Ministr životního prostředí Igor Červený při návštěvě požářiště v NP České Švýcarsko prohlásil, že sestaví pracovní skupinu, která se „bude zabývat koncepcí požární ochrany v přírodním prostředí, včetně zacházení se suchým dřevem v národních parcích. Jsem proti tomu, aby se odvezlo všechno suché dřevo, ale není možné ho tam v některých místech nechávat v takové míře, jako je dnes," (1). Těžba souší v jádrových zónách národních parků přitom riziko vzniku a šíření požárů nijak výrazně neovlivní. Vybírat z odumřelých stromů pouze nějakou část je navíc na většině míst neproveditelné jinak než pomocí vrtulníků, což je z finančního hlediska v plošném měřítku nereálné. 

Pro vznik a šíření požáru představují riziko na zemi ležící drobné větvičky a suchá tráva, nikoliv kmeny suchých stromů:

• Na rozdíl od suché trávy na holinách nebo suchého opadu drobných větviček není jednoduché kmen suchého stromu podpálit. (2)
• Požáry se rychle šíří po zemi kde je hořlavý materiál – spadané suché větvičky, jehličí, suchá tráva a klest po těžbě na holinách. Méně častou variantou šíření požáru je tzv. korunový požár, kdy požár přeskakuje v zelených korunách živých jehličnatých hustě rostoucích stromů (smrků). Požár se nešíří přeskakováním ohně vzduchem z jedné stojící souše na druhou.
• Kmeny suchých stromů hoří, jen když jsou skutečně vyschlé, tj. když obsah vody klesne pod 15 % jejich objemu – to může být prakticky jen prvních několik let po uschnutí stromu. Pak se jejich struktura mění v důsledku začínajícího rozkladu zejména pomocí hub a mikororganismů. Lámou se a dostávají se většinou alespoň částí kmene do kontaktu se zemí. V tu chvíli naopak začínají vodu zadržovat: při dešti vodu nasakují jako houba a nevysychají tak rychle jako okolní půda, takže už ani nehoří a fungují naopak jako dobré protipožární opatření. Závěr studie, ve které vědci měřili obsah vody v souších v NP Šumava je: „Naše studie ukázala, že vlhkost tlejícího dřeva 2 resp. 3 roky po disturbanci je relativně stabilní v čase a pohybuje se v intervalu 16–62 % v závislosti na teplotách a srážkách. ... na Šumavě je možné považovat riziko požáru za poměrně malé vyjma jeho cíleného založení či mimořádné události (např. úniky hořlavých látek). Naopak tlející dřevo je nezbytnou součástí ekosystémových procesů a integrity lesních porostů". Sledování schopnosti odumřelého dřeva souší postupně odpařovat vodu ukázalo, že i při zhruba měsíční absenci srážek sice vnější okraj dřeva vyschne na podíl kolem 11 % vody, vnitřní část dřeva si ale zachovává kolem 25 % vody. (3) Velká část odumřelých stromů v národních parcích je starší 3–5 let a když padnou na zem, tak ani v době sucha nepředstavují významnější riziko pro požár.
• Suché kmeny většinou ohoří jen na povrchu. Inventarizace po předešlém velkém požáru v NP České Švýcarsko ukázala, že v místech nejintenzivnějšího požáru shořelo pouze 32,6 % dřevní hmoty, v oblastech s menší intenzitou požáru mnohem méně. (4)

Ekologická organizace proto upozornila, že stojící i ležící kmeny suchých stromů, i když už hoří, nepřispívají významně k šíření požáru. Naopak mají pro les zásadní funkce: jsou domovem třetiny lesních druhů zvířat, hub a mikroorganismů, a když začnou tlít, tak zadržují vodu a pomáhají obnově lesů. (5) 

Selektivní odvoz pouze některých odumřelých stromů z přírodních či přírodě blízkých zón národních parků navíc není na většině míst možný jinak než pomocí vrtulníků. Hnutí DUHA varuje, že kdyby se záměr těžit odumřelé stromy měl skutečně realizovat, musely by do jádrových zón (tedy do zón přírodních a přírodě blízkých) národních národních parků vjet harvestory a těžba by zcela rozvrátila nastartované přírodní procesy, pro které jsou národní parky chráněny. 

Ochrana přírody je v národních parcích odstupňovaná. Všechny odumřelé stromy se ponechávají koloběhu rozpadu a obnovy lesa v zóně přírodní, kde se nezasahuje do přírodních dějů. V zóně přírodě blízké se ponechává většina odumřelých stromů, provádí se tam jen omezené, šetrné zásahy, lesy by tu měly být ponechané přírodě v blízké budoucnosti. V zóně soustředěné péče se provádějí zásahy, pouze menší část odumřelých nebo pokácených stromů se ponechává na místě. V zóně kulturní krajiny jsou převážně sídla a obhospodařovaná půda.

Jaromír Bláha z programu Krajina Hnutí DUHA říká:

„Požáry se v lese a na vytěžených holinách šíří po zemi, kde leží vysušený hořlavý materiál, zejména drobné větvičky a suchá tráva. Kmeny suchých stromů ohoří na povrchu, ale požár z nich nepřeskakuje. Jestli chce ministr Červený snížit riziko požáru v národních parcích odvezením části „suchého dřeva", musí si vzít vysavač a lesy vyluxovat od drobných větviček a spadaného jehličí. Jestli chce těžit souše, pak mu nejde o prevenci požárů, ale o dřevo, které stejně nepůjde uplatnit jinak než na spálení či v papírnách. Opravdu mají jádrové zóny našich národních parků místo ochrany divoké přírody sloužit jako zdroj biomasy pro papírny a teplárny?"