Nemoc české politiky a jak ji léčit

31. 7. 2015 / Milan Mundier

Čas od času se sám sebe ptám, má-li vůbec nějaký smysl komentovat naši politickou scénu. Místo toho, aby se ti, o kterých píšete, chytili za nos a učinili alespoň nějaký pokus o reflexi i sebereflexi, tak si jen dál zpívají tu svou písničku. A co je ještě horší, mnozí z nás tu jejich písničku ochotně poslouchají! Někteří lidé už totiž volí jen „ze zvyku“ nějakou stranu, bez ohledu na to, kdo za ni kandiduje. Neumí rozlišovat mezi těmi, kteří se uchází o jejich hlas.

Svým způsobem by se dalo říci, že se naši politici dělí do dvou kategorií – na technology moci a idealisty. Začněme těmi druhými…

Idealista není naiva

Slovo idealista je už u nás považováno za určitý druh posměšku. Bývá používáno jako synonymum pro slovo naiva či něco podobného. Jenže idealista se odvíjí od slova ideál. Označíme-li tedy nějakého politika za idealistu, mělo by to znamenat, že mluvíme o člověku, který je slušný, čestný, zásadový a v něco věří. Na politiku se dal proto, aby prosazoval nějaký konkrétní program, z čehož bude mít užitek nejen on, ale celá společnost. Politiku vnímá jako službu, jako prostředek k prosazení ušlechtilého cíle.

Takový politik je navíc jasně čitelný. Když ho volíte, není to totéž, jako když „kupujete zajíce v pytli“. Víte, co si myslí, protože to jasně říká a také se podle toho chová. Netočí se po větru, vždy si stojí za svým. Jenže takovýchto politiků je u nás zoufale málo. A nedokáží-li se ve své funkci dlouho udržet, neznamená to, že by byli neschopní. Stojí jen proti neuvěřitelné přesile a intrikaření jim je cizí.

O blaho druhých jde až na druhém místě

To technologové moci, kteří na naší politické scéně převažují, jsou početnější a úspěšnější. Jsou to politici, kteří sice reprezentují nějakou stranu, ale pouze navenek. Na nějaký program úplně kašlou, nejde jim o přetváření společnosti k lepšímu, ale o to, aby se co nejrychleji dostali k moci a následně se u ní co nejdéle udrželi. Své názory mění podle toho, co je výhodnější. Na jednu stranu něco říkají, ale na stranu druhou dělají pravý opak. Je to stejné jako když víte, že máte jít doleva, ale jdete doprava.

Technologové moci se bojí o své politické funkce. Bojí se o ně proto, že jejich ztráta by znamenala, že by museli začít sami pracovat, tedy dělat něco, co nikdy předtím nedělali a dělat neumí. Mnohdy ani nemají žádné životní zkušenosti, do politiky zamířili rovnou ze školních lavic, případně byli tím, čemu říkáme aktivisté (např. reprezentanti hnutí Žít Brno). Ale co jiného mají dělat, když se práce štítí a politika tak hezky vynáší?

Ideologové a ti „silnější“

Samozřejmě nemůžeme zaměňovat idealisty za ideology. Zatímco ideál představuje nějaký vyšší cíl (např. prosazování dobra), ideologie má k němu asi tak blízko (či daleko) jako náboženství k víře. Víra je jakási hodnota, která udává našemu životu směr, ale náboženství už lze označit spíše za „politiku víry“. Ano, je to slovíčkaření, někdo by mohl říci, že ideologie má k ideálu úplně jiný vztah, než tvrdím já. A bude mít také svým způsobem pravdu…

Zatímco technolog moci se jen stěží může stát idealistou, idealista se technologem moci může stát velmi snadno. Unést tíhu významné politické funkce bývá nelehké, osudným se může stát prostředí (což je, jak kdysi trefně řekl Jan Werich, důležitý činitel), do nějž idealista díky získání této funkce vstupuje, nebo „diktát“ silnějšího. Co si lze pod oním diktátem silnějšího představit?

Představte si politika-idealistu, který se stane ministrem v nějaké vládě. Má nějakou vizi, nějaké priority. A nad sebou nezdravě ambiciózního premiéra, který je spíše technologem moci. A tento premiér, silný ve své pozici, ministrovi řekne: Buď budeš prosazovat to a to, nebo půjdeš z vlády a v politice skončíš! Zásadový idealista pak z vlády samozřejmě odejde, ale ne každý takovýto tlak ustojí a vzdá se své těžce vydobyté pozice. Případně jej může pohánět víra, že když jednou ustoupí, příště už třeba ustupovat nebude muset.

Existuje lék pro českou politiku?

Jak uzdravit českou politiku? Osobně velmi vítám, když do politiky vstupují uznávaní akademici. Jsou to lidé, kteří už mnohé dokázali, jsou to lidé morálně a profesně zralí a jsou to lidé, kteří bojují za to, čemu opravdu věří. Je úplně jedno, zda jsou to lidé, kteří smýšlí levicově či pravicově, důležité je to, že jsou slušní a jsou schopni spolupracovat, když je to zapotřebí. Vítám přítomnost profesora Jana Kellera v Evropském parlamentu, vítám přítomnost profesora Jana Žaloudíka v Senátu, vítám přítomnost profesora Petra Fialy v Poslanecké sněmovně. Takovýto lidé jdou do politiky proto, aby něco změnily, ne kvůli dobře placeným funkcím.

Další řešení vidím v tom, že by mělo existovat něco jako strop. Jsou totiž politici, kteří dřepí v Parlamentu už dvacet let a nikoho nového už mezi sebe nepustí. To je špatně! Generační i personální obměna je něčím, nač by se v některých profesích, zejména té politické, mělo dbát. Ve Spojených státech existuje zákon, podle nějž se člověk může stát prezidentem pouze dvakrát a pak už na tuto funkci nikdy kandidovat nemůže. Považuji to za rozumné (což neznamená, že považuji za rozumnou současnou americkou politiku), byť i ve Spojených státech si některé senátory volí pomalu na „věčné časy“.

A další řešení vidím v přístupu nás samých. Jsou lidé – a není jich málo -, kteří nechodí k volbám, protože to prý nemá žádný smysl. Jenže nejít k volbám nic neřeší, ty „neexistující“ hlasy si pak stejně „rozebere“ těch pět nebo šest stran, které se do Parlamentu dostaly. Stejně tak ale nemá smysl volit tzv. „ze zvyku“. Volit značku je něco úplně jiného než volit konkrétního člověka! Nacházíme se v době, kdy je třeba umět odlišovat politickou stranu od konkrétních lidí. Někteří z vás se teď na mě budou třeba zlobit, ale tento příměr se přímo nabízí! Říkat dnes o ODS, že je „stranou kmotrů“, není žádný pádný argument, neboť tuto stranu dnes vede ctihodný profesor, s jehož názory sice nemusíme souhlasit, ale to je asi tak všechno!

Ztráta politické identity

Je ale také pravda, že naše politická scéna ztrácí to, čemu se říká identita. Byly doby, kdy jsme tu měli jednu dominantní levicovou stranu, jednu dominantní pravicovou stranu, jednu menší levicovou a pravicovou stranu a pak několik malých tzv. „středových“ stran. Jenže dnes tu máme nejrůznější hnutí bez jasné vize, navíc reprezentované různorodými osobnostmi či „politickými turisty“. A vyznejte se v nich!

A zase se dostáváme na začátek. Vrátit identitu naší politice mohou pouze oni zmínění idealisté. Pomozme jim, volejme po nich, choďme k volbám, ale nevolme ze zvyku. A oddělujme zrno od plev! Ten status quo, ve kterém se nacházíme, je z dlouhodobého hlediska neúnosný a opakovaně se ukazuje, že k ničemu dobrému nevede.

Nepovažuji se za politologa či sociologa, toužíte-li po odbornějším výkladu, máte možnost sáhnout po nejedné zajímavé publikaci, kterou naše knihkupectví nabízejí. Tento můj výklad nabízí poněkud zjednodušující pohled, ale třeba i někoho přiměje k tomu, aby se nad daným problémem zamyslel či se dokonce zapojil do diskuse. Je třeba se pořádně nadechnout a pohnout se z místa. A ne pouze sedět u piva a nadávat na poměry, které mnohdy sami pomáháme utvářet!

0
Vytisknout
1883

Diskuse

Obsah vydání | 3. 8. 2015