Kapitalismus zatím nekončí

28. 7. 2015 / Johan Bartoš

V posledních několika dnech probíhá na Britských listech s pouze omezenou pozorností možná jedna z nejvýznamnějších debat, jaká se kdy vyskytla na českém internetu. Přežití či konec kapitalismu a jeho nahrazení něčím novým je natolik důležitým tématem, protože je s ním jakožto celosvětovým společenským systémem svázán osud celého lidstva. Ačkoliv Karel Dolejší i Bohumil Kartous v reakci na výňatky z knihy Paula Masona mají ve svých tvrzeních částečně oba pravdu, jsem přesvědčen, že jejich hlavní sdělení jsou mylná.

Tvrzení Bohumila Kartouse o již proběhlém „konci kapitalismu" Dolejší správně odmítá, neboť pro něco takového opravdu nemůžeme najít oporu ve skutečnosti. Kapitalismus je nadále dominantní sociální systém v drtivé většině všech zemí, s postupující globalizací dokonce stále větší moc leží v rukách kapitálu.

Zatímco od svého vzniku až téměř do současnosti byly nezávislé státy více méně suverénní ve svém rozhodování ohledně vnitřních ekonomických politik, tvrdit něco takového dnes je přinejmenším směšné. Nemám tím na mysli země jako Řecko chycené v dluhové pasti a tudíž de facto závislé na jiných zemích či mezinárodních organizacích, které jim proto mohou diktovat reformy výměnou za půjčky, ale fakt, že si země nemohou svobodně zvolit ekonomickou politiku, se kterou silně „nesouhlasí" mezinárodní finanční trhy.

Když byl François Mitterrand v roce 1981 zvolen prezidentem Francie s keynesiánským programem státních investic a znárodňování a pokusil se jej následně aplikovat, kapitálové trhy reagovaly natolik rozsáhlými spekulacemi proti franku, že na něj musel rezignovat a do značné míry přijmout neoliberální přístup aplikovaný tou dobou v USA a Velké Británii. Od té doby se žádná další země G7 nepokusila o obdobné vzepření se kapitalismu1 a země, které se o něco podobného pokusily, zpravidla končily s rozvrácenou ekonomikou.

Zastánci neoliberalismu budou tvrdit, že je to z důvodu nefunkčnosti daných politik, ale pravým důvodem je spíše nemožnost v globalizovaném světě vzdorovat převládajícímu ekonomickému přístupu, neboť takové vzepření je trhy v kapitalismu nemilosrdně trestáno odlivem investic, finančními spekulacemi a jakýmkoliv dalším vhodným nástrojem, který může podrýt ekonomickou stabilitu dané země.

Radikálně levicové projekty typu Syriza a Podemos, pokud se už dostanou k moci, stejně nebudou s to naplnit sliby dané voličům, neboť státy už si dnes nemohou určovat svou ekonomickou politiku, pokud nechtějí čelit tvrdým reakcím trhů. Ekonomický systém světa, v němž žijeme, byl nastaven a přetvářen Spojenými státy v dobách, kdy šlo o nepochybného celosvětového ekonomického hegemona, dnes však nejspíše ani ony nemají dostatečnou moc na změnu tohoto systému.

O to spíše toho nedosáhne bezplatné sdílení informací na internetu, jak tvrdí Paul Mason, neboť můžeme jakkoliv horlivě číst Britské listy či Wikipedii, vzdělávat se přes KhanAcademy a Udacity, sdílet zdarma fotky a používat open source programy, nakonec je to počítač od Applu, IBM, HP či jiného technologického giganta, který k tomu používáme, a pro jídlo si zajdeme do supermarketu nadnárodního řetězce. Kapitalismus nejenže neskončil, je dnes dokonce mocnější než kdy dřív.

To však neznamená, že současný technologický pokrok nemůže být pro kapitalismus rizikem, jak tvrdí Karel Dolejší. ZDE, Jeho poznámka ohledně nesrovnatelně většího odhodlání dělníků na počátku 20. století ke svržení kapitalismu oproti těm dnešním se bezpochyby zakládá na pravdě, důležitý ale je i důvod, proč tomu tak je: poklesla totiž motivace bojovat proti kapitalismu, zatímco v 19. století a na počátku 20. byly životní podmínky dělníků jen těžce snesitelné, dnes o něčem takovém hovořit nelze. Kapitalismus pro své fungování potřeboval proletariát a tak se musel transformovat, aby zabránil svému svržení. Když dělnické třídě rostl životní standard, ztratila potřebu proti kapitalismu bojovat. Avšak technologické změny, které začínají ve světě probíhat, velmi brzy toto paradigma změní.

Karel Dolejší argumentuje tím, že v současné době nedochází k úbytku pracovních míst, a proto je celá teorie o nahrazení lidské pracovní síly roboty mylná ZDE, avšak obdobně mnozí argumentovali na přelomu 18. a 19. století, kdy byly dopady vynálezu parního stroje ještě zcela minimální, že nic nenasvědčuje tomu, že by něco mělo nahradit tekoucí vodu jako hlavní zdroj energie ve výrobě nebo tažnou sílu koně jako dominantní pohon v pozemní dopravě. Také v tomto případě není možné analyzovat statistická data, protože v nich se technologické změny zatím neprojevily, přesto je možné racionálně předpokládat důsledky budoucího zavádění některých technologií.

Jestliže víme například o automobilech, které nepotřebují lidského řidiče a řídí bezpečněji než lidé, je pouze otázkou úspěšného dokončení vývoje a následné ekonomické výhodnosti, jestli bude lidská pracovní síla v dopravě nahrazena robotickými auty. Výhody pro firmy v tomto odvětví jsou zřejmé, zmizely by mzdové náklady na lidské řidiče, snížil by se počet dopravních nehod, a v důsledku tedy i náklady na pojištění, nemluvě o možnosti robotických automobilů pracovat 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Jeden robot je tak schopen nahradit zhruba 4 lidské řidiče, a pokud bychom odhadli jeho průměrnou životnost na 10 let, vyplatilo by se firmám pořídit jej, pokud by stál méně než zhruba 480 měsíčních platů řidiče (včetně daní, sociálního pojištění apod.), což minimálně ve vyspělých zemích po zahájení masové produkce bezpochyby bude. ZDE

Ačkoliv doprava je nejzřejmějším kandidátem na robotizaci, v bezpečí nejsou ani mnohá další povolání. ZDE a ZDE Tento proces nahrazování lidské pracovní síly pochopitelně bude trvat nezanedbatelnou dobu a tudíž bude dlouhou dobu popírána jeho existence ze strany těch, kteří z něj budou těžit a nebudou chtít řešit jeho sociální dopady. Nezaměstnatelná vrstva obyvatelstva nebude pro fungování kapitalismu nijak potřebná a těžko si představit, že ten bude nějak dbát na zajištění její životní úrovně.

Jakýkoliv pokus jednotlivých států o řešení nastalé sociální situace je předem odsouzen k nezdaru, neboť již dnes nejsou státy schopny efektivně danit firemní zisky a většina příjmů jejich rozpočtů je tak z daní, které jsou buď přímo (daň z příjmů fyzických osob) nebo v důsledku (DPH) placeny běžnými pracujícími, pokud těch však bude rapidně ubývat a naopak porostou náklady potřebné k zajištění sociální úrovně obyvatelstva, stát přestane být schopen plnit své funkce.

Velká část populace se tak ocitne v existenčním ohrožení a svržení kapitalismu jako podstaty světového systému se pro ni stane primárním cílem.

Včera kapitalismus držel lid v chudobě, dnes jej pozvedl k bohatství, ale zítra jej může zabít. Motivace k jeho svržení tak ještě nikdy nebyla větší.

0
Vytisknout
2554

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2015