Mediální obraz duševně nemocných v ČR

27. 7. 2015 / Kateřina Duchoňová

Motto : „V mých očích jsou zdi, oddělující zdravé a nemocné, jen výrazem slepoty vůči skutečné hodnotě člověka, která je tam i zde stejná..“ Franz Kafka

Během posledního roku se v českých médiích velmi často objevují pojmy jako duševní porucha, psychiatrie, psychicky nemocný člověk v úzkém spojení se slovy agrese, nebezpečnost, nevyzpytatelnost a dokonce vražda. Zvláště se potom bez uvedení hlubších souvislostí hovoří o schizofrenii. Přitom se v psychiatrických ambulancích z velké části pohybují lidé, kteří řeší potíže v osobním nebo pracovním životě, někdy jsou to úzkosti spojené s osamělostí, jindy z vyčerpávajícího zaměstnání, starosti o fyzické zdraví, strach z nedostatečné naplněnosti života, obavy ze smrti své nebo svých blízkých.

Takovým člověkem hledajícím pomoc může být kdokoliv z nás. Není to zřídka, kdy svůj příchod do ambulance zahájí slovy : „Prosím vás, mám nějaký problém, ale nemyslete si o mně, že jsem nějaký blázen nebo snad šílenec.

“Potom je další skupina lidí, jež může být nápadná tím, že si nestěžuje téměř na nic, tvrdí o sobě, že jsou zcela zdraví, ale jsou jen někdy trochu hůře soustředění, ztrácejí zájem o věci, o vztahy, jsou o něco pomalejší, propadají se do svého vnitřního světa, jindy se také bojí, že je někdo sleduje, usiluje jim o život, ovládá je na dálku a někdy také slyší hlasy, které komentují jejich chování nebo jim nařizují věci, které by je jinak nenapadly, i tyto hlasy většinou vyvolávají velkou úzkost a pocity ohrožení, člověk se bojí svěřit, protože je považuje za zcela reálné a s těmito vjemy, myšlenkami a pocity se také může ostatním jevit zvláštně, jako by byl odtržený od skutečnosti a hovořil cizí, nesrozumitelnou řečí, prožitky mohou být tak děsivé, že se daný člověk začne sebepoškozovat různými způsoby, přestane vycházet z domu, přijímat potravu nebo může uvažovat i o ukončení svého života, v případě velkého strachu z okolí nebo neúnosnosti svých pocitů se může projevit i agresivně vůči druhým.

I to se může stát, a to komukoliv z nás, protože s jistotou neznáme své genetické predispozice a životní stresy (časté spouštěče) zažíváme všichni. Není tu řeč o žádných bláznech nebo šílencích, ale o lidech trpících tzv.schizofrenní psychózou, kterých je cca 1% ve všech kulturách bez ohledu na národnost, vyznání či socioekonomický status a statistiky uvádějí, že jsou tito lidé mnohem méně agresivní než lidé s poruchou osobnosti, se závislostí nebo s tzv. organickou poruchou mezi které patří například demence včetně Alzheimerovy choroby.

Lidí postižených těmito poruchami je také procentuelně více než lidí se schizofrenií a nevolá se po jejich izolaci od společnosti pro nebezpečnost. Vzhledem ke zvýšené spotřebě alkoholu by potom v České republice musela být v režimu dlouhodobého nedobrovolného léčení valná většina národa.

Stav české psychiatrie je poněkud tristní již dlouhodobě a není to tím, že by psychiatričtí pacienti měli oproti dobám minulým více volnosti, psychiatři hrubě zanedbávali svou práci, stejně tak soudy přistupovaly laxně k nedobrovolným hospitalizacím nebo tzv. ochrannému léčení jako alternativě výkonu trestu u duševně nemocných, ale především tím, že z celkového rozpočtu financí vydaných na zdravotnictví připadá na českou psychiatrii nejmenší objem peněz v poměru k jiným členským státům EU a lépe jsou na tom i některé postsovětské republiky.

Již krátce po převratu se započaly kroky k tzv. reformě psychiatrie, která by počítala s větším rozšířením psychosociálních služeb, přesunula těžiště psychiatrické péče mimo zdi velkých ústavů (často ještě z dob Rakouska-Uherska s nepříliš vyhovujícím a stimulujícím prostředím), pojímala péči o pacienta komplexně včetně časného záchytu a práce s jeho nejbližšími.

Tímto způsobem by mohla přispět i k destigmatizaci a humanizaci oboru i samotných pacientů. Plány a koncepce ale zatím kráčejí mílovými kroky před realizací.

Během loňského roku se stala tragédie ve Žďáru nad Sázavou, kdy mladá žena trpící psychózou zavraždila šestnáctiletého chlapce- V médiích se ihned začaly objevovat poplašné zprávy o nebezpečnosti duševně nemocných, aniž by se někdo důkladně zabýval otázkou, co danou ženu k činu skutečně vedlo, jak probíhalo její předešlé léčení, proč nebylo úspěšné etc.

Začalo se s mediálním lynčem těžkých psychiatrických pacientů a lékařů, kteří jí ženu z léčebny po stabilizaci stavu propustili, Část veřejnosti začala volat po zpřísnění podmínek léčby , trvalém umístění pacientů v detenci a odstoupení ředitele léčebny v Opavě. Čelní představitelé státu se populisticky na této vlně svezli a namísto reformy péče a navýšení objemu financí pro obor, začali plánovat represivní opatření.

Ministryně spravedlnosti Válková hovořila o nerespektování trestního řádu, protože nebyla důsledně posouzena možnost recidivy. Avšak psychika člověka i s vážnou duševní poruchou se během života dynamicky mění. Vždy záleží na průběhu léčby a dalších proměnlivých okolnostech včetně nenadálých stresových událostí.

Nelze tedy riziko recidivy stoprocentně určit, podobně jako ji nelze určit u různých tělesných onemocnění. Stejně tak míru agrese jednotlivého člověka nelze ani přes sebedokonalejší psychiatrické a psychologické vyšetřování zcela přesně odhadnout. Nikdy nemůžeme předvídat, do jaké zátěžové, zcela nepředvídatelné situace se pacient dostane, a to se nemusí týkat jen skutečně závažných poruch.

V případu byla nařčena dokonce i pacientčina matka jako pravděpodobně nespolehlivá osoba. Také se o dotyčné nemocné ženě psalo rovnou jako o schizofreničce. Je otázkou, zda mají média právo označovat někoho konkrétní diagnózou, pokud neznají podrobně zdravotnickou dokumentaci,

Navíc v rámci psychiatrie se stává, že se diagnózy během života člověka mohou změnit nebo nenastává zcela jasná shoda o typu poruchy u všech odborníků. Také se může u jednoho člověka prolínat několik poruch zároveň. Proto je označování pacienta konkrétní diagnózou značně zavádějící a může vést k další stigmatizaci takto postižených lidí.

Policejní prezident naznačil, že diskuse by se měla ubírat směrem, jak chránit obyvatele před duševně nemocnými, což explicitně hlásal i titulek článku na hojně navštěvovaném zpravodajském portálu.

Během letošního února došlo k dalšímu neštěstí. Po útoku střelce v restauraci v Uherském Brodu zemřelo osm lidí. Znovu se ihned v mnoha titulcích začaly objevovat články o tom, že muž je zřejmě duševně nemocný.

Přitom pozadí případu ani motivace činu nebyly dosud známy (mohlo se jednat o čin v afektu, vyřizování účtů atd.), také se v článcích uvádělo, že se manželka pachatele zabarikádovala v domě a léčí se se schizofrenií,

Nevím, nakolik je tato informace pro rozuzlení celého případu podstatná, působí spíše nadbytečně a senzacechtivě, přitom později vyplynulo, že žena pravděpodobně o úmyslu svého muže ani neměla ponětí.

U článků se objevovaly i odkazy na vzpomínky sousedů, jeden z titulků například hlásal, že muž z domu téměř nevycházel a žena bývala agresivní.

Starosta města se vyjádřil, že jsme to nejspíše s demokracií trochu přehnali, protože psychicky nemocní lidé by měli být pod lékařským dohledem a ne v ulicích.

Už ale chybí informace, že některé duševní poruchy farmaky ovlivnit nelze a k dlouhodobé psychoterapii musí mít člověk dostatečnou motivaci, mentální kapacitu i přístup, v České republice často i dostatečný finanční obnos pro platbu za terapii v hotovosti.

Také zákon o tzv. nedobrovolných hospitalizacích je formulován velmi vágně a hovoří o bezprostředním ohrožení fyzickém a nikoliv společenském, kdy skutečně v některých případech – opakované výhrůžky okolí, silné narušení mezilidských vztahů, zadlužování mohly vést k nedobrovolné hospitalizaci, ale naše současná legislativa to neumožňuje. Je zde také vysoké riziko zneužitelnosti případně nově vzniklého zákona.

Některé poruchy osobnosti nemusí být možné ovlivnit vůbec, jedná se v podstatě o poruchu charakteru (není to tedy duševní porucha v pravém slova smyslu), a potom by se musela psychiatricky léčit značná část obyvatelů věznic, Vyvstává potom otázka nakolik je tato část problematiky předmětem medicíny.

Předseda výboru pro zdravotnictví Vyzula byl v anketě přesvědčen o nosnosti myšlenky přísnějších kontrol psychiatrických pacientů v ambulantním léčení.

Další medializovaný případ vraždy člověkem s psychiatrickou anamnézou se odehrál koncem letošního května na Plzeňsku. Jednalo se o muže, který byl poměrně krátce před tragickým činem nedobrovolně hospitalizován v psychiatrické nemocnici v Dobřanech a po stabilizaci stavu propuštěn.

Objevovaly se zprávy, že údajně trpěl bludy. Do léčebny byl záhy vyslán kontrolní tým ministerstva zdravotnictví. Primář oddělení, kde byl muž léčen ukončil pracovní poměr. Ředitel nemocnice byl odvolán.

Opět tedy padaly hlavy bez hlubšího zamyšlení nad tím, zda a jaké vůbec byly možnosti léčby a jaké byly možnosti dalšího nedobrovolného držení muže v léčebně, pokud nebyl bezprostředně nebezpečný.

Trpěl duševní poruchou nebo poruchou osobnosti?Byl jeho stav ovlivnitelný? Kolísal v závislosti na okolnostech? Byl závislý na drogách? Trpěl skutečně bludy? Chtěl se léčit? Měl v místě pobytu dostatečné možnosti?

Podle vyjádření policie byly v místě činu dlouhodobé problémy s narkomany a dále i ss chudými lidmi. Do knihovny prý chodili „problémoví“lidé, Bezplatný internet údajně využívalo jen velmi málo „slušných“ lidí , proto byl krátce po násilném činu v knihovně zrušen.

Co k těmto situacím vede a jaké jsou možnosti změny k lepšímu již uvedeno není. V západních Čechách je ale každopádně velmi řídká síť psychiatrické péče včetně terapeutických komunit a možností dalšího doléčování.

Muž je nyní umístěn ve vazbě, čeká ho soudně znalecké vyšetřování a ministr zdravotnictví Němeček zatím plánuje registr duševně nemocných, kdy by lékaři do databanky povinně zapisovali každého pacienta, stačilo by, aby se objevil v ordinaci jen jednou, například v krizové životní situaci. Tedy další stigmatizace, která by pacienty pouze odrazovala od vyhledání odborné pomoci. Řada těžce duševně nemocných pacientů včetně lidí trpících schizofrenií vedou téměř nebo úplně normální životy, pracují nebo vychovávají děti, jsou mezi nimi i velmi úspěšní lidé včetně vědců a umělců.

Měli by opravdu tito lidé být označování za nebezpečné s vysokým rizikem agresivního chování jen proto, že v ČR nedostatečně funguje systém psychiatrické péče, mezi lidmi je stále malá osvěta, co se duševních nemocí týče, a média k ní alespoň nepřispívají?

Nakonec se do registru a špatného mediálního světla můžete dostat i vy, kteří trpíte úzkostmi, depresí nebo nespavostí. Duševní problémy se mohou týkat každého z nás, i když si to nechceme připustit.

0
Vytisknout
3968

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2015