Svoboda vzešlá z chaosu dějin
16. 11. 2023 / Boris Cvek
čas čtení
6 minut
Není
to zvláštní, že komunistický režim padl téměř najednou během
několika měsíců v celé východní Evropě? Kdo vlastně
vedl takto koordinovaný, spektakulárně úspěšný boj za svobodu?
Nikdo. Faktorem, který vedl k pádu komunistického impéria ve
východní Evropě ve stejnou dobu, byla politika sovětského vůdce
Michaila Gorbačova.
Gorbačov
věřil, že pokud se mu podaří dostat Sovětský svaz na západní
úroveň demokracie a blahobytu, východní Evropa od impéria
neodpadne a naopak dojde k vytvoření společného evropského
domu se západní Evropou, což povede (za mnoho let) také ke
sjednocení Německa.
Od
začátku Gorbačovových reforem prakticky všechno probíhalo
jinak, než chtěl. Zpočátku sdílel Andropovovu myšlenku, že
pokud se zavede větší pořádek a důslednost, lepší kádrová
politika, Sovětský svaz ekonomicky dožene Západ a bude si moci
dovolit dokonce svobodu slova. Na rozdíl od soudruhů v Číně
nechtěl připustit kapitalismus, což – jak se ukázalo – byla
osudová chyba. Koho by tehdy ale napadlo, jak neuvěřitelně dobře
lze spojit kapitalismus s totalitním popřením svobody?
A
Gorbačov navíc chtěl svobodu. Prosperita by mu nestačila.
Obdivoval západní demokracii a způsob politického i kulturního
života. Děsil se násilí (na rozdíl od Chruščova, který masakr
v Maďarsku v roce 1956 považoval za svůj triumf). Kdyby
vsadil na násilí a kapitalismus jako soudruzi v Číně, asi
by impérium udržel a fungovalo by dodnes.
Místo
toho vsadil na mobilizaci lidové podpory pro své reformy (čínský
vůdce ho v důsledku toho považoval za idiota). Paradoxně –
a v jeho životě je snad všechno zcela paradoxní – svou
vůli nejlépe uplatňoval, dokud byl vůdcem strany a na lid se
nemusel spoléhat. Ostatní členové vedení s ním sice často
nesouhlasili, ale hlasovali tak, jak chtěl on. To je smysl hlasování
v Rusku vlastně dodnes.
Naopak
veřejnost postupně podléhala deziluzi a nacionalismu. Gorbačov
snil o demokracii, ale dělat demokracii neuměl. Mnohem lépe to šlo
populistickému Jelcinovi, který dlouho vypadal jako zoufalý,
pohrdáníhodný chudák, aby se z něj nakonec stal lidový
vůdce. Tu nejvyšší lidovou podporu měl Gorbačov v době,
kdy vstoupil do čela strany a státu. Ten kontrast se starci
Brežněvem, Antropovem a Černěnkem byl ohromující. Jenže už
první krok, Andropovem inspirovaná kampaň namířená proti
alkoholismu, skončil ekonomickou katastrofou a byl pochopitelně
velmi nepopulární.
Gorbačov
zpočátku hodně mluvil o nutnosti akcelerovat vývoj v Sovětském
svazu. Byl to ale jen první příklad jeho dobromyslného,
idealistického spoléhání se na sílu slov. Když tohle selhalo,
dostal se do spirály skutků ze zoufalství, které vedly
k důsledkům, které nečekal, a k nutnosti dalších a dalších
improvizací, jež ho zaháněly do kouta.
O
východní Evropu neměl čas ani síly pořádně se starat, i kdyby
chtěl. Opíjel se proto opiem svého nevyčerpatelného optimismu:
oni v Polsku, Československu, Maďarsku atd. pochopí a budou
následovat, až se nám povede dosáhnout našich cílů doma. Místo
toho musel čelit rozkladu samotného SSSR, což vedlo k puči a
nástupu Jelcina, který SSSR se svými kolegy z Ukrajiny a
Běloruska rozpustil. Jestli to, že Gorbačov nakonec Bushovi
ustoupil v otázce sjednocení Německa – k šoku Bushe
samotného –, bylo v SSSR vnímáno vedoucími komunisty jako
zrada a katastrofa, rozpad SSSR byl něčím nesrovnatelně horším.
Chaotický,
nikým nečekaný a nikým z rozhodujících politiků nechtěný
pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 je dokonalým příkladem
imploze celého režimu pod rukama Gorbačovovy perestrojky a
glasnosti. Buďme za to rádi, nahodilý chaos dějin nám dopřál
svobodu. Sám za sebe mohu říci, že pád komunistického režimu a
nástup demokracie jsou rozhodující událostí mého života.
Jestli
něco polistopadovému vývoji vyčítám, tak je to nikoli rozchod
s minulostí, ale naopak nedostatečná integrace do západní
Evropy, nacionalismus, kontinuita s normalizačním právním
nihilismem. Pozoruhodné je, že stejně jako v roce 1989 se
sovětský režim zhroutil napříč celou východní Evropou, dodnes
je si celá tato východní Evropa až podezřele podobná. A
v Maďarsku dokonce vidíme něco, co by nás v devadesátých
letech ani nenapadlo a co se objevuje už i u nás a v Polsku, tedy
přerod demokracie pod vedením bývalého prozápadního liberála
v proruský, zkorumpovaný a demokracii pečlivě neutralizující
režim.
Když
jsem letos na jaře četl Taubmanův životopis Michaila Gorbačova,
byl jsem fascinován tím, jak tak prozápadní, vzdělaná mysl
mohla vzejít z jihoruského venkova a jak se tento člověk,
který nacházel své nejhlubší touhy a náklonnosti v západním
prostředí, mohl stát – zejména díky šéfovi KGB Andropovi,
s nímž poslouchal na Kavkaze u ohně zakázané písně
Vysockého – vůdcem Sovětského svazu. A jak byl odsouzen svou
neschopností a vznešenou snivostí k totálnímu neúspěchu.
V osobě
Gorbačova nebudeme daleko od pravdy, když prohlásíme, že sovětský
blok byl zničen a rozvrácen svůdností a lákavostí západní
bohaté, občanské, svobodné společnosti. Bohužel tato lákavost
nebyla přístupná zdaleka pro všechny komunistické a
postkomunistické politiky. Pro mnohé z nich dodnes – jako
pro maďarského Orbána – je Západ něčím, z čeho se dá
dobře týt, ale co se nesmí dopřát společnosti jako takové,
jinak by vládnoucí věrchuška mohla přijít o postavení, peníze,
ba skončit ve vězení. Brežněv by tomu dobře rozuměl.
5557
Diskuse