Přečetli jsme jinde

Niedermayer: Pouhých čtyřicet miliard z EU může zvýšit podíl elektřiny ze slunce a větru pětinásobně

16. 12. 2021

čas čtení 8 minut

Česko dostane na dekarbonizaci své ekonomiky z Evropské unie stovky miliard korun. S využitím pouhé části z nich lze dosáhnout zásadního zvýšení podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Kdyby stát zafinancoval vše, k čemuž není důvod, tak za dvě stě miliard korun postavíme zdroje pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, které vyrobí za rok jen o desetinu elektřiny méně, než Jaderná elektrárna Dukovany nebo Temelín (každá vyrábí kolem patnácti TWh). Z fondů Evropské unie přitečou do Česka astronomické sumy. Zajímavější než je srovnávat s našimi obvyklými rozpočty na investice, je podívat se na to, jak mohou stovky miliard naši produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů (OZE) navýšit a vyhnout se tak panujícím mýtům v oblasti energetiky (o kterých jsem psal už zde). K tomu je třeba odhadnout cenu instalací OZE i to, jaké množství elektřiny instalovaný nominální výkon v našich podmínkách vyrobí.

Pozn. redakce: Text europoslance a ekonoma Luďka Niedermayera, který vyšel na portálu Ekonews, artikuluje přesně ty skutečnosti, které zanikají v celospolečenském nadšení ze zvyšování kapacit jaderných elektráren v ČR. 

Aktuální odhady hovoří o ceně za instalaci jednoho kWp fotovoltaické elektrárny (výkon fotovoltaického panelu zya ideálních podmínek) zhruba sedmnáct tisíc korun. Očekávaná výroba v ČR by měla být v rozmezí 900 až 1100 kWh (vzhledem k preferenci instalací na brownfieldy a podobné prostory pracuji s dolní mezí). Za jeden milion korun tak vznikne kapacita 59 kWp, která vyrobí 53 MWh ročně.

Pokud bychom hypoteticky zvažovali, že postavíme fotovoltaické elektrárny (FVE) za sto miliard, což je jen malá část unijních peněz na dekarbonizaci, dostaneme se na z pohledu ekonomiky relevantní výrobu 5,3 TWh, tedy na necelých sedm procent výroby.

V případě větrných elektráren platí, že větrník s nominálním výkonem tři MWp, stojí kolem 75 milionů korun. Při „evropské“ utilizaci kolem 25 procent by vyrobil za rok zhruba 6 500 MWh. Investice jedné miliardy postaví jen třináct větrníků s kapacitou tři MWp, sto miliardy tedy 1300. Vyrobily by 8,7 TWh elektřiny, tedy kolem jedenácti procent naší spotřeby.

Celkově se investicí méně než pětiny peněz pro nás určených z rozpočtu EU (odhad na šest let je tisíc miliard, ale jde o číslo počítané před růstem ceny emisní povolenky) teoreticky dostaneme k novým zhruba 18 % elektřiny z větru a slunce. To je podíl odpovídající dnešnímu průměr EU ve výši dvaceti procent (nyní vyrábíme dvě TWh ze slunce, z větru vyrábíme méně než jednu TWh).

Stát plus firmy rovná se větší efekt

Logika tohoto propočtu ale kulhá v tom, že není důvod, proč by potenciálně ziskové investice měl provádět a platit stát (a pak z nich inkasoval zisk). Větší logiku má samozřejmě to, aby investice vykonal soukromý sektor (navíc obvykle efektivněji).

V ideálním případě, pokud by investoři i banky usoudili, že projekty jsou ziskové, odehrají se investice bez jakékoliv podpory státu (kromě toho, že bude fungovat systém, kdy lze získat potřebná povolení a elektřinu za tržní cenu prodat).

Pokud bychom ale předpokládali, že k dosažení tak velkého objemu investic v poměrně krátké době je třeba jistá státní podpora, pak k veřejným výdajům (či jinému konání v tomto směru) dojde. Kdyby byla v průměru potřebná podpora například dvacet procent, tak za předpokládaných 100 + 100 miliard korun vytvoříme teoreticky kapacitu odpovídající téměř devadesáti procentům naší spotřeby (5x více).

Anebo naopak, náklad na dalších osmnáct procent elektřiny ze slunce a větru klesne na čtyřicet miliard (nikoliv ročně, ale celkově). Což je vzhledem k stovkám miliard z EU fondů pro naši zemi velmi malá částka.

Samozřejmě, jde o velmi hrubý odhad. Zatím co velké fotovoltaické elektrárny jsou velmi konkurenceschopné (o tom dále) a mnohdy se vyplatí investorům i bez podpory, naopak zdroje malé, které (jak ukazují data Lazards z prvního dílu) jsou nákladnější, vyžadují podporu větší. Neuvažuji ani s tím, že by stát přijal dle mého soudu velmi racionální politiku, která ukládá na nových vhodných stavbách (sklady, haly či samozřejmě státní budovy) FVE osadit povinně a to bez dotace.

Co ještě chybí

Dnešní cenová úroveň na trhu s elektřinou (80-90 euro za MWh) by měla vést k obrovskému boomu investic do výroby elektřiny z větru a slunce. Ten se ale nekoná. Jedním z důvodů je náš neskutečně pomalý a složitý proces pro povolování větších instalací, které mají výrazně lepší návratnost a cenu vyrobené elektřiny výrazně pod dnešní cenou tržní.

Dalším důvodem, který platí i za naší hranicí, je to, že podstatná část investorů a finančníků dovozuje z dnešní situace, že cena elektřiny bude dále spíše klesat. A pokud ne celkově, tak alespoň v dobách, kdy tyto zdroje budou produkovat. Odhady hovoří o tom, že v roce 2030 by cena elektřiny z FVE prodané na trhu měla být spíše třicet euro, a ne potřebných padesát či dnešních tržních 80 až 90 euro.

Proto jsou k realizaci investic nutné buď soukromé, ale velmi dlouhodobé dohody o odběru elektřiny (PPA), které zajistí investorům cash flow potřebné na splácení úvěru na investici (a odběrateli poměrně levnou elektřinu). Anebo státem poskytnuté garance na cenu, za kterou elektřina bude prodána (jako u zmíněných aukcí v Německu).

O tom, jak drahé takové garance pro stát budou, lze spíše jen spekulovat. Osobně mám zato, že riziko, že cena elektřiny v naší části světa bude v průměru pod padesáti až šedesáti eury není velké, ale hrozba výkyvů, které dramaticky sníží cenu produkce v pro OZE příznivé době, je velmi reálná. Je proto racionální, aby vlády rozvíjely jak systémy ukládání elektřiny, tak vodíkovou ekonomiku, které by pomohly ceny stabilizovat.

Zajištění stabilní ceny v oblasti, kterou nové investice potřebují, je však jen jedna z podmínek pro dekarbonizaci energetiky. Tou často zmiňovanou a podstatnou jsou pravidla, investice či regulace, které zajistí stabilitu systému, i když stále větší roli hrající OZE nebudou vyrábět. Řešení ve formě krátkodobých úložišť (baterií), možného ukládání energie do vodíku a záložních kapacit (zpočátku na zemní plyn) existuje již dnes, a jde jen o to vytvořit co nejefektivnější, ale dost bezpečný „koktejl“ ze všech složek. A opět, neexistuje důvod, proč s tím nezačít dnes.

Stav, kdy využití baterií pro stabilizaci sítě, je považováno za „experiment“ (který testuje ČEZ) ukazuje, buď jak moc jsme zaspali v sledování efektivních technologií, nebo jak účinná je lobby. Lobby, která chce vydělávat peníze tím, že stabilizuje síť „přikládáním pod kotle“, jako tomu bylo, s nadsázkou, před půl stoletím či dříve.

Změny nejsou snadné a levné, ale vyděláme na nich

Vůbec nechci tvrdit, že změny, které jsou zásadní pro ochranu Země a modernizaci naší ekonomiky, jsou snadné. Ani že jsou levné (pro někoho je možná překvapivé, že drtivá většina analýz se shoduje, že ekonomicky na nich naše země vydělá).

Je ale dobré vědět, že to, o čem se tváříme, že nejde, tak nejen jde, ale je to i ekonomicky výhodné. A to je v zemi, která se dívá na tolik věcí „přes korunu“, docela zajímavé. Navíc díky tomu, jak moc nyní zaostáváme, nejen že nemusíme experimentovat a hledat ty pravé cesty, ale můžeme převzít fungující řešení od ostatních a navíc za ně zaplatit, díky poklesu ceny technologií, mnohem nižší cenu.

Potřebné změny, které zajistí, aby Česko přineslo férový příspěvek  na ochranu naší planety, by tedy mohly mít happy end. Chybí jen dvě věci. První z nich je vůle, jasná, pevná a transformována do jasných rozhodnutí. Druhým efektivnost v rozhodování. Neboť jen efektivní programy, pravidla či podpory zajistí rychlý postup a „nejvíce muziky za nejméně peněz“.

Zatím ani jedno z toho nevidím, ale snad se to rychle změní.

Zdroj: Ekonews

1
Vytisknout
6269

Diskuse

Obsah vydání | 21. 12. 2021