Zpoždění společnosti za technologiemi může způsobit neřešitelné globální problémy lidstva

Seš digitál, kriple...

2. 9. 2019 / Bohumil Kartous

čas čtení 8 minut

Sledovatelné trendy ukazují jednu důležitou věc: Společnost není schopna přizpůsobovat se dostatečně rychle tempu změn, které do individuálních životů, sociálních vztahů, ekonomických procesů a kulturních identit vnášejí nezadržitelně se vyvíjející technologie. Jejich vliv stojí více či méně za jakýmkoliv globálním problémem současného světa. Společnosti na národní úrovni se ale stále stereotypně ponořují do marginálních problémů a některé, například ta česká, se dokonce opájejí simulakry tak silnými, že je od reality zcela oddalují. Hloubka ponoření velké části společnosti v matrixu je kritická v tom, že probíhá nepozorovaně. Spousta z těchto lidí skončí nakonec v konejšivé "náruči" AI partnera, s nímž se budou smát i plakat a jenž bude jejich nejbližším přítelem. Pokud ovšem budou mít vůbec základní podmínky pro to, aby přežili...

Prudký technologický vývoj a jeho šíření mimo centra jeho vzniku zvyšuje globální průmyslovou kapacitu, vede k masifikaci dopravy, potřebě produkce obrovských energetických zdrojů a tím pádem k exploataci ekosystému na úroveň jeho ničení v důsledku klimatických změn. Jinými slovy, ničení ekosystému jako podmínky k životu nezbytné, je způsobeno technologickým pokrokem, jenž v sobě zároveň nese i možné řešení. Jenže zde narážíme na problém: jakkoliv je zřejmé, že kapacita technologických inovací je dostatečně velká na to, aby bylo možné změnit způsob produkce energie (průmyslové produkce vůbec), změnit způsob zpracování odpadů či snížit množství emisí, stávající ekonomická struktura brání tomu, aby se tak efektivně stalo. Komentátor Guardianu George Monbiot poukazuje na to, že současná, kapitalisticky řízená ekonomická struktura není s to zajistit přežití, jelikož potřeba permanentního růstu a s tím spojená potřeba maximalizace vytěžování zdrojů se ukazuje jako zničující.


Ale nejen to. Problém ekonomické struktury a kapitalizace těch, kdo kapitalizovat mohou, se zdaleka netýká jen stávajících energetických a materiálních zdrojů, nýbrž i inovací v jejich produkci. Jestliže máte zavedenou produkční strukturu vlastníků a investorů, do jejichž kapitalistického hájemství začnou vstupovat nové technologie výroby, jako třeba v energetice ve snaze zvýšit procento udržitelných zdrojů a omezit tak vliv na klima, jaká bude reakce vlastníků a investorů? Chránit se před možností, že nové podmínky jejich business změní příliš rychle a oni tím pádem přijdou o zisk. Pokud nebudou moci takový progres dostatečně efektivně zastavit či dostatečně omezit, budou se snažit se ho pokud možno zmocnit. A vzhledem k jejich vlivu se jim to pravděpodobně podaří. To ovšem znamená, že další osud vlivu nových technologií v této oblasti nemusí vést primárně k řešení problému, k němuž byly stvořeny, ale sanaci nákladů na technologickou transformaci stávající vlastnické a investorské struktury. Při nekompetentnosti a ignoranci některých ekonomických elit vůči dopadům při dosahování jejich omezených zájmů je zřejmé, že může docházet k přímému zneužití nových technologií proti jejich původnímu smyslu a záměru, jako k tomu došlo v případě fotovoltaiky v ČR. Stačí, aby partička vykuků dosatatečně zkorumpovala legislativní proces a technologie najednou místo dobré věci slouží několika slintajícím ubožákům s nulovou odpovědností. Několik málo paragrafů zákona tak dokáže proměnit vliv technologií na společnost.

Digitalizace lidské existence vedla k rozpadu společenského diskurzu, v němž začaly dominovat manipulativní, účelové snahy zneužívat lidské iracionlity a xenofobní pudovosti s cílem povýšit ji na legitimní společenský postoj, čímž dochází k přímému ohrožení konceptu lidských práv, jenž byl demokratickými zeměmi postupně přijat v období druhé poloviny 20. století. Jakkoliv se díváme na různé konkrétní konsekvence v reálném společenském a politickém životě, z nichž nejkřiklavjěší jsou brexit, Trump prezidentem USA i absurdní divadlo české politiky a dění v řadě dalších demokratických zemí, vždy lze v pozadí sledovat tuto rovinu sporu: pudovost a iracionalita, spojená s podněcováním přirozené xenofobie jako prizmatu vnímání světa, v konfrontaci s racionálním konstruktem udržitelnosti sociálního ekosystému, k němuž koncepce základních lidských práv směřuje.

Pokud se podaří tuto koncepci znedůvěryhodnit a rozbít, jako se to podařilo Orbánovi v Maďarsku a jak se o to snaží populisté nejen v rámci V4, nýbrž napříč demokratickým světem, znásobuje se globální ohrožení: přírodní i sociální ekosystémy pro přežití masové, globalizované lidské populace erodují a mohou se začít rozpadat. To nutně neznamená vyhynutí lidstva, na druhou stranu ale může dojít k tak významné redukci populace, že důsledkem bude zcela nový "řád", jehož podoba a parametry jsou jen těžko odhadnutelné.

Souvislosti obou předchozích rizik, za nimiž ve skutečnosti stojí prudkký technologický vývoj a nízká schopnost společenské adaptability, se spojují v potřebě řešení, které loni nadnesl ekonom Jeffrey Sachs, v zavedení technologické daně. Jde o prvek redistribuce zdrojů, který by měl zabránit kumulaci obrovského ekonomickoho vlivu těch, kdo v současnosti vlastní licence na technologické inovace, zejména v oblasti umělé inteligence, jež v budoucnu budou zajišťovat stále větší procento ekonomické produkce a zisku z toho plynoucího. Jde o regulaci, která má zabránit stávající struktuře vlastníků a investorů, jejichž důvěryhodnost je z empirického hlediska velmi malá a naopak riziko zneužití jejich postavení a moci příliš velké. Jak pro přírodní, tak pro sociální ekosystém.

Proměna dystopie v realitu, před kterou Sachs varuje, v současnosti totiž nemá jen nějakou orwellovskou literární předlohu. Má zcela reálné projevy, jejichž gradace je jen otázkou času, pokud se jako společnost nebudeme zamýšlet nad potřebou skutečné adaptace na nové podmínky technologiemi proměněného světa. "Bill Langlois má nového nejlepšího přítele. Je jím kočka jménem Sox. Žije v tabletu a činí ho tak šťastným, že propuká v pláč, když mluví o okamžiku, kdy se objevila v jeho životě," začíná NY Times v článku o tom, kterak jsou chudí, opuštění senioři odkázáni na digitalizovanou simulaci sociálního kontaktu. Text poukazuje na to, že možnost lidského kontaktu a vice versa závislost na digitálním prostředí, které takový kontakt nahrazuje, se může velmi rychle stát indikátorem sociálního statusu. Lépe řečeno, už se jím stává. Lidé s vysokým sociálním statusem se snaží velmi úzkostlivě chránit své děti před destruktivním vlivem digitálního prostředí a naopak vynakládají často extrémní prostředky na to, aby se jejich sociální okolí utvářelo s cílem eliminovat přímý i nepřímý vliv digitálního smogu (styk s obrazovkou i s příliš velkým počtem vrstevníků, kteří jsou "kontaminovaní"). Naopak pro velkou část společnosti je digitální prostor, do nějž uvrhuje své děti, často jediným prostředkem, který mají k dispozici, aby se mohli věnovat obstarávání obživy. Uvádějí je do závislosti na matrixu. Je to ovšem zároveň problém velké části střední třídy, která sice takové problémy přímo neprožívá, nicméně její ponor do matrixu je tak nekontrolovaný a jejich závislost tak vysoká, že si destruktivní účinky neuvědomují. Nedávno mi jedna matka s vystrašeným výrazem říkala, že když mělo dítě v mateřské škole nakreslit otce, nakreslilo ho, jak hledí do mobilu. Možná je to hrozivá osudová věštba nejen pro něj...

2
Vytisknout
13762

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2019