Bodláky Václava Duška

Veselo pod Řípem včera, dnes i zítra

20. 10. 2016 / Václav Dušek

Být středního charakteru není na závadu, ale kdo vám to přizná – u nás máme charaktery pouze ocelové, olovo se nedoporučuje! Musíte si pamatovat, že odborníků k rozpoznání ryzích charakterů bloumá mnoho; i techtlí a mechtlí leží dostatek ve skladu naděje. Dnes tě miluji, zítra zlynčuji. Pokrok nezastavíš, nimroušku, myšlenky se valí korytem budoucnosti, dravý proud strhává vše slabé a umrněné – kdo váhá, odpadne, kdo staví protimyšlenkové hráze, bude odplaven; potřebujeme silné lídry, lodivody úspěchu, charismatické osobnosti. Odpor netrpíme. Máme vyšlechtěné písomily připravené naklást slova v podobách podporujících stranické pudivětry; v nekončícím mírospánku dokážeme vyhnout se kritickým místům na modré planetě. U nás doma známe násobilku úspěšnosti – co nevíme, vymyslíme, co si vymyslíme, zaneseme do análů pro dny příští, aby historická chasa mohla bez obav čerpat pokroucená fakta. Chcete pravdu? A čemu a komu to prospívá?!

Levá dva, levá dva – pravá dva, pravá dva. Pochody k náměstím s řečníky k obdivu i žalosti stále bohatě. Líná huba, holé neštěstí, holobrádku. Nu, dědicové pokrokových rozhledů, zde mě máte, poslouchejte, jak žít a neživořit, koho odrovnat a naopak postrčit k trůnu. Nevyhýbejte se osobní zodpovědnosti – volte, voliči, nenechte se prosit. Dávno rozhodnuto, říkáte. A odkud takové informace čerpáte, s kým se scházíte, kam chcete dojít, co míníte prosadit. Nic? Kdepak klást otázky!

Kam se podíváš – chaos. Celý svět se třese.

Národní divadlo – nyní údajně dividlo! Národ sobě v mezičase povil trpajzlíky, čemu se divit, diváku? Leckterý klasik dramatik vzal by do ruky hůl a vyplatil novátory pohledů rázně a jednou provždy. Odřou slova klasikova, experimentují bez obalu s texty, bloumají po jevišti v mrzké naději, že jednou se naučí chodit, mluvit a myslet –  k čemu ale tyto nicotnosti, divák miluje figurky z televizních obrazovek bezmezně, přišel do hlediště, aby viděl hrdinu a hrdinku zblízka... A řeknu vám, nejlepší divadlo se odehrává v našich komorách – senátoři a poslanci hrají komedie i tragédie a průkazně dokládají, že DAMU je historický přežitek! Libovolná slovní hra vystavuje účet politickým komediantům – ovšem volič zapomíná. Škoda. Umíte si představit ten nádherný pohled – komory vylidněny. Tlachající tlupy skončily. Úleva. Obleva.

Nápad, když se nevede: Sehnat okamžitě krizového manažera s tvrdými lokty! Sinekura božích beránků. Manažeři prý žerou, jako když paličkama tluče. Včera nám patřily provozy, fabriky, výrobny – dnes se skládáme na věnce posledního sbohem domácí ekonomice – co nám patřilo, prodáno, zašantročeno; to jsme krásně zlí, sakrblé, mondijé – ádije, holoto k odpisu! My vás naučíme zdravit důstojníky i poddůstojníky. Budeme soudit přísně, neomylně, dobově spravedlivě. Nechť na stokrát nám žije Boblig z Edelstadtu, ozdoba justičních zázraků. Kdo bude bublat proti tichému nařízení, šoupneme ho na pranýř – a teď koukej, uličníku, jak s tebou lid zatočí. V tomto ohledu máme přebohaté zkušenosti. 

Charakterové změny mají plíživou podobu.

V počátcích zrodu v hospodě Osteria Bavaria bavil štamgasty ukřičený vidlák s knírkem – proplazil se až k postu diktátora diktátorů. Charakter nevalný, k okamžitému psychiatrickému léčení. Doby bývají nakloněny bezpáteřním a tudíž malocharakterním obludám – a stane se, že v čele stojí Škrhola a lidičkové ho následují z pohodlnosti, ztráty soudnosti i charakteru.

V kladenské hospůdce hrával prý na fňuknu za bramboráky a pivo budoucí potentát – vrcholní činitelé zkrátka vyrostou v putykách a vězeňských celách. Notovat písně různého druhu patří k masážím slabých: Dětičky jděte už spát, tatíček musí jít hrát, v hospodě čekají lidičky, na jeho smutné písničky... anebo jemně škádlivá: V pondělí nám zapršelo a v úterý zas, ve středu i ve čtvrtek byl zase velký mráz, v pátek ráno jdu do práce, muzika hrála, v sobotu jdu pro vejplatu, vejplata žádná... Písně diamantově tvrdé: Hali hola od lodi k lodi, od fabriky k fabrice jdem... Nesmiřitelně kamarádské: Die Fahne hoch! Die reihen fest gesschlossen!

Revoluční notování ještě známe, i když revoluční ročníky zajišťující, jak jinak, svět obalený v růžové, bez varování stříhaly metry černého flóru, jsou již na věčném i nezaslouženém odpočinku...

U stolu při pivu a drtínkách nesla se slova: „Vyflákněte se na politiku, bejci. Blíží se doba, kdy budeme žít v Bezzubově. Chudáci zubaři zchudli. Některým zůstali už jen dostihové stáje – jak smutné. Zuby drahý jak zlatý volvo. Zpívat už nemá smysl – nazpívali jsme se až běda, a k čemu?!

Charakter prý nelze koupit. Skutečně?! Povídali, že mu hráli! A přece....“

Čaitanja, básník a mystik, chápal životní putování s nadhledem. Jeho slova jsou určena tobě, mně, jemu, vám, vážená, i tobě capouchu namyšlený, myšlenkově vybrakovaný – básníkova slova obsahují vzkaz nedůstojně nadutým. Neprosím, abych byl bohatý, ani abych byl zahrnut poctami. Neprosím, abych dosáhl štěstí, a ani o kouzlo poezie. Prosím jen o to, abych po celý svůj život mohl cítit lásku: abych se mohl vždy těšit z lásky, milovat tě.

Chápeš, vzácný brouku? Člověk jistě může při svém putování chybovat – ale to přece neznamená, že byl-li volem, musí jím zůstat provždy. Bez lásky není k žití, kdo lásku nepoznal, pochází z Nemanic, kde nebývá zhola nic.

Začátek října porcinkule, kaple sv. Františka kousek od Asisi – výroční den.

Zpráva nového hlasu temné naděje: Pravdy a charakterů šmahem ubylo.

Nemáme básníky. Co neříkáte? Pár jsme jich odrovnali, pravda – hurá!!!! Noví se čepejří za podpory bohatých fondů, kritických pšouků a knihkupeckých počtů. Nu, básněmi přece není člověk živ, přátelé poezie... Básník sem, básník tam – žijeme v drsné době, prosperují bytosti bez skrupulí a čirých charakterů. Vyhraněnost se prostě nenosí.

Doporučení: Žij a nech žít. Alibismus zdarma. Písně se najdou snadno... 

 

0
Vytisknout
2800

Diskuse

Obsah vydání | 21. 10. 2016