Nejdřív předběžně k odvěké polaritě mezi námi lidmi

21. 7. 2020 / Miloš Dokulil

(Společný jmenovatel je taky „jistá“ perspektiva, viďte?)

Nepůjde teď níže v tomto textu ani zdaleka třeba o možné adresné nebo provokující požadavky k maturitě, ale o tu běžně moc neanalyzovanou politickou gramotnost (a její nyní mnohdy pochybnou adresnost). Zpravidla jako kdyby ovšem přitom nešlo v současnosti o ztrátu výchozího sociálně-ekonomického pozadí jednotlivých politických směrů, i když měly od začátku privilegovaně svou setrvačnou pojistku nejdříve ve vzájemně odlišných společenských a zvláště majetkoprávních vazbách. Jazykovými prostředky lze kupodivu cokoliv odtlumit či naopak přitlumit tak, že se musí pokaždé zdát, že již takto – ovšemže radikálně – bylo řečeno vše podstatné.

(Pokud např. bylo či je řečeno, že všichni jsme si „rovni“, před první světovou válkou ani na tzv. „západě“ nemuseli sociálně-političtí činitelé přitom hned myslet na ženy; a dosud si takto moc nemusí zatěžovat svou hlavu kdekoli na světě třeba muslimové. Ne že bychom si museli vzpomenout taky třeba na to, že ještě na počátku ústavnosti USA černoch-muž byl jen 4/5 muže bělocha; aniž to bylo vnímáno takto taky v odpovídající matematické transformaci [v té sociální to bylo – a zůstalo – mnohem horší!]. A ženy-otrokyně byly v rámci antických zvyklostí hodnoceny rozmanitě hůř než otroci v mužské variantě.)

Hned si ovšem připomeňme, že vznikne-li někde „mela“, aby přišel dav „do varu“, stačí vždy jeden motiv nebo jedna událost, aniž je nutné dodávat příčiny či přispět souvislostmi. A vhodným kandidátem na veřejnou funkci není automaticky, kdo chce voličstvu vysvětlit, proč X ano a Y ne, ale ten či ta, kdo „jaksi a nějak“ ví o tom své a – aniž by se s tím babral – lakonicky řekne pouze, že TAKHLE NE, občané!

Už v antické společnosti – nejen díky tomu, že časem se stala „otrokářskou“ – bylo tu jisté její rozvrstvení, dané rodinným majetkem, pokrevně podloženou tradicí, ne-li rovněž výrazně též umem ve válečnickém zápolení. Vznikla a udržovala se takto přednostně zvláštní polarita; těch, co byli osobně svobodní, a vůči nim pak jejich podřízení a otroci; spolu s oktrojovaným (násilně „platným“) „právem“ k svévolnému uplatnění privilegií pro ty, kteří už jimi disponovali.

Na počátku moderní doby měla Evropa prakticky stále všude stavovské uspořádání, v čele s císařem, králi, vévody, či knížaty, a jim podřízenými hrabaty, ne-li rovněž svobodnými pány či lordy; vždy s odvozenými pravomocemi šlechty od svrchovaného panovnického trůnu (neuvažujeme o Osmanské říši; ani o anglické krizi z roku 1649 nebo její francouzské variantě z doby po roce 1789). Takže rovněž feudalismus uchovával především polaritu mezi těmi, kteří půdu (jako základní „výrobní prostředek“) vlastnili, a těmi, kteří k ní byli „připoutání“, aby na ní celý život povinně pracovali (latinsky: „glebae adscripti“).

Až s počátky kapitalismu vzešlého z feudální struktury vznikly zcela nové fenomény: stále více rukodělných pracovníků zvyšovalo podíl obyvatelstva ve městech na úkor venkova, a zároveň jejich soustředění na pracovištích v továrnách sbližovalo vzájemně sdílené zkušenosti jednotlivých pracovníků k potenciálně společnému postupu v případě možných nesrovnalostí se zaměstnavateli. Po polovině 19. století (po „revolučním roce 1848“) bylo zatím stále ještě možné rozmanitě teď již v Rakousko-Uhersku dále brzdit cestu k obecnému a rovnému volebnímu právu (volit i být rovněž volen; a kéž by se stejnou váhou hlasu!), zatím jen pro muže; již s ohledem na životní prostředí občana (jeho „kurii“; a potom zda šlo o město či venkov, anebo třeba řemeslo či obchod) a na „cenzus“ (na jaké výši platil daně). Před začátkem 20, století v rakouském Předlitavsku mělo volební právo jen 15 % mužů. Zatím teoreticky tehdy tu již byl marxismus jako možná předzvěst k organizování proletariátu proti buržoazii (a šlechtě); a potom opět v polárním protikladu (dichotomicky); jako kdyby tu fronta byla mezi sociálním pokrokem a konzervující reakcí.

Ne že by všichni automaticky svým sociálním původem už z dřívějších časů zůstávali zastřešeni jen dominantními feudálními zvyklostmi (vrchnost jako kdyby byla přímo od Boha). Takže tu již z feudálního dřívějška byli jak „konzervativci“, tak „reformátoři“ (snad i „liberálové“?). Ve Velké Británii (od roku 1707) po tzv. „slavné revoluci“ (z roku 1688; ale již díky předchozí tradici kolem popravy krále Jakuba I. v lednu 1649 a toho, co pak následovalo) vládní systém byl deklarován jako „konstituční monarchie“ s posílením moci parlamentu („Bill of Rights“ už rovněž z roku 1689). Britský parlamentní vzor o dvou komorách navodil „dvoupolární“ rozložení politických sil později také pro Spojené státy, což v USA vydrželo dodneška. (Ve Velké Británii nejednou vznikaly pokusy o nastolení „třetí síly“; nyní v kolizi s mnohem závažnějším procesem kolem „Brexitu“.)

Ta „bipolarita“ je ovšem rovněž formou, jak zjednodušit mapu sociálně-politických a hospodářských preferencí státu a strategii možných soupeřů vládnutí, ať již jsou výchozí či perspektivní předpoklady k racionálnímu uskutečňování politické moci jakékoliv. (Téma si zasluhuje, abychom si ještě trochu více přiblížili zhruba posledních sto let „západního“ vývoje a jeho dnešního populistického reflexu. Nechejme si to ovšem „na jindy“, ano?)



0
Vytisknout
1398

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2020