Nohavicův morální pád jako obraz společnosti

29. 8. 2019

Je to pro mě takové dlouho se linoucí a citlivé téma, k němuž už mi to nedá mlčet, ačkoli “to zas bude”. Nikdy jsem se netajil svým obdivem k bardovi Jaromíru Nohavicovi, navždy ve mně bude jako mistr řemesla, veršotepec velikán. Co se ale začaly rojit jeho mimopoetické názory na svět, těžkl mi poslech jeho díla do té míry, že jsem s ním nakonec úplně seknul, píše na Facebooku Tomáš Klus.

Bohužel mi nejde oddělit umělecká a osobnostní rovina. A rozumím těm, kteří stejně nakládají se mnou. K jeho spolupráci s STB jsem byl shovívavý, říkal jsem si, chlapče, v té době jsi nežil, nesuď, sám nevíš, jak by ses zachoval. Pak přišla jeho fotka s obchodníkem s chimérami Tomiem Okamurou. I to jsem byl schopen pochopit, jako podlehnutí antiuprchlickému boomu.

Co jsem však už sežvýknout nedokázal, bylo jeho přijetí vyznamenání od cara Vladimíra, kterým vzal v mých očích Bard do ruky mávátko a legitimizoval hrůzy kleptokratického systému v té době čerstvě vojensky operujícího na cizím státním území. Od člověka, který byl do té doby v mých očích, i přes drobná klopýtnutí, ikonou a bojovníkem za svobodu projevu, neboť to vnímám jako jednu z rolí písničkářů ve společnosti, bych čekal spíše protest a poukázání na fakt, že imperátorské sklony Vladimíra Putina, toužebně označovaného jako vtělení Spasitele Rusi, jsou v rozporu se základními lidskými právy, s etikou, s budoucností míru.

Bylo a je mi to nesmírně líto a pořád ve mně křičel ten malý kluk, kterého táta v Českém Těšíně propašoval do šatny velmistra, který ho přátelsky pohladil po hlavě a podepsal mu zpěvník.. A potom ty písně, ty dokonalé boží zásahy. Pořád mě to vracelo a natajňačku sám před sebou jsem sledoval, jak se to má s mistrovou tvorbou, zda je “poznamenána”. Zjištění, že tomu tak není, že tvorba zraje, mě tlačilo k osobnímu “vzetí na milost” a už už by se tak stalo, nebýt toho, že jsem se včera zase dostal k článku pana Spurného v Respektu z roku 2006, kde s mistrem otevírá otázku Svazku.

Cosi vypěnilo a pobouřilo mě natolik, že své rozpoložení musím ventilovat a konfrontovat. Vlastně pánové u kávy došli k tomu, že bylo těžké říct ne, a že ve výsledku těch pár schůzek nikomu neublížilo a že jsou přece daleko horší ti, kteří s tajnou policií spolupracovali dobrovolně, než ti, kteří museli. Jaká relativizace! Jaké rozpuštění! Jaký alibismus! Život v totalitě musí být strašný, strastný a je velmi důležité na něj nikdy nezapomenout, aby nás zase neslupnul. Jak snáz ale zapomenout, než že to, co jej umožňovalo, rozmělníme a zabstraktníme natolik, že zde systém strachu vlastně byl sám od sebe a že jej drželo pohromadě jen pár servilních papalášů, jejichž charakter mizel kdesi v moskevském pozadí.

To ale přece není pravda! Systém hrůzy byl možný právě proto, že k tomu dostal svolení. Jaký je rozdíl mezi tím, že ho někdo dal dobrovolně a někdo na požádání? Jsem si vědom všech nepříjemností, které takové “požádání” obnášelo a zohledňuji též pozice, v nichž si svou oběť našel. Netroufám si proto soudit okolnosti těch, jejichž volání po spravedlnosti bylo takřka neslyšné, neboť byli “jen jedním z mnoha”. Protože však kulturu a umění vnímám jako pochodeň svobody myšlení, lidi participující na onom opojném světle veřejného povědomí a bohémství, vnímám v tomto ohledu trochu kritičtěji. Jejich vstup do veřejného prostoru je dobrovolný a nese s sebou, mimo lesk, též zodpovědnost.

Proto se ptám, jako se ptá Solženicyn v Souostroví gulag, když nevinné spoluobčany zatýká bez udání důvodu tajná policie přímo na ulici - Proč nikdo nekřičel? Neřku-li pak, je-li viděn a slyšen? Proč o tom nemluvil? Proč o tý, cituji, “děvce, co s ní seděl, ale nešel na pokoj”, nepsal písničky? To opravdu represe hmoty budí větší strach než represe ducha? A nač teď ty okolky? Vykrucování? Trucovité mlčení? Úctyhodný a daleko chlapštější postoj jsem nedávno zaznamenal u paní Evy Pilarové, která se za podpis Anticharty omluvila, přiznala slabost, které lituje. Memento zůstává, ale hořká pachuť mizí s odpuštěním, neboť lidé chybují. Páteř národa narovná jen upřímná sebereflexe.

Minulost nelze vymazat, ale vyrovnat se s ní je potřeba. Lze to však jedině s upřímností a otevřeně. Zvláště pak v pozicích lidí, kteří jsou mnohými vnímáni jako vzor. Přijetím zodpovědnosti za svá rozhodnutí, a to i za ta chybná, nám dá možnost vytvořit budoucnost bez bílých míst a propastí, z nichž se dodnes stěží vyhrabáváme. Vnímám to jako nebezpečný precedent, ono postupné přijímání skutečnosti, že to tenkrát dělal kdekdo, čemuž korunu, jakousi nepsanou amnestii svědomí, nasazuje sám premiér naší země, který nejen že sám s děvkou pletky měl, se ještě veřejně miliskuje s přeživším pasákem. Nechci pořádat hon na viníky, nepožaduji tresty a opovržení, jen bdělost před strašákem servility a ochoty pro vlastní klid o něj připravit druhé. Chci cítit, že jsme ochotni a schopni se poučit. Jinak totiž nikdy nebudeme spolu, ale vždy jeden druhému na úkor.

Aby bylo jasno, nejde o osobní útok. Užívám zde příkladu pana Nohavici jako symbolu, jako princip, kterým postupně přistupujeme na absorbování drobných slabostí, které mohou mít za následek mohutný útlak. Patrně bych si mohl s mistrem, byl-li bych přijat, vyříkat vše u kafíčka, ale k čemu by to bylo? Je to problém linoucí se společností napříč a rád bych jím otevřel diskuzi o tom, zda jsme skutečně třicet let po pádu Železné opony, nezanechali některé její zlomky rezavět v hloubce kolektivního vědomí.

 

0
Vytisknout
3370

Diskuse

Obsah vydání | 4. 9. 2019