Rasistická hádanka Alexandra Tomského

20. 7. 2020 / Raphael Fabisiewicz

Myšlenky o lidské zabedněnosti

V ostrém komentáři  pro Novinky.cz dojde politolog Alexander Tomský k následujícímu závěru: „podivná hádanka, zdá se, že hnutí Na černošských životech záleží ve skutečnosti na černošských životech vůbec nezáleží.“ To je odvážné tvrzení. Stojí za to rozebrat jeho argument, abychom zjistili, jestli je tento závěr dostatečně podložený fakty nebo ne.

(Pozn. red. Není to s podivem, že Novinky.cz, údajně kdysi levicové periodikum, neváhá zveřejňovat nezdokladované bláboly jednoho z nejultrapravicovějších maniaků v České republice? Asi není. Protivy se v ČR sdružují a to, co kdysi v ČR bývala levice, nebo se to tak tvářilo, nyní často spolupracuje  bez jakýchkoliv výčitek svědomí s tou nejpopulističtější ultrapravicí.)

Stejně jako ve své odpovědi šéfredaktorovi Reflexu Marku Stonišovi řeknu otevřeně a naplno hned na začátku, že já s Tomským nesouhlasím. Ale jak jsem tehdy také napsal, považuji za nezbytné se zabývat argumenty těch, se kterými nejvíc nesouhlasíme. Tomského komentář poskytuje příležitost probrat argumenty týkající se nejen hnutí Black Lives Matter, ale i rasismu jako takového.

Tyto argumenty, které se, podle mě, sice často vyskytují v diskuzích, jsou však v podstatě neopodstatněné. V tom spočívá cíl této odpovědi: prostřednictvím kritické a důkladné analýzy Tomského komentáře předložit argumenty na podporu závěru, že jeho pozice a podpůrné argumenty jsou založené na hlubokém – a v podstatě rasistickém, v nejzákladnějším slova smyslu – nepochopení situace v Americe.

Tomského závěr, že hlavním důvodem, proč „hnutí Na černošských životech záleží ve skutečnosti na černošských životech vůbec nezáleží“, se opírá o neexistenci institucionálního rasismu. Vrátíme se k otázce, proč tomu tak je, potom. Prozatím uvažme nad tím, jestli přesvědčivě argumentuje, že „žádný institucionální rasismus v Americe neexistuje“. Pokud ano, to by znamenalo totální převrat našeho pochopení současné Americké současnosti a problémů tykajících se jí. Vyvrátíme-li ale tento argument, vyvrátíme i jeho závěr.

Cituju Tomského argument v plném znění:

Dávno už neplatí rasová omezení ve výběru profese nebo zaměstnání. Občanský zákoník nedává přednost žádné etnické skupině obyvatel...a během posledních 50 let se lidé zbavili rasového předsudku a přestala jim vadit smíšená manželství. Žádný „institucionální rasismus” v Americe neexistuje a na individuální předsudky je každá moc krátká.

Nejen to, ale pokud existuje jakýkoli institucionální rasismus, tak je

právě naopak, všelijaké neústavní „afirmativní akce” pomáhají černochům ke vstupu do škol a v kariéře (na úkor ostatních)...Ve jménu rasového vyrovnávání se snižují požadavky na přijímání do škol a univerzit, nehledě na to, že je jistě pro černochy ponižující, jsou-li považováni za neschopnou etnickou skupinu. Taková pomoc snižuje úroveň školství, ale především v očích veřejnosti devalvuje jejich kvalifikaci.

Právě tyto dva Tomským uvedené příklady „neústavní afirmativní akce“ – ve školách a v práci – mohou sloužit za názorné případové studie institucionálního rasismu.

Než přejdeme na téma afirmativní akce ve školách, chtěl bych rychle ukázat, jak Tomského tvrzení, že afirmativní akce pomáhá černochům v kariéře „na úkor ostatních“, ukazuje na jeho špatné pochopení, respektive nepochopení, americké společnosti.

Situace je zcela opačná, než jak ji popisuje Tomský. V dnešní době jsou zvýhodnění bílí uchazeči na úkor rasových menšin. Známý výzkum pro magazín Administrative Science Quarterly přesvědčivě prokázal, jak to přesně funguje.

Stručně řečeno, badatelé vytvořili životopisy pro černé a asijské uchazeče a zaslali je do 1600 zaměstnání nízké úrovně. Některé životopisy zahrnovaly informace, které naznačovaly rasu či původ uchazeče; některé životopisy badatelé „vybělili“, tj. odstranili jakékoli odkazy na rasu uchazeče, jako např. účast v určitých skupinách nebo cize znějící jméno. Pak pozorovali, kterým uchazečům firmy volaly.

Výsledkem bylo, že firmy volaly menšinovým kandidátům dvakrát častěji, když dostaly „vybělený“ životopis. A to platí ve všech firmách. I přes lecjaké firemní proti-diskriminační snahy menšiny stále čelí diskriminaci. Při podání životopisu firmám, které prohlašují, že jsou aktivně pro rozmanitost, mohou uchazeči cítit falešný pocit bezpečí, a proto odhalit svou rasu, což paradoxně má za důsledek nižší pravděpodobnost odpovědi od firmy.

Další zajímavost výzkumu: všechny životopisy byly naprosto totožné. Firmy tedy volaly menšinovým uchazečům méně, i když ti byli stejně kvalifikovaní. Diskriminace – pravděpodobně i neúmyslná – ve prospěch bílých uchazečů na úkor menšin.

Závěrem lze říct, že pokud se Tomského tvrzení, že „Žádný ‚institucionální rasismus‘ v Americe neexistuje“ opírá pouze o to, že „Občanský zákoník nedává přednost žádné etnické skupině obyvatel“, je tedy zcela jasné, že argument neplatí. První tvrzení neplyne z druhého. Nešťastnou skutečností je, že nepřítomnost otevřeně diskriminačních – nebo dokonce i přítomnost proti-diskriminačních – nařízení nikoli neznamená konec diskriminace v praxi.

Bohužel (ale ne naprosto neočekávaně) je realita ohledně afirmativní akce ve školách také složitější, než vykládá Tomský. Jeho názor, že afirmativní akce „snižuje úroveň školství“ a „devalvuje“ jeho hodnotu v očích veřejnosti, je sice běžný, ale založený na mylném předpokladu: že před zavedením afirmativní akce ve prospěch menšinových studentů byli studenti přijati na univerzity výhradně díky svým akademickým zásluhám.

Když Tomský tvrdí, že univerzity snižují požadavky na přijímání na univerzity, neupřesní, jaké konkrétní požadavky snižují. Proto musím předpokládat, že má na mysli to, že v rámci afirmativní akce by mohla daná univerzita uvažovat nejen o známkách případných studentů, ale i o dalších faktorech, jako je jejich rasa nebo etnická skupina. Na následek toho by prý univerzita přijímala na úkor (kvalifikovanějších) bílých studentů menšinové studenty, kteří měli nižší výsledky na SAT (Zkouška dovedností žáka, hlavní standardizovaná zkouška pro přijímání studentů na vysoké školy) nebo nižší GPA (průměr známek).

Ale situace je úplně opačná. Rozšířený proces přijímání na základě více měřítek zásluh než jenom „tradičních“ SAT i GPA, zavedený kvůli afirmativní akci, ve skutečnosti nahrává i většinovým (bílým) studentům. Až 20% bílých studentů  by nebylo přijato v případě, že univerzita by použila „tradiční metody“ přijímání studentů.

Stejně tak se stále opakují kritiky, jaká je ta Tomského, že univerzity snížily požadavky na přijetí na univerzitu. Ale pokud se opravdu zajímají o snížení požadavků, ať začnou se sice zdaleka největším, ale nejméně uznávaným, programem afirmativní akce: tzv. „legacy“ studenty.

Název „legacy“ (nebo třeba „dědičný“) „student“ znamená, že přijetí tohoto studenta na univerzitu lze přičítat skoro výhradně, nebo aspoň hlavně, tomu, že jejich rodič (případně rodiče) tutéž univerzitu absolvoval. Drtivá většina dědičných studentů je z historických důvodů bílá. Podle Úřadu občanských práv Ministerstva školství Spojených států, „s výjimkou atletických schopností ne-dědiční studenti [non-legacies] dosáhli lepších výsledků než ti dědiční ve všech oblastech srovnávání.“ Navzdory studentům přijatým na univerzity na základě své rasy či etnické skupiny, kteří tvoří něco mezi 5 – 10% studenty elitních univerzit, dědiční studenti tvoří až 25% studentstva (a 43% bílých studentů  přijatých na Harvard bylo dědičných). Kupodivu jsem nenašel žádný článek od Tomského, který by kritizoval tento obrovský program afirmativní akce ve prospěch bílých studentů na úkor menšinových studentů.

Další program afirmativní akce ve prospěch bílých, ale který také není považován za afirmativní akci, je snížení požadavků pro přijímání atletů. Myslím si, že tento případ může být těžko pochopitelný pro ne-Američany vzhledem k tomu, že, jak řekl historik vyššího vzdělávání John Thelin na Univerzitě Kentucky, „žádný jiný národ nemá ekvivalent amerických univerzitních sportů.“

Harvard např. boduje případné studenty od 1 (nejhorší) do 6 (nejlepší) podle akademických zásluh. Zatímco Harvard přijal okolo 70% atletů, kteří dostali čtyři ze šesti bodů, jenom 0,076% ne-atletů se stejnými body bylo přijato – skoro tisíckrát méně. Celkově, podle dalšího výzkumu, dostali atleti osmačtyřicetiprocentní „náskok“ v přijímání na univerzity ve srovnání s 25% pro dědičné studenty a 18% pro studenty přijaté na základě rasových preferencí. Měl bych se také zmínit o příslušném, ale případně překvapujícím, údaji, že podle Národní asociace univerzitní atletiky (NCAA) tvořili v r. 2018 61% atletů ne černí, ale bílí studenti (na elitních univerzitách skoro 70%, dokonce až 79% na menších, elitních, tzv. „liberal arts“ univerzitách).

Lze odpustit Tomskému to, že nenapsal článek proti výše uvedené afirmativní akci ve formě „dědičných“ studentů. Ostatně i pro Američany je to nepatrný prvek výhod v americkém systému, a cizinec by nemohl za to, kdyby o tom nevěděl dopodrobna. Ale myslím si, že i v Americe je snížení požadavků pro přijetí na univerzitu pro atlety je natolik kontroverzní téma, aby o něm nemohl vědět někdo, kdo tak sebevědomě a kriticky píše o afirmativní akci. Článek od Tomského o tomto snížení požadavků jsem ale hledal marně.

Všimněte si něčeho, co se týká obou případů: tyto výsledky vznikají bez jakéhokoli univerzitního nařízení, podle kterého by univerzita měla dát přednost bílým studentům před černými.

V případě dědičných studentů platí, že z historických důvodů má méně černochů než bělochů rodiče, kteří absolvovali vůbec nějaké univerzity, natož elitní. Proto, i když univerzitní politika by úmyslně nediskriminovala podle rasy v otázce dědičných studentů – černí dědiční studenti také existují –, již existující systém zaručuje, že přijetí studentů proběhne pod diskriminujícím vlivem rasy.

A to platí stejně v případě atletů. Náklady na sporty mohou dosáhnout obrovských sum, zejména, když se mluví o takové úrovni atletiky, aby někdo byl na jejím základě přijat na univerzitu. Dnes je mediánový majetek bělochů 171 000 dolarů oproti 17 600 dolarů pro černochy. Děti z rodin s vysokými příjmy (tj. hlavně bílých) se účastní organizovaných sportů pro mládeže dvakrát častěji než děti z rodin s nízkými příjmy. Když lovec talentů nějaké univerzity hledá případné atlety, výběr je už sice omezovaný do velké míry podle rasy, ale ne kvůli žádnému rozhodnutí konkrétní osoby, nýbrž kvůli systémovým nerovnostem mezi bílými a černými rodinami. Jinak řečeno, na systémové – nebo třeba „institucionální“, pokud mi to slovo dovolíte – úrovni už čelí černoši diskriminaci, i když se v žádném občanském zákoníku nebo oficiální univerzitní politice nenachází explicitní rozkaz je diskriminovat

Majetek, který v USA vlastní běloši v poměru s černochy a ostatními menšinami:

Majetek bělošských a černošských domácností v USA:

Žádný problém tady nevidím

Zdroj a další grafy k této věci:


Vzhledem k výše uvedeným bodům vyvstává otázka. Tomský konstatuje, že „Taková pomoc [tj. afirmativní akce] snižuje úroveň školství, ale především v očích veřejnosti devalvuje jejich kvalifikaci.“ Dejme tomu, že se snížení úrovně školství vlastně děje, což nepovažuji za pravdu. (Protože známky nejsou ani jediným, ani postačujícím, ani nejlepším ukazatelem schopností studentů, a změna postupu přijetí studentů z toho, který je založen na známkách, v ten, který je založený na různých faktorech, neznamená snížení úrovně školství.) Otázkou tedy je: proč pouze menšinovým studentům „devalvuje“ univerzitní kvalifikaci v očích veřejnosti to, že byli přijati díky afirmativní akci? Bílým studentům jejich kvalifikaci očividně vůbec nedevalvuje to, že byli přijati díky svým rodičům nebo sportům. Proč, když „je jistě pro černochy ponižující, jsou-li považováni za neschopnou etnickou skupinu“, nebude obdobně ponižující pro bělochy, když byli přijati navzdory tomu, že byli méně kvalifikovaní než ti menšinoví studenti?

Jinými slovy, proč se oponenti afirmativní akce jako Tomský o ni zajímají, teprve když z ní začínají mít užitek menšinoví studenti? Nebo opačně, proč se o ni nezajímají, když funguje ve prospěch bílých, ale na úkor menšin?

Skoro jako by výhody, které jedna skupina vždycky měla, ani nejsou vnímány touto skupinou jako výhody, nýbrž považovány za prvek „normálního“, a hlavně férového, nezaujatého systému. Skoro jako by vlastně nešlo o kvalifikace studentů. Kdyby šlo o to, lidé jako Tomský by nejhlasitěji oponovali výše popsaným formám afirmativní akce, které mají nesrovnatelně větší dopady na to, kdo by byl na univerzitu přijat a kdo ne. Ale o tom nepíšou. Píšou teprve teď, protože když je někdo zvyklý mít privilegia, rovnost jim připadá jako útlak.

***

Výše uvedená argumentace měla prostřednictvím Tomského vlastních příkladů ukázat, že institucionální rasismus nejen že existuje, ale má i velký vliv na zaměstnávání menšin i na jejich přijímání na univerzity. Respektive, v obou oblastech jsou ve skutečnosti zvýhodnění běloši na úkor menšin. Z toho plyne, že Tomského závěr je vyvrácen, protože byla vyvrácena jeho nutná podmínka.

Navzdory tomu bych chtěl probrat druhou část jeho argumentu, ve které předkládá svoje vysvětlení situace. To je zapotřebí, abych podložil moje tvrzení, že neexistence institucionálního rasismu je nutná podmínka Tomského závěru, že „Na černošských životech záleží ve skutečnosti na černošských životech vůbec nezáleží“.

Můj vlastní argument zní přesně takto: ať tak mínil nebo ne, ať dokonce i věděl nebo ne, Tomského argument je založený na podstatně rasistickém rámci. A to v nejzákladnějším slova smyslu, tzn. předsudcích vůči lidem jiné skupiny na základě jenom toho, že patří do této skupiny.

Institucionální rasismus považuje Tomský za neexistující ne na základě faktů, ale na základě toho, že by vyvrátil jeho pochopení situace. V případě nepřítomnosti institucionálního rasismu by si současné události v Americe vyžadovaly jiné vysvětlení. Jaké vysvětlení předkládá Tomský?

Znovu cituju Tomského úplně:

Příčin je mnoho, černoši jsou zavlečené etnikum, Ameriku si k životu nevybrali, jejich chudinská subkultura má své tragické kořeny v otrokářství a ani po staletích se se svou zemí nedokáží ztotožnit. Nepochybně se ale nechali vyprovokovat extrémní levicí. A tak hlavní důvod dnešního útoku na legitimitu Spojených států tkví zřejmě v lidské zabedněnosti. Vypovídá o tom bestseller Robina DiAngelo White fragility (křehká bílá rasa), který každou racionální námitku považuje za přetvářku a považuje obvinění všech amerických bělochů za vysvobození.

Vidím dvě možná porozumění tohoto vysvětlení. Každé závisí na odpovědi na následující otázku: v čí lidské zabedněnosti přesně tkví „hlavní důvod dnešního útoku na legitimitu Spojených států“?

První možností je, že myslí zabedněnost černých lidí. Doufám, že je jasné, proč by nazývání všech černochů, nebo aspoň všech černých účastníků současných demonstrací, zabedněnými, bylo rasistické.

Druhou možností je, že myslí zabedněnost určitých bílých lidí, respektive levicových, a černoši se prostě „nechali vyprovokovat extrémní levicí“. Tím pádem chce Tomský opravdu říct, že černoši jsou jako ovce, které sledují své bílé pastýře, že nejsou schopní myslet za sebe? Nebo že sice jsou schopní myslet za sebe, jsou však zabednění? Ale pak bychom už byli zpátky u první možnosti.

Není jasné, jakou možnost Tomský považuje za správnou – zase neupřesní – ale následující odstavec ukazuje, že se spíše přiklání k té první:

Fakta ale mluví jinou řečí. Za poslední měsíc útoků na „rasistickou policii” a požadavku snížit její financování a omezit ochranu pořádku v černošských čtvrtích, loupeže, přepady a vraždy vzrostly exponenciálně. Jaký život čeká černošské děti, když dennodenně slyší, že jsou běloši rasisté? Cítit se obětí jistě optimismu a důvěry ve vlastní možnosti nepřidá a hněv je špatný rádce. Ve skutečnosti je to ještě horší, většina zločinců trpí celoživotním pocitem ublíženosti. Já nic, to ostatní za všechno můžou. Proto se také necítí vázáni morálním řádem.

Kde začít? Nejprve budu chtít několik vědeckých odkazů předtím, než vůbec začnu uvažovat nad tím, jestli jeho pseudo-psychoanalýza „většiny zločinců“ má jakoukoliv zásluhu. Výklad, který tak zjednodušuje téma tak složité, jako je kriminalita, jen těžko může platit. Vážně si myslí, že všechnu, nebo dokonce i většinu kriminality lze přičítat tomu, že se zločinec cítil jako oběť? Je to trapná snaha – a tím trapnější vzhledem k jeho funkci politologa a profesora – vysvětlovat příčiny současných událostí, aniž by se zabýval jejich materiálními základy.

Následující předstíraná obava o černé děti zní úplně neupřímně. „Jaký život čeká černošské děti, když dennodenně slyší, že jsou běloši rasisté?“, ptá se Tomský.

Zajímáte se, pane Tomský, o budoucí život černošských dětí?

Tak co když se černošské děti dozví, že jeden z tří černochů bude během svého života sedět ve vězení, na rozdíl od jednoho z 17 bělochů? Že pravděpodobnost zatčení  je pro ně 5,9krát vyšší než pro bělochy, že je pravděpodobnější, že budou odsouzeni, a až budou odsouzeni, budou muset sedět v průměru o 19,1% déle než běloši odsouzení za stejný zločin? Že černoši mají šestkrát větší pravděpodobnost zatčení kvůli konzumaci drog, i když míra konzumace drog mezi bělochy je na stejné úrovni? Když se dozví, že jsou zabíjeni policií 2,5krát častěji než běloši?

Co když se dozví, že bílí uchazeči, méně kvalifikovaní než oni, budou nesrovnatelně víckrát přijati na univerzitu na základě svého štěstí, že se narodili do bílé rodiny? A že navzdory tomu jsou to právě oni, kteří budou považováni za členy „neschopné etnické skupiny“? Když se dozví, že odstraněním údajů, které by mohly naznačovat jejich rasu, budou mít lepší šance získat práci? Když se dozví, že až budou mít práci, vydělají si v průměru o 25% méně než jejich bílé protějšky? A tak dále.

Co když se nejen dozví o této realitě, ale ji i zažijí?

Tomský tvrdí z ideologických důvodů, že se zajímá o případný budoucí život černošského dítěte. Aktuální životy černochů žijících v Americe teď jsou mu naprosto jedno.

Rasistický rámec Tomského pochopení situace spočívá v tom, že nejen přivírá oči nad skutečností, které čelí černoši v Americe, ale svádí problémy černochů na jejich údajnou podřadnost jako skupiny. To ovšem neříká těmito slovy ani on. Ale nicméně to říká.

Říká to, když tvrdí, že „černoši jsou zavlečené etnikum, Ameriku si k životu nevybrali“. Tím přivírá oči nad skutečností, že to sice platí, pokud mluvíme o otrocích unesených z Afriky, neplatí to ale v jakémkoli jiném případě. Já osobně jsem si vybral narození v Americe do stejné míry, do jaké si ho vybral jakýkoli černoch, který se tam také narodil. Černoši mohou být zavlečené etnikum jenom pod rasistickou podmínkou, že Amerika je stát bělochů pro bělochy, což, pokud to tak ve skutečnosti je, nemá být. Nejen že jsou černoši v Americe skoro od založení kolonií na začátku 17. století – delší dobu než velké množství bělochů – ale zároveň byli v podstatě nezbytní pro její vybudování, jak fyzické, tak politické i morální. Říct, že jsou zavlečené etnikum, a zdůraznit, že si Ameriku nevybrali, znatelně prohlašuje, že tam nějak nepatří. Ale patří. Jsou tak američtí, jak jsou bílí američtí.

Říká to, když tvrdí, že „jejich chudinská subkultura má své tragické kořeny v otrokářství, a ani po staletích se se svou zemí nedokáží ztotožnit.“ Nápad „chudinské subkultury“ má dlouhé, ošklivé kořeny v Americe. Tím dokáže rozumně znějícím, ale podstatně rasistickým způsobem obvinit černochy z jejich problémů na základě jejich podřadnosti jako skupiny. V podstatě je to způsob, jak se vyhýbat důsledkům, které by plynuly z přiznání hlubokého zakořenění institucionálního rasismu: rozsáhlé, systematické reformy, které jsou potřeba pro opravdové zlepšení životních podmínek nejen černochů, ale i všech ostatních menšin. Ostatně, když můžeme přičítat něčí bídu jeho kultuře, systematické reformy by nic nevyřešily, protože bída plyne z chudinské subkultury, která se nedá změnit takovými reformami.

Citát konzervativního komentátora Dennisa Pragera poskytuje další potvrzení, že podle Tomského se zdroj problémů černochů nachází v jejich „chudinské kultuře“. Cituje Pragera: „ocitá se společnost ve smrtelném ohrožení, prožíváme morální otřes, přímo zemětřesení a nejvíc na to doplatí sami černoši, ztratí morální kompas ke spokojenému životu a pozitivní vztah ke svým bělošským spoluobčanům.”

Tomu podobné je tvrzení, že černoši „se se svou zemí nedokáží ztotožnit“. Žádný rozumný člověk by nemohl tuto větu považovat za spravedlivý popis situace. Ale podle Tomského to tak očividně je. Já mu proto pomůžu to vyjádřit lépe. Třeba, „ani po staletích bílí lidé stále nedokáží uznat rozsah následků staletí otroctví na černých lidech.“ Nebo pokud se mu to nelíbí, navrhuji také méně elegantní „ani po staletích nedokáží uznat, že měli a nadále mají výhody, které ostatní nemají (nebo aspoň nečelí těm stejným nevýhodám, kterým čelí menšiny)“. V každém případě, jeho formulování je v souladu s „teorií“ chudinské subkultury. Oba lze snadno zařadit mezi „vysvětlení“, která konstatují, že utlačované menšiny mohou za svůj útlak.

Skončím citátem Malcolma X: „Pokud mi do zad vrazíte nůž devět palců hluboko, ale vytáhnete jich ven jen šest, nebude to žádný pokrok. Když ho vytáhnete úplně, nebude to pokrok. Pokrok je vyléčení rány, kterou útok způsobil. A oni [běloši] ani nevytáhli nůž, natož aby vyléčili ránu. Ani neuznají, že je tam nůž.“ Tomského postoj, že „žádný ‚institucionální rasismus‘ v Americe neexistuje a na individuální předsudky je každá moc krátká“ svědčí to, že podle Tomského žádný nůž není. Ale pokud je, nic se bohužel nedá dělat.

***

Závěrem se vrátíme k otázce, proč neexistence institucionálního rasismu je nutná podmínka Tomského závěru, že „Na černošských životech záleží ve skutečnosti na černošských životech vůbec nezáleží“.

Abych byl přesnější, nutnou podmínkou Tomského závěru není neexistence institucionálního rasismu, ale to, že celonárodní reakce proti nespravedlnostem amerického systému je bezdůvodný, přehnaný „šílený povyk“. Ostatně není možné, abychom prožívali takový „morální otřes“, jaký si představuje Prager nebo Tomský, nebo že černoši „ztratí morální kompas ke spokojenému životu“, za který „doplatí sami černoši“, když stížnosti jsou zcela odůvodněné. Pokud nejsou odůvodněné, a pokud má Prager pravdu, za činnosti hnutí Na černošských životech záleží by zaplatili černoši, a proto by témuž hnutí nezáleželo na černošských životech.

Ale pokud jsou odůvodněné, znamenalo by to, že hnutí ve skutečnosti bojuje proti něčemu špatnému ve statu quo, na kterém je postavená koncepce „naší civilizace“, konzervativními tak zbožňované. Bojuje, jinými slovy, ve prospěch černochů. A Tomskému to prostě nejde. Tato skutečnost by jeho pochopení světa nevyhovovala, a proto zavrhne jakoukoliv domněnku, že by mohly být současné demonstrace legitimní (což je vidět hned právě u názvu „šílený povyk“).

Žádnou rasistickou hádanku Amerika nemá. Hádanka je už dávno vyřešená. Tomskému se zdá, že hnutí Na černošských životech záleží ve skutečnosti na černošských životech vůbec nezáleží, ale je to pouze právě to: jeho zdání. Zdání založené na podstatně mylném a rasistickém pochopení americké společnosti. Jediná hádanka teda není ta Ameriky, ale ta Tomského, která tkví ne v lidské zabedněnosti, ale v Tomského zabedněnosti. Popření existence institucionálního rasismu je pouze způsob, jak zbavit demonstrace a protesty jejich vlastní legitimity ve snaze udělat místo svému pochopení světa. Promiňte, pane Tomský, ale fakta mluví jinou řečí.

4
Vytisknout
11545

Diskuse

Obsah vydání | 24. 7. 2020