Politika odpovědnosti a důvěry v. politika preventivního uplácení

5. 9. 2019 / Bohumil Kartous

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Bavil jsem se s jedním velmi informovaným a vzdělaným člověkem o politice. Zcela vážně mi říkal, že poslanci v českém parlamentu by měli mít významně vyšší plat, protože by tím byla omezena jejich korumpovatelnost, žoldáctví ve prospěch osobních či skupinových zájmů. Ano, nejsme Švédsko. Společnost, ve které existuje jen nízká elementární motivace k naplňování veřejného zájmu, musí přemýšlet o tom, jak alespoň zabránit jeho zneužívání. Je to ovšem situace, která z dlouhodobého hlediska znamená obrovskou zátěž, kterou nelze jednoduše překonat. Je to brzda jakéhokoliv vývoje v tempu, kterým postupují společnosti, jejichž vnitřní koheze, soudržnost, a tedy i podpora veřejného zájmu jsou výkonnějším generátorem potřebných řešení. V ČR přitom do značné míry ovlivňují náladu ve společnosti lidé, kteří takovému rozvoji brání: totalitou a následným klausovským tupým neoliberalismem zdeformovaní jedinci ve věku 50 plus, kteří si navíc “vychovávají” své podobně ustrojené následovníky.

Okamžik, kdy mě Miloš Zeman přesvědčil o tom, že buď vůbec nechápe sociálně demokratický ideový koncept Skandinávie, nebo je tak intelektuálně prodejný, že dokáže popírat jeho základní principy, byly jeho několikeré výlevy vůči tzv. inkluzi, společnému vzdělávání. Dozvěděl jsem se od pana prezidenta, že je to nesmysl a že to vede ke zpomalení výchovně vzdělávacího procesu, neboť “rychlost kolony je určena rychlostí nejpomalejšího vozidla”. 

Zeman evidentně nerozumí tomu, co to znamená inkluze, tedy to, že jednotlivá vozidla mají svoje dráhy pohybu a svoje vlastní cíle. Co je ale ještě horší, Zeman nerozumí ani tomu, proč Skandinávci společně vzdělávání pečlivě a dlouhodobě rozvíjejí. Dělají to proto, že si empiricky ověřili, že právě tímto způsobem lze dosáhnout reprodukce sociální koheze a tím pádem jednoduššího prosazování a naplňování veřejného zájmu. Nejvýraznějším projevem této skutečnosti je progresivní zdanění, které mimochodem Zeman dlouhodobě prosazoval. Jenže progresivní zdanění je možné jen tam, kde občané chápou, že veřejný zájem je hodnota, kterou má smysl naplňovat dle pravidla “vyšší příjem - vyšší podíl odpovědnosti”. Toto pochopení nelze nařídit, není to znalost, kterou se lze jednoduše naučit, je to postoj, který lze získat jen dlouhodobým sdílením v rámci společnosti, která takový postoj vyznává a  podporuje. Proto Skandinávci rozvíjejí společné vzdělávání.

Odpor vůči němu ze strany Klausů, Zemanů a jejich epigonů je příznačný. Jsou to patologicky uvažující osobnosti, jejichž cílem není a nebyla podpora veřejného zájmu. Jejich cílem bylo - v souladu s toxickou ideologickou sloučeninou posttotalitního neoliberalismu s primárním principem přivlastňovat si - maximálně privatizovat. V takové zemi pak nutně musíte uplácet politiky vysokými platy, aby nepřišel někdo jiný s vyšší nabídkou. Musíte uplácet ty, kteří mají obhajovat veřejný zájem z podstaty své role, aby tuto podstatu naplňovali. Absurdní.

Abyste dosáhli stavu, kdy podstatu politiky nemusíte nahrazovat bypassem oficiálního úplatku, je nutné, aby politici cítili odpovědnost za ro, co dělají. Aby cítili takovou odpovědnost, musejí vycházet z prostředí vzájemné důvěry, která jim nedovolí se veřejnému zájmu odcizit. Takové prostředí ale může vzniknout jedině tehdy, uznáme-li, že veřejný zájem existuje a je vyšší než pouhý souhrn v danou chvíli existujících individuálních skupinových a individuálních zájmů, že je přesahuje v čase. V takové společnosti pak není nutné politiky preventivně uplácet, aby je neuplácel někdo jiný.

Jenže takovou společnost v apatyce nekoupíme. Pokud ji skutečně chceme, je třeba jednak kultivovat v daném čase, jednak vytvářet budoucí potenci. V současnosti má česká společnost v obém velké rezervy, nebo spíše směřuje opačným směrem. To věru není moudré. To je sebedestruktivní.

 

0
Vytisknout
3700

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2019