Jak přežít kapitalismus?

2. 9. 2019 / Daniel Veselý

Bohumil Kartous ve svém textu Seš digitál, kriple? naráží na zásadní myšlenku, již se zdráháme pojmenovat, neboť bychom si museli volky nevolky připustit, že náš životní styl a hodnoty, které vyznáváme, nás vedou do propasti. Pud sebezáchovy mnohým z nás velí, že je třeba nahradit systém - nebo korporátní kapitalismus, chcete-li - jinak se lidská civilizace ocitne ve smrtelném nebezpečí. Ale jak z této šlamastyky ven?

Mám za to, že toxický populismus symbolizovaný ultrapravicovými lídry, jako je Trump, Bolsonaro nebo Orbán, je jenom dalším chronickým neduhem systému, neboť tito a další politikové ukázali pravou tvář západního politického establishmentu. Masky jsou sňaty. Jistěže, jde o kvalitativní sestup, když srovnáme kupříkladu Trumpa s Obamou: ovšem jak jinak si vysvětlit čilou spolupráci kapitánů velkého byznysu s těmito vulgárními populisty? Nejde o bůhvíjakou změnu, vždyť přední zástupci byznysu spolupracují i s liberálními politiky, jako jsou Macron, Merkelová nebo Trudeau.

Jestliže Trump, Bolsonaro i Trudeau se stali miláčky ropného a těžařského průmyslu, Orbán zahraničním korporacím nabízí nejnižší korporátní daň v Evropě, Merkelová vřele flirtuje s finančníky a také Macron jde na ruku bohatým a mocným. Je celkem zjevné, že u moci jsou ti, kdo znají pravidla hry, a je lhostejné, zda jde o uhlazeného Macrona nebo pyromanského Bolsonara.

Nemohu si pomoci, ale stávající systém je prakticky nereformovatelný. Ostatně nedávný průzkum veřejného mínění NBC News/Wall Street Journal ukazuje, že 70 procent Američanů cítí „hluboký a do varu přivádějící vztek“ vůči politickému a finančnímu establishmentu, protože se domnívá, že systém funguje pouze pro insidery s penězi a mocí, třeba na Wall Street nebo ve Washingtonu. Navzdory tomu, že jsou Američané všeobecně spokojeni se stavem ekonomiky a svou finanční situací, většina z nich cítí pesimismus a úzkost z budoucnosti. Tento nahromaděný hněv probublává americkou společností už déle než čtyři roky. Takto smýšlející lidé se pak snadno mohou stát kořistí mazaného demagoga, který z negativních emocí – zuřivosti, strachu a úzkosti - dokáže vytěžit maximum, což je notně riskantní podnik s děsivým potenciálem.

Není divu, vždyť tyto pocity do velké míry pramení z raketově rostoucí nerovnosti mezi příjmy firemních bossů a obyčejných zaměstnanců, z obav o ztrátu dostupné zdravotní péče, ale také z iracionálních hrozeb; avšak obecně pramení z pocitu, že nemohu nic změnit; že jsem jen pouhým vazalem v cizí hře. S touto hlubokou frustrací však nelze dosáhnout ničeho kloudného. Nemůžeme se spoléhat ani na politické idealisty typu Bernieho Sanderse nebo Jeremyho Corbyna, které by jednoho krásného dne mohla pohltit mocenská mašinérie. Oba politikové se stali terčem posměchu a pomluv ze všech možných stran, takže musejí odolávat obrovskému tlaku. Můžeme mít vůči Sandersovi a Corbynovi spoustu - a leckdy oprávněných - výtek, avšak míjíme se s jádrem věci.

Mnohem důležitější je rozmach občanských aktivit, jež doprovázel politický vzestup těchto matadorů, kdy se stále více lidí zajímá o ekonomickou a ekologickou spravedlnost či o práva utlačovaných národů. Úspěch Mezinárodní kampaně za zrušení jaderných zbraní, činnost hnutí jako Sunrise Movement, Extinction Rebellion nebo BDS, případná realizace globálního zeleného dealu, jakož i potenciál k posílení práv zaměstnanců jsou sice hezkým příslibem odvratu od sebevražedného kursu, ale odpor vůči nim je obrovský. Je proto nutné, aby se těmto a dalším důležitým tématům dostalo masové podpory, již by moc nemohla dál ignorovat. Tudy by mohla vést cesta ven. Avšak žijeme stále v epoše, kdy slovy Gramsciho něco starého umírá a nové se nemůže zrodit. Veřejná česká debata mezitím tone v pitvání hovadin a propůjčuje se k perverzní diskreditaci těch, kdo se snaží aspoň něco smysluplného dělat. Odsud impuls nevzejde.

0
Vytisknout
4502

Diskuse

Obsah vydání | 9. 9. 2019