Kde je solidní česká novinařina?

13. 7. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 7 minut

Před časem jsem v článku Česká novinařina je v troskách tvrdil, že se tuzemští komentátoři a mluvící hlavy zabývají banalitami či vyloženými hoaxy, aniž by dokázali odvést kus poctivé analytické práce a aniž by seriózně rozebírali reálné problémy. To především platí o protežovaných žurnalistech těšících se všeobecné vážnosti. O mainstreamových novinářích nemusíme mít vysoké mínění, nicméně pokud sabotují debatu o palčivých bolístkách české společnosti a obecně západní civilizace, nikam se nepohneme.

Česká mediální obec, zejména privilegovaní komentátoři, trpí chronickou ideologickou předpojatostí, s chutí se zabývají nezáživnými prkotinami, přičemž reflexe reálných problémů české společnosti automaticky spočívá na bedrech mnohdy prekarizovaných nezávislých reportérek a žurnalistů. I když klasická média o některých skandálních průšvizích, jež při bližším pohledu na kost obnažují strukturální problémy předních západních zemí, informovala, nedokázala spolehlivě analyzovat fatální selhání neoliberalismu při řešení globální zdravotní krize, o čemž svědčí celá řada příkladů. Neblahé světlo tak dopadá i na českou polistopadovou cestu, která se pro tyto privilegované jedince stala svatou krávou. Koneckonců se solidními mediálními výstupy přichází spíše mladá novinářská krev. „Ostřílení matadoři“ však dělají všechno pro to, aby smysluplná debata o systémových chybách i zločinech jaksepatří rozbředla, jak nedávno předvedl moderátor DVTV Martin Veselovský v rozhovoru s Matějem Stropnickým. 

Stropnický hovořil velice rozvážně a rozumně; věcně zdůrazňoval, jak se prohlubuje příjmová nerovnost (ta se přirozeně podepisuje na zhoršujícím se stavu českého politického klimatu), kterak média a politická třída ignorují témata, jako je vyšší zdanění korporací včetně největších znečisťovatelů, regulace bank, podmínky běžných zaměstnanců či environmentální krize, a naopak rozdmýchávají laciné kulturní bojůvky.

Bývalý předseda Strany zelených je neslušný nabob, když poukazuje na viníky ekologické krize či na absurdně nízké zdanění bohatých na úkor nemajetných a chudých – což jsou povážlivě nahlodané pilíře statu quo. Hovoříme o zásadních věcech globálního významu, jimž se nyní příkladně ve Spojených státech dostává větší politické pozornosti. Proto je záhodno, aby se naše mediální obec soustředila na to, v jak v nespravedlivém a krutém světě žijeme, a aby začala nejdříve u sebe, potažmo u civilizačního okruhu, ke kterému se tak nadšeně hlásí. Na tak zásadní sebereflexi se však podle mého soudu v dohledné době nezmůže. 

Stropnický klasickým politickým stranám, jakož i českým liberálům, vytýká, že akcentováním identitárních politických témat opomíjejí četné socioekonomické problémy běžných Čechů a že ignorují nespravedlivou podstatu korporátního kapitalismu. Podle Stropnického je kapitalistický systém zralý na demontáž, jenže liberálové, ať již pravicoví nebo levicoví, jsou bezkrevnými pomahači korporací a vládnoucích elit izolovanými od potřeb a pohnutek lidí z masa a kostí – a jsou proto součástí problému. Stávající socioekonomický systém je třeba radikálně transformovat (ne-li odstranit) – a to nikoliv revolucí, ale zapojením demokratických mechanismů. Je nutno hledat spojence, kteří se již zbavili iluze, že by prostřednictvím voleb mohli něčeho hmatatelného dosáhnout. Stropnický se domnívá, že lze systém změnit, přičemž na nápravě je zapotřebí usilovně pracovat.

Mám rovněž za to, že transformativní změna přichází zdola, avšak reálné společenské posuny zpravidla bývají výsledkem masového odporu, okrajově násilného, a systematického a leckdy frustrujícího aktivismu. Nedá se ale příliš spoléhat na dysfunkční politický systém disponující zatraceně efektivními nástroji ke zničení i nesmělých pokusů o nápravu.

Osobně nechápu, co je tak kontroverzního na skutečnosti, že neoliberální kapitalismus a jeho servisní třídy udržují v chodu sebevražedný podnik, jak dokládá dlouhodobá ignorance čím dál reálnější klimatické krize a bezbřehé mlčení o přízraku jaderné apokalypsy. Nevidím nic kontroverzního na případném odstranění politického systému mírumilovnou cestou, o čemž ale vřele pochybuji, protože mocní se svých pozic ve prospěch pauperizovaných a frustrovaných vrstev jen tak nevzdají. Právě koncentrace moci a majetku v čím dál tím méně rukou je logickou překážkou při přeměně společenského zřízení stojícího na skandálně se prohlubující příjmové nerovnosti – což hraje do karet extrémistům a vulgárním nacionalistům.

Chápu, že tato stanoviska, leckdy mířící přímo na solar, mohou městské liberály urazit, nicméně je důležité, aby se o nich hojně diskutovalo. To se však, pokud se nemýlím, neděje a jen tak dít nebude: v popředí jsou nesmyslné kulturní války a malicherné banality. Netuším, jak dlouho se ještě budeme motat v bludném kruhu kulturních válek a kosmetických reforem nespravedlivého neoliberálního kapitalismu, ale do té doby se nikam nepohneme ani o píď.

Přestože Stropnický ani v nejmenším nezastává extrémistické názory či vyloženě radikální postoje, a naopak vede racionální a fakty podloženou řeč, Veselovský mu už od samého začátku klade předpojaté či zbytečné otázky a bagatelizuje zásadní témata. Moderátor se v jedné chvíli snaží divákům nenápadně sugerovat, že Matěj Stropnický považuje bohaté lidi za horší než chudé, aniž by pochopil výňatek ze Stropnického textu. Veselovský se srdnatě snaží hájit status quo a existující nelady, když chce ze zpovídaného vymámit, aby se vyznal ze své třídní nenávisti. Realita je ovšem taková, že třídní boj je veden shora, a to nemilosrdně. Koneckonců na to se Stropnický snažil rozvážně a věcně upozornit.

I kdyby Stropnický nakrásně připustil, že bohatí jsou horší než chudí, ani v tomto případě by nešlo o skandální výrok, když i akademická sféra poukazuje na skutečnost, že nadměrná konzumace horních vrstev je hlavním motorem environmentální destrukce. A ruku na srdce: všichni bychom se měli důkladně zamyslet nad tím, jakou měrou my sami k pozvolnému klimatickému rozvratu – projevujícímu se také ničením životního prostředí – přispíváme.

Martin Veselovský přesně vystihuje podstatu polistopadové české žurnalistiky, kdy jsou nepohodlné otázky či fakta upozaďovány, a naopak zdůrazňovány domnělé kontroverzní, leč pozoruhodné postoje. Čtenář nechť laskavě porovná tento mizerný moderátorský výkon se servilním přístupem Martina Veselovského k zastydlému tlučhubovi Lou Fanánkovi Hagenovi plácajícímu samé nesmysly. Ptám se, k čemu je novinařina, jejímž primárním úkolem je vypouštět mlhu a poskytovat fíkový list mocným politickým a ekonomickým kruhům?

3
Vytisknout
10679

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2020