Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora zdůrazňuje rizika pro Izrael: jeho izolace roste

24. 5. 2024

 
Po podání žádosti k mezinárodnímu trestnímu soudu o vydání zatykače na Benjamina Netanjahua a jeho ministra obrany Yoava Gallanta, jakož i na vůdce Hamásu, a po oznámení Španělska, Norska a Irska, že jednostranně uznají palestinský stát, ukazuje páteční soudní příkaz rostoucí izolaci Izraele.

Zatímco Spojené státy prohlásily, že budou proti zatykačům Mezinárodního trestního soudu postupovat, rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora podkopává snahy prezentovat soudní případy proti Izraeli jako nějak špatně vedené, a místo toho potvrzuje, že dva nejvyšší mezinárodní soudy se shodují na tom, že obvinění Izraele z páchání nejzávažnějších válečných zločinů jsou skutečně věrohodná.

Nejvíce usvědčující je detail rozhodnutí soudu. Situace, kterou soud již dříve označil za katastrofální, se od doby, kdy poprvé nařídil předběžná opatření, ještě zhoršila - a podle soudu hrozí, že se ještě vyostří. Ujištění Izraele, že dokáže adekvátně evakuovat a ochránit před násilím statisíce civilistů, nebyla „dostatečná“ a nerozptýlila obavy z operace.

Předseda soudu Nawaf Salam zřejmě zopakoval klíčovou větu z úmluvy o genocidě a nařídil: „Stát Izrael musí [...] okamžitě zastavit svou vojenskou ofenzívu a veškeré další akce v guvernorátu Rafáh, které mohou způsobit palestinské skupině v Gaze takové životní podmínky, které by mohly vést k jejímu úplnému nebo částečnému fyzickému zničení.“

V nedávné judikatuře v oblasti mezinárodního humanitárního práva se výraz „úplný nebo částečný“ začal formulovat jako takzvané „kvantitativní kritérium“ - otázka, kdy rozsah potenciálních ztrát na životech a fyzických prostředcích k jejich likvidaci dosáhne hranice genocidy, ve spojení s otázkou úmyslu.

Zdá se, že soud se touto otázkou zabýval i v dalších částech svého rozhodnutí, když poukazoval na velký počet mrtvých a zraněných, jakož i na masivní ničení domovů, nucené vysídlování a ničení civilní infrastruktury.

Přestože izraelští představitelé odmítají tvrzení o genocidě a trvají na tom, že jejich vojenské akce proti Hamásu jsou ospravedlnitelné právem na sebeobranu, bude rozsudek vnímán jako další důležitý údaj v hromadění důkazů proti způsobu, jakým Izrael válku vede.

Diplomatická izolace Izraele - kterou uznávají jako realitu i vysocí představitelé Bílého domu - bude mít pravděpodobně stále širší dopad, neboť také odhalila stále slabší a rozporuplnější chování Bidenovy administrativy v této otázce, neboť země se rozešly s konsensem, který po Osle panoval po desetiletí pod vedením USA.

Rozsudek rovněž představuje praktický problém pro podporu Izraele ze strany Washingtonu u soudů. Vzhledem k tomu, že oba vrcholné mezinárodní soudy jsou ve shodě, hrozí, že si lidé uvědomí, že tvrzené Bílého domu, že dlouhodobě trvá  na nadřazenosti mezinárodního práva je prázdné, pokud jde o ochranu jeho spojenců.

Pro Bidenovu administrativu je ještě komplikovanější, že rozsudek zdůrazňuje to, co se stalo mezinárodním konsensem, který sdílejí i USA: že k ochraně životů civilistů je zapotřebí přinejmenším okamžité příměří.