Záviseli pro všechno na rodičích. Pak je virus připravil o oba

21. 7. 2020

 

Nyní se děti z rodiny Ismaelových - ve věku 13, 18 a 20 zoufale snaží vyrovnat se se smutkem. Ale také jak udržet dál v provozu automobil, platit účty, být rodina...?

Zpráva, že nový koronavirus dorazil do jejich čtvrti v Detroitu začátkem března tři sourozence nijak nevzrušila, neboť se nenechali normálně ničím vyvést z míry, píše Washington Post. Tak to maminka a tatínek chtěli. Rodina Ismaelových přišla do USA před osmi lety. Byli to uprchlíci z Iráku, země, která je nyní pro chaldejské katolíky, jako byli oni, nebezpečná.

Nash (20) a Nadeen (18) si ještě pamatovali hluk bomb a střelby v Bagdádu. V jejich novém domově v Detroitu se jim rodiče snažili dát všecko. Tatínek Nameer (52) pracoval dlouhé hodiny na lince v automobilce, aby mohl zaplatit pronájem červeného automobilu značky Camaro, který jeho syn tak strašně chtěl, a maminka Nada (46) nikdy nedopustila, aby jeji dcery vařily nebo praly, protože, jak říkala, vždycky bude dost času je to naučit později, až budou připraveny čelit životu v dospělosti.
 
Tatínek Nameer přišel z práce 16. března a byl unavený. Bylo mu špatně. Příštího dne, 17. března mu udělali test na koronavirus a byl pozitivní.

Maminka Nada spala na kanapi a nařídila dětem, aby zůstali ve svých pokojích. Ale v malém bytě bylo dodržovat karanténu nemožné.

Ve čtyři hodiny ráno, 22. března, Nada otevřela dveře do Nashovy ložnice a požádala ho, ať zatelefonuje pro sanitku. Nemohla dýchat. Její syn, sám téměř v delíriu s  vysokou horečkou, vytočil číslo pohotovosti z postele.

Třináctiletá Nanssy se probudila, když červená a modrá světla sanitky jí blikala do okna. I ona už měla příznaky koronaviru, tak ji sestra Nadeen odstěhovala do suterénu. Nanssy ji šla vzbudit.

Zdravotníci vysvětlili matce Nadě, že nemohou riskovat a nemohou jí pomoci vyjít ven. Musí vyjít sama.

"Chceš, aby tě tam odvedla?" zeptala se Nadeed.

"Ne," řekla matka. "Nedotýkej se mne."

Odklopýtala k ulici a padla na nosítka.

O den později tam dívka Nadeen stála znovu, a volala pohotovost pro svého otce. Ze sanitky vystoupil zdravotník. "Tady jsem už byl," řekl.

"Ano," řekla Nadeen. "Odvezl jste maminku."

Otec Nameer z místní nemocnice ujišťoval děti, že všechno bude v pořádku. Matka Nada, v jiné posteli v téže nemocnici, zněla nervózně, zdálo se Nashovi, ale před dcerami v telefonickém rozhovoru maskovala jakýkoliv svůj strach.

Druhého dne matka Nada řekla v telefonu třináctileté Nanssy, že koncem týdne by měla být doma. Třetího dne říkala, že to možná bude trvat trochu déle, než se očekávalo. Čtvrtého dne matka už nevzala telefon.

26. března zjistil Nash od příbuzných ve Francii, že se stav rodičů nezlepšuje. Oba dostali ventilátory. Ani jeden rodič už nebyl při vědomí.

21. dubna ve 4.46 ráno dostal Nash zprávu. Maminka zemřela. Nash vzbudil sestru Nadeen. V kuchyni na ledničce byl ještě kus papíru s instrukcemi od matky: "Co dělat proti koroně."

Nash pohlédl své sestře do očí.

"Maminka umřela," řekl.

"Lžeš!" vykřikla Nadeen.

"Je mrtvá," řekl jí znovu.

S pláčem se oba vrhli každý na jeden gauč.

"Měli bychom to říct Nanssy?"

Když se Nanssy vzbudila, cítila, že něco se děje. Jen noční můra, řekla Nadeen, ale sestra tomu nevěřila. Je to o tatínkovi a mamince, že?

Otec je v nemocnici, ujistila ji Nadeen, ale o matce nebyla schopna mluvit. Nanssy se na matku pořád ptala, až  to Nadeen už nemohla tajit.

"Máma je mrtvá," řekla a dcery plakaly společně.

Nadeen navštívila otce v nemocnici. Byl to vyzáblý muž, kterého nepoznala. V krku měl trubici, na nose uschlou krev a neznámý vous. Držel ho za ruku a lhala mu, že ho maminka čeká doma. Odvracela se od něho vždycky, když se jí oči zalily slzami.

Otec zemřel 11. května, dvacet dní po mamince.

Děti začaly připravovat pohřeb. Ale dovoleno bylo jen pro 10 lidí, aby přišli.

Dlouhé dny žili tři sourozenci z donášky potravin, které přicházely z účtu DoorDash jejich matky, i když netušili, odkud vzít peníze a jak to zaplatit. Ani jeden sourozenec neměl účet v bance ani úvěrovou kartu a Nash nechtěl utratit tři sta dolarů v hotovosti, které našel v zásuvce za postelí svých rodičů.

Pomohla jim starší rodinná přítelkyně Zeana, majitelka restaurace. Nash si přinesl mobil své matky z nemocnice a Zeana mu řekla, ať v něm hledá bankovní aplikaci. Když zjistil, že se nezaplatila hypotéka, pokusil se ji zaplatit. Za okamžik později zjistil, že na bankovním účtu jeho rodičů je jen 900 dolarů. Hypotéční platba se neuskutečnila.

Nash se snažil zjišťovat všechno co nejrychleji, ale občas byl zděšen, například, když mu z nemocnice, devět dní po otcově smrti, přišel účet na 188 629 dolarů. Zhrozil se, že to budou muset zaplatit. Uhradí to rodinné zdravotní pojištění, vysvětlila mu Zeana.

Crowdfundingová kampaň GoFundMe pro ně vybrala více než 200 000 dolarů a Zeana našla právníky, kteří byli ochotni dobrovolně pomoci s vyřešením finančních záležitostí a pojištění mrtvých rodičů.  Nash ocenil jejich pomoc, ale věděl, že musí jednat sám. Otevřel si svůj první bankovní účet, požádal o podporu v nezaměstnanosti a pokusil se zjistit, zda na ni má nárok i sestra Nadeen. Rozhodl se crowdfundingovými penězi koupit jejich dům, aby měl se sourozenci vždycky kde bydlet.

Bolest a pocit ztráty trvá. Třináctiletá Nanssy pláče.

Kompletní článek v angličtině ZDE (placený přístup)
 

0
Vytisknout
3718

Diskuse

Obsah vydání | 24. 7. 2020