského původu, stejně jako předtím ve Vídni po anšlusu, bylo příšerné, sadistické, docházelo k rozbíjení jejich majetku, více než 30 tisíc židů bylo odvlečeno do koncentračního tábora v Dachau, kde byli podrobeni týrání. Většina z nich byla po několika týdnech propuštěna s tím, že nesmějí mluvit o tom, co v táboře zažili.

Pogrom neměl navzdory tomu, za co byl vydáván, podporu v německé veřejnosti. Mezi běžnými Němci budil hrůzu a strach. Tyto postoje byly ale uzavřeny do soukromé sféry, takže režim nijak neohrožovaly. Němci si kromě toho mysleli – a Hitler se úzkostlivě snažil, aby to tak vypadalo – že celá akce proběhla bez svolení Führera.

Ten dával odpovědnost za pogrom židům samotným a nechal svolat velkou konferenci potentátů režimu, na níž se mělo zhodnotit, jak reagovat na proběhlé události. Výsledkem bylo další „potrestání“ židů. Za pařížský atentát museli zaplatit státu miliardu marek. Dále byli zbavování dalšího majetku, pokud ještě nějaký měli, tzv. arizováním ve prospěch státu, přišli o řidičské průkazy, jejich děti byly vyhozeny z německých škol atd.

Nyní pár slov k Rakousku a Československu. Hitlerův tlak na rakouský režim na začátku roku 1938 byl brutální. Cílem bylo dostat Rakousko pod faktickou kontrolu nacistického Německa, a pokud kancléř Schuschnigg neposlechne, bude čelit vojenské invazi. Ministrem vnitra a pak i premiérem se měl stát Hitlerem ovládaný nacista. A i když toho bylo dosaženo, Hitler přece jen do své rodné země, která se odmítla bránit, vstoupil vojensky. Bránit se nemělo smysl už jen proto, že rakouský lid Hitlera nadšeně vítal. Ve Vídni jej přišel pozdravit zdejší arcibiskup nacistickým pozdravem a slibem věrnosti rakouských katolíků novému vládci.

Anšlus Rakouska znamenal vrchol Hitlerovy popularity u německého lidu. Dokázal bez války něco, co dokonce i v očích mnoha jeho odpůrců bylo historickým úspěchem. Zdálo se, že jde opravdu o politika významu, jaký měl Bedřich II. nebo Bismarck.

Popisovat osud Československa by bylo jako nosit dříví do lesa. Přece jen si ale myslím, že Ullrich celou situaci popisuje trochu jinak, než je u nás zvykem. Hitler chtěl válku, Sudety byly jen záminka, cílem byla válka proti Československu, která měla být podle německých generálů skončit rychle jasným německým vítězstvím. Generálové ovšem měli strach z toho, co udělají západní spojenci Československa. Stejně tak si válku nepřál Mussolini. A Hitler v té době stále hrál politika, kterému jde hlavně o mír a pro kterého jsou Sudety poslední problém, který je třeba, pokud jde o změny hranic Německa, vyřešit.

Byla to hlavně svázanost touto rolí, co Hitlera donutilo na jednání v Mnichově přistoupit. Výsledek chápal jako svou porážku (text dohody zřejmě za Hitlerovými zády připravili lidé jako Göring, kteří ji pak poskytli Mussolinimu, aby ji prezentoval coby kompromisní návrh). A od začátku se jím nehodlal řídit. Chamberlain byl naopak spokojený (ne tak Daladier, ten byl zahanbený), protože přistoupil na hru, podle které šlo Hitlerovi skutečně o sebeurčení sudetských Němců. Paradoxně sami říšští Němci pro své sudetské bratry neměli moc pochopení. Agenda připojení Sudet k Německu byla výrazně méně populární než anšlus Rakouska. Podstatné je, že ani jedno nevedlo nakonec k válce. To Hitlerovi v očích Němců hodně pomohlo.

Ale Hitler válku chtěl. Byl zhrozen tím, jak jsou Němci posedlí mírem (sám je k tomu ale tak dlouho vedl), a trval na tom, že je třeba změnit jejich výchovu a vést je k válce. Prvním krokem k tomu byla okupace Čech a Moravy. Nyní se všechno dělo v jeho režii. A nyní také bylo i Chamberlainovi jasné, že to s mírem a sebeurčením byla jen jedna velká fraška. Hitler dával už taky jasně najevo, kdo má být jeho další obětí.

Když vydal rozkaz k přípravě invaze do Polska, která měla proběhnout 26. srpna 1939, podotkl, že nejhorší, co se může stát – a to věděl, že hrozí světová válka, ba hlásil se k ní –, by bylo, kdyby se na poslední chvíli objevila nějaká „svině“ a chtěla zprostředkovat jednání s Polskem. Přesně o to se znovu pokusili Mussolini a Chamberlain.

Ale ještě pár slov k Mnichovské dohodě. Hitler podle Ullricha tuto dohodu považoval během dalších let stále více za velké selhání, které způsobilo zpoždění války a přineslo tak její pro nacistický režim neblahý vývoj.

0
Vytisknout
1996

Diskuse

Obsah vydání | 14. 5. 2024