Vývoj nezáleží na domnělé brilantní racionalitě dnešních analytiků, ale na "ještěrčí" reakci společnosti

O paralelních světech

30. 7. 2015 / Bohumil Kartous

Přistupme na tezi, že máme cosi jako ještěrčí mozek, jímž posuzujeme svět vůkol. Tento způsob uvažování, do značné míry emocionální, je ovlivněn z velké části životními podmínkami, v nichž se nacházíme a které naše emoce stimulují. Představte si třeba, že jste vysoce vzdělaný intelektuál, izolovaný na českém venkově a dlouhodobě si pěstujete svou umně vystavěnou skepsi vůči sociálnímu pokroku. Oproti tomu postavme levicového ekonoma, žijícího v Londýně, surfujícího na vrcholu civilizační vlny, obklopeného lidmi smýšlejícími ve stejných kategoriích, profesně zavázaného k tomu uvažovat radikálně. Oba musejí nutně dojít ke zcela opačným závěrům. A nebude to věru jejich prozíravý analytický intelektuální aparát, který určí směr a konečné resumé jejich úvah. Nu což. V konečném důsledku stejně rozhodně něco úplně jiného: prostý, primitivní ještěrčí rozum většiny. Ten udá směr vývoje a určí, zda zvítězí optimismus, skepse nebo šílenství.

Nejen v otázce predikce vývoje společnosti, ale i v prosté snaze popsat její současný stav lze snést na hromadu veškerou moudrost světa a vystavět z ní hradby libovolného kognitivního konstruktu. Třeba lze vzít fyzikální zákon (metafora konstantního stavu), paralelizovat ho s určitým společenským principem a prostřednictvím takovéto "rhetological falacy" zdánlivě prokázat neměnnost základních principů sociálního světa. Takový argument samozřejmě rádi čtou všichni, kdo odmítají pochopit diskursivní povahu společenské vědy a libují si v pozitivistickém odmítání všeho, o čem "nemůžeme nic říci", jestliže to nejsme schopni jednoznačně empiricky či logicky dokázat. 

Bylo by možné si s takovou paralelou nehezky intelektuálně pohrát. Mohli bychom například tvrdit, že proměny společnosti během dlouhých století jsou vlastně totožné se změnou tlaku a tedy se bod varu změnil. Nebo bychom mohli nadnést, že rozdíl mezi kapitalismem před třemi sty lety a dnes je podobný, jako když porovnáme bod varu helia a vody. 

Mohli bychom dále pokračovat v této sofismatické hře a třeba napsat odbornou stať, v níž bychom na základě fyzikálních zákonů z učebnice pro 8. třídu popsali spletitou strukturu sociálního světa a prostě ji vysvětlili na základě prostých a jednoduše prokazatelných faktů z oblasti světa přírodního.

Jak je patrné, podobným způsobem lze prokázat dvě zcela kontradiktorní myšlenky či ideologie. To, co se snažíme prokazovat, přitom vzniká kdesi v hloubi naší více či méně složité mentální konstituce, která od sebe jen málokdy dokáže zcela separovat její racionální či emocionální složku. Není nic silnějšího než naše vlastní identita, která určuje, jestli budeme bod varu používat k obhajobě či k popírání konce kapitalismu. 

Naše geny, ustrojení mozku, ontogeneze, kultura, životní podmínky a kdovíco ještě vytváří koktejl, který nás vede k těm či oněm postojům, jež operacionalizujeme prostřednictvím nám dostupné myšlenkové aparatury. Není divu, že tak vznikají paralelní světy, od sebe navzájem zcela odlišné, často protichůdné, konkurenční. Střetávání paralelních světů je zcela substanciální pro pokrok, pro to, abychom vůbec mohli konstatovat, že se společnost vyvíjí. Je to vnitřní generátor progresu.

Nejhorší, co se může stát, je zděsit se z této skutečnosti a považovat ji za něco nemístného či nepřirozeného. Naopak. Společenský vývoj se odjakživa odehrává v diskursu, ve sporu, v ideologickém konfliktu. Řízený, vědomý konflikt je tím, co posunuje společnost dál a je to nadále jediná cesta možného vývoje. Některé predikce se vyslovují proto, aby se staly, jiné proto, aby na ně nedošlo. Jestliže někdo s vědomím diskursivní povahy vysloví v rce 2015 tezi, že "kapitalismus skončil", jedná tak pravděpodobně proto, aby způsobil kreativní konflikt, proto, aby diskurs otevřel, nikoliv naopak.

Můžeme si být jisti tím, že budoucnost se bude odehrávat jinak než si i ty nejlepší analytické mozky dneška dokáží představit. Žádný z nich se totiž nemůže oprostit od vybudované identity, od potřeby naplňování představ, přání či tužeb, nebo naopak od dlouhodobé nemožnosti jejich naplnění. Mluvíme-li o konstrukci sociální reality, notabene o predikci její podoby v budoucnosti, mluvíme vždy jako nedílná součást společnosti, jako zoon politikon. Bez reálné možnosti vydělit se a stát se nezávislým pozorovatelem. Paradoxem těch, kdo se domnívají, že se jim podařilo "osvobodit se", je to, že jediné, čeho fakticky dosáhli, je negace sociální role, se všemi vedlejšími účinky, které to s sebou nese. To ale skutečně není totéž. 

Jedním si určitě můžeme být jisti. Ještěrčí mozek zvítězí. Bude to ono emocionální, prvoplánové a o všech stránkách nedokonalé uvažování spojené s lidskými emocemi a fakta zkreslujícími tužbami. Ještěrčí mozek, agregovaný na společenskou úroveň, je stále tou nejsilnější proměnnou, která činí budoucnost těžko predikovatelnou. Taková je skutečná povaha společnosti a analytici čehokoliv mohou nanejvýš vstupit do diskursu a sehrát v něm svou roli. Víc jim nepřísluší.


0
Vytisknout
8000

Diskuse

Obsah vydání | 31. 7. 2015