Pohádkové mikro-teatro

16. 12. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 12 minut

O tomto pohádkovém mikro divadle, které před dvěma lety založily tři mladé, sympatické a energické herečky Lucie Hrochová, Tereza Sikorová a Veronika Všianská je známo, že jsou tak trochu proměnlivým společenstvím :), neboť, poté co se jedna z jejich zakládajících členek přestěhovala z Brna do Prahy přišly do souboru nové hostující členky Filipína Cimrová a Alžběta Vaculčiáková. V tomto novém složení vám rády na vaše požádání přijdou zahrát nejen do vašich obýváků, dětských pokojíčků, letních zahrádek, prostranných parků, ale třeba i do vašich kluboven, spolků a knihoven. Celkem mají v současné době na svém repertoáru čtyři pohádky (a pátou právě zkouší), v nichž zpracovávají nejen progresivní náměty, jakým je třeba rozvod rodičů, volné přátelství, vegetariánství nebo ochrana přírody, jejichž prostřednictvím se snaží vést dětské diváky k odpovědnému vztahu ke svému okolí i k sobě samému. Jejich pohádky O zrzavé vlčici, Erreka Mari, Neviditelná a Gloria jsou věkově odstupňovány. Na to, jak se tento zajímavý nápad zrodil, jsem se zeptala jedné z vedoucích členek souboru Veroniky Všianské:

Paní Veroniko, co předcházelo zrodu tohoto vašeho zajímavého nápadu?

 


Myšlenka založit Mikro-teatro vznikla během mého pobytu v Madridu, kde jsem studovala divadelní dramaturgii a později pracovala v Českém centru. Tam jsem navštěvovala oblíbená bytová divadla, která mne okouzlila intimitou svých komorních představení a také blízkostí s divákem. Chtěla jsem takové divadlo po mém návratu navštěvovat i v Brně. Nejsem ale taková podnikatelka, abych si pronajala byt v centru města a otevřít v něm divadlo, a tak se zrodila myšlenka kočovat po jiných bytech. Tak vzniklo Mikro-teatro-divadlo do obýváku, do Vašeho obýváku :) Což se nakonec ukázalo jako velká výhoda, nemusíme mít starost s tím, kolik diváků přijde a také protože se tak dostaneme do prostor, které bychom jinak asi vůbec nepoznaly. To mě na tom moc baví, a taky ten minimalismus – vejdeme se všude, nemáme téměř žádné technické podmínky, ani složitou scénografii. Tím, že mám dvě malé dcerky, jsem se přirozeně začala zajímat o divadlo pro děti, ale hrajeme také pro dospělé – inscenaci Světlušky, o české herečce Vlastě Schönové, která iniciovala divadlo v Terezíně, a nejnověji inscenaci Ein Strudel und Nekonečno, o matematikovi a brněnském rodákovi Kurtu Gödelovi.

Pro dospělé diváky hrajete jen tyto dvě zmíněné inscenace nebo jich máte na svém repertoáru více?

Zatím jen tyto dvě, ale už plánujeme další, která bude mít premiéru v rámci festivalu Meeting Brno v červenci 2022.

A když by, dejme tomu rodiče projevili zájem a chtěli po dětském představení zhlédnout ještě některou z vašich zajímavých inscenací je to možné?

Ještě se nám to nikdy nestalo, ale určitě by to možné bylo.

Svá pohádková představení hrajete za pomoci velkoformátové textilní knihy a nejrůznějších loutek. Kdo vám všechny tyto pomůcky vyrobil?

Z velkoformátové textilní knihy vyprávíme pouze jednu pohádku – O zrzavé vlčici. Autorkou (a také režisérkou) tohoto konceptu je Juliána Valíšková, knihu a loutky zrealizovala úžasná scénografka Martina Nováková, které pomáhala Jitka Fleislebr. Výroba této knihy trvala čtyři měsíce.

Kromě již zmíněné pohádky, režírovala Juliána Valíšková i tu s názvem Neviditelná, která je určena dětem od pěti let. U pohádky Erreka Mari, kterou hrajete pro dvouleté děti, se na režii podílel celý soubor. Jak taková režie vypadá?

Nejen u Erreky, ale i u nejnovější pohádky Gloria se to semlelo tak, že jsme neměly režisérku. V obou případech jsme ale již na počátku tvorby měly dost konkrétní představu a s kolegyněmi jsme si hodně rozuměly, takže to šlo kupodivu celkem snadno. V závěru zkoušení jsme pozvaly naše kamarádky, (a u Glorie i režisérku Gabrielu Ženatou), aby nám daly zpětnou vazbu a to inscenaci ještě hodně posunulo.

Nejen dětem, ale i jejich rodičům či jejich dospělému doprovodu prostřednictvím vašich pohádek umožňujete sociální kontakt, zprostředkováváte kulturní zážitek a budujete kladný vztah ke čtení a k poezii a současně všechny seznamujete s rozmanitými nástroji. O jaké se jedná nejčastěji kromě těch hudebních, jsou to třeba hrnce a vařečky?

Ano, u pohádky O zrzavé vlčici hrajeme téměř na všechno, i na hrnce s vařečkou :)

Především ale v představení podněcujeme všechny smysly, takže třeba cákáme vodu, rozprašujeme vůni, ochutnáváme sušenky nebo právě posloucháme rozmanité nástroje. Často také používáme loutky, např. u Erreky Mari záchodové štětky, které mají sukně z hader a představují závistivé sousedky, u Neviditelné zase výrazně pracujeme s maskou, u Glorie scénografii tvoří množství knížeček v kolibřím vydání. Ráda bych ale doplnila, že skrze naše divadlo také šíříme mezi rodinami myšlenku zážitku namísto hmotného daru, rodiče tak často vyzývají své příbuzné, aby k narozeninám dítěte přispěli na divadelní představení namísto kupování plastových hraček. A to je vlastně podstata Mikro – teatra.

O dětech je všeobecně známo, že vidí víc než dospělí. Projevuje se to nějak v jejich reakcích na vaše představení?

U představení se projevuje zejména to, že děti na rozdíl od nás, žijí zcela přítomným okamžikem, jsou plně v tom příběhu a oči jim září, neuvědomují si tu fikci, pro ně je příběh realitou a to je krásné. U pohádky O zrzavé vlčici, která končí tím, že usínám, se mi několikrát stalo, že děti si lehly spolu se mnou a taky usínaly. Jednoduše nechtěly vystoupit z příběhu.

Pro kolik děti celkem hrajete, a jak časově dlouhé jsou vaše pohádky?

Jsme mikro, takže ideálně hrajeme pro 10-15 mikro-diváků, ale někdy se stane, že hrajeme na festivalech, kde je dětí víc. Pohádky trvají 30-45 minut.

Máte nějaký zaručený recept nato, co dělat, když vám dítě před začátkem představení leží na jevišti nebo je zrovna v místě, kde potřebujete hrát a nedočkavě čeká na začátek pohádky, a nechce se z něj hnout?

To se nám moc nestává, protože většinou nehrajeme na jevišti :). Ale pokud je dítě v místě, kde zrovna potřebuji hrát nebo mít rekvizitu, tak ho jednoduše požádám, jestli by se mohlo posunout, a nebo ho zakomponuji do hry. Jednou jsem takhle řekla, že mám novou kolegyni, která mi bude s příběhem pomáhat. Nebo se nám stalo, že jsme jednu holčičku vzaly do hry, to když se cítila jako ovečka našeho stáda a najednou byla s námi na scéně a hrála s námi a bylo to skvělé a přirozené :).

V jedné z vašich pohádek se mohou všichni vaši diváci seznámit s nádhernými verši Jana Skácela a Františka Halase. Znamená to tedy, že do svých pohádek budete zařazovat více, a více poezie od uznávaných českých básníků?

Poezie je pro nás určitě klíčová, je to rozhodně něco, co bychom si přály, aby bylo jednou důležitou součástí životů našich diváků. Proto režisérka Juliána Vališková zařadila do inscenace O Vlčici básně od Halase a Skácela a pohádka Gloria je zase o španělské básnířce Glorii Fuertes a celá ve verších. K pohádce dokonce nabízíme i navazující tematickou dílnu, ve které spolu s dětmi skládáme z písmenek slova a ze slov básničky a vznikají velmi vtipné a originální. Poezie se zřejmě bude objevovat i v dalších kusech divadla, ale určitě ne jen od uznávaných českých básníků – celou naší činností se snažíme propagovat španělskou kulturu a literaturu, do českého prostoru tak dostáváme jinak u nás ne moc známé španělské autory. A také podporujeme začínající nebo neznámé české autory a vznik autorských textů, zřídka děláme adaptace.

Známá brněnská divadla Buran Teatr a Polárka vás nechávají zkoušet ve svých prostorách. Mohou tedy děti se svými rodiči či dospělým doprovodem za vámi zavítat i do těchto prostor – hrajete i zde?

Za to jsme velmi vděčny, s oběma divadly máme přátelský vztah, v Buranteatru jsme hrály O zrzavé vlčici na letní scéně a letos jsme již po druhé hostovaly na festivalu divadla Polárka Polárkový dort.

Jaké to je hrát pro jednoho jediného dětského diváka - spolupodílí se na ní s vámi?

Hrát pro jednoho diváka zažíváme nejčastěji v nemocnici, kam se teď, díky Nadaci pro onkologicky nemocné děti Krtek, s pohádkami dostáváme. Má to výhodu v tom, že se můžeme dítěti víc přizpůsobit, je dost času na to, aby si vyzkoušelo všelijaké interakce a seznámilo a pohrálo si s loutkami. Často improvizujeme a představení tvoříme společně s divákem. Jsme moc rády, že tohle naše představení umožňují a vždy se na tato představení těšíme.

Když vám na představení přijde dětský divák, který ho už jednou viděl, ale rád by ostatním dětem chtěl říci, co bude následovat – jak to řešíte?

Tohle se mi stává s mými dcerami, které už představení viděly několikrát a zejména ta mladší čtyřletá má někdy potřebu o tom zpravit ostatní :). Nic hrozného se nestane, zasmějeme se tomu a samozřejmě jí pak vysvětlím, že je lepší to příště neprozrazovat. U Neviditelné se kolegyním jednou stalo, že byl na představení chlapeček, který už pohádku viděl a všem vypravoval, co bude následovat v dalších scénách. To jsou situace, kterým se nedá úplně zabránit.

Svého času, jste se svými pohádkami zavítaly i do Českého klubu v Curychu.

Jak vás zdejší děti přijaly?

Jsme velmi spřáteleny s Českým klubem Curych, který nás pozval poprvé na návštěvu v červnu, kde jsme hrály pohádky Erreka Mari, Neviditelná, O zrzavé vlčici a pořadatelé byli tak nadšeni, že nás pozvali znovu v září na krajanský festival. Obě hraní byla velmi krásná, hrály jsme pro českou komunitu, takže děti rozuměly česky, jen třeba občas nějaké slovo neznaly. Děti i rodiče byli dojati, že mohou vidět divadlo v češtině, jeden chlapeček se do Vlčice úplně zamiloval. Pro mě to byly jedny z nejkrásnějších divadelních zážitků.

Velké oblibě se mezi dětmi i jejich rodiči, těší i vaše Mikro-pohádky do ouška jako Příběh s kapkou vody, O mlsném plamínku. Bude vaše další pohádka věnována, dejme tomu i neradostné situaci všech volně rostoucích druhů stromů na světě, jimž hrozí vyhynutí?

Popravdě neplánujeme teď konkrétně tohle téma zpracovat, ale je to něco, o co se zajímáme a co nás trápí, environmentální témata se v našich pohádkách objevují a do budoucna i budou.

1
Vytisknout
3933

Diskuse

Obsah vydání | 21. 12. 2021