Šíření nenávisti JE reálný problém

6. 7. 2020 / Vít Kučík

čas čtení 5 minut
Ano, žijeme v době, která chce znovu redefinovat hranici, CO je nenávist a co osobní názor reflektující osobní zkušenost, KDE leží hranice mezi kriminální nenávistnou propagandou a svobodou slova. 

Ale fakt, že tu hranici zatím neznáme, že ji teprve v nových podmínkách globalizovaného kyberprostoru hledáme, není omluvou pro stupidní myšlenkový lapsus, že ona hranice neexistuje.

Když se vytáhne příklad povolení nenávistné propagandy vůči židům z Německa 30. let, ihned protistrana spustí pokřik, že jde zase o omílaný "argument ad Hitlerum", že to přirovnání je neadekvátní, že koncentráky a plynové komory již nikomu nehrozí a po té hrozné zkušenosti nikdy hrozit nebudou, atp.

Přitom události nacistického Německa stále JSOU velmi dobrým příkladem onoho nenávistného mechanismu právě proto, že je souhra historických okolností nechala proběhnout v krystalicky čisté podobě bez omezení od počátku až do konce, píše Vít Kučík.


 
Ale fakt, že tu hranici zatím neznáme, že ji teprve v nových podmínkách globalizovaného kyberprostoru hledáme, není omluvou pro stupidní myšlenkový lapsus, že ona hranice neexistuje.

Když se vytáhne příklad povolení nenávistné propagandy vůči židům z Německa 30. let, ihned protistrana spustí pokřik, že jde zase o omílaný "argument ad Hitlerum", že to přirovnání je neadekvátní, že koncentráky a plynové komory již nikomu nehrozí a po té hrozné zkušenosti nikdy hrozit nebudou, atp.

Přitom události nacistického Německa stále JSOU velmi dobrým příkladem onoho nenávistného mechanismu právě proto, že je souhra historických okolností nechala proběhnout v krystalicky čisté podobě bez omezení od počátku až do konce.

Tyto události proto nezastarají nikdy, budou vypovídat cosi o obecných antropologických vlastnostech člověka i o obecných sociologických mechanismech lidské společnosti jako varovný maják stále, po stovky let.

Nejpoučnější na nacistické nenávisti k židům nejí ten děsivý závěr, ale naopak nenápadný počátek.

Ten probublává totiž dějinami dnes a denně, jen většinou nemá podmínky vyrůst výše. Je jako nebezpečný plevel, který je nutno stále vytrhávat včas, dokud je malý, jinak zničí kvetoucí zahradu.

Že je toho schopen, že roste stále stejným, obludným směrem v jakékoli době, že jakákoli doba či země není dost "civilizovaná", aby tomu byla imunní, svědčí koncentrační tábory na Balkáně 90. let nebo v současné hi-tech Číně roku 2020. (Ale i to, že romská rodina v ČR nenajde byt a že "slušní" čeští rodiče vyhánějí ze školních tříd malé Romy, že škola odmítá řešit rasistickou šikanu proti Romům, pozn. red.)

Projevy nenávisti mají nejrůznější formu - proto kvetou neustále, proto je třeba znovu a znovu napínat intelekt k rozlišení, který plevel je nebezpečný, protože když vyroste, je již pozdě.

Za potírání nenávisti se snaží převléknout nenávist sama, takže je na místě ostražitost, diskuze a skepse.

Nenávist muslimských radikálů plošně vůči Západu organicky přerůstá v plošnou nenávist bílých radikálů vůči všemu muslimskému.

Nenávist levicových radikálů vůči korporacím a vůči liberálnímu systému (který nazývá "kapitalistickým imperialismem") splývá s nenávistí pravicových konspirátorů vůči témuž liberálnímu systému (který nazývá "neomarxistickým liberalismem").

Ale zase - ta neustálá metamorfóza dobra a zla neznamená, že bychom měli rezignovat na fakt, že Dobro a Zlo existují, na osobní, individuální povinnost chránit jedno a potlačovat druhé.

Způsoby, jak vytrhávat onen plevel jsou také různé, chytřejší i hloupější. Můžeme bojkotovat Facebook nebo ho naopak podporovat, můžeme podporovat či kritizovat tu či onu vládní aktivitu v daném směru.

Ale rezignovat na hledání aktuálních hranic mezi únosným a již neúnosným, aktuální definice Dobrého a Zlého, shodit jakoukoli snahu jako "svazácký aktivismus" a "cenzuru", "kdo se povyšuje na soudce určovat, co je správné a špatné" ( = "není žádné dobro a zlo, vše je relativní"), "nejsou nenávistné výroky, jde jen o názory prostých lidí" - to je přímá cesta známého pekla útlaku nějaké momentální menšiny momentální těsnou většinou.

Fajn, mohu si říci, co je mi po tom, když jsem součástí té "spravedlivě rozhořčené" většiny a ta menšina mi stejně leze krkem?

Jakékoliv nenávistné "spravedlivé rozhořčení" je totiž značně tekutá emoce. Nikdy není jisto, kdo ji kam šikovně rozleje, kudy proteče, na koho steče, kde se zastaví, kdo se v ní nakonec utopí. Všichni jsme různí, jsme zároveň součástí desítek nejrůznějších menšin, aniž si to uvědomujeme. Nikdy nemůžeme mít jistotu, že ona tekutá zloba nesteče na tu naši.

Proto je třeba vytírat každou kapku dřív, než se spojí v rozvodněnou řeku.

2
Vytisknout
11331

Diskuse

Obsah vydání | 14. 7. 2020