K čemu dnes potřebujeme filosofii?

26. 1. 2015 / Josef Šmajs

Hodnotíme-li roli filosofie v antickém Řecku, může se nám zdát, že tu filosofie běžný život neovlivňovala, že za nic důležitého neodpovídala. Podobný názor můžeme vyslovit také o filosofii dnešní. Řecká filosofie, pominu-li její antropologickou větev, byla sice ontologickou spekulací, byla jen útěchou z ontologie, ale cosi významného tu začalo. Jednalo se o vysoce abstraktní duchovní aktivitu vzdělaných lidí, o jejich zálibu kriticky přemýšlet o obecných teoretických otázkách bytí. Aristoteles tento základní motiv filosofování vyjádřil v Metafyzice obecně známou tezí, že „lidé začali filosofovat proto, že se něčemu divili“.

Ale už v Řecku začíná cosi, čemu se učíme rozumět až dnes. Jeho zemědělská, rybářská a řemeslná kultura byla už ve své organizační a předmětné podobě odlišná od přírody. Kulturní systém – a dobře to vidíme na jeho městských formách – tu už měl poněkud jinou, převážně empiricky získávanou podobu i konstitutivní informaci, než měla příroda (tj. společenskou duchovní kulturu). Vznikal ale převážně spontánně, Hayek by řekl, že byl řádem endogenním. Zemědělské kultury byly tedy dosti odlišné od přírody, ale pokorně se do jejího systému vřazovaly. Pomalý vývoj duchovní kultury tu byl víceméně korelativní s pomalým vývojem předmětných a organizačních forem kulturního systému. A spontánně vznikající kulturní systém, obrazně řečeno, byl jakoby jinou, ale stále ještě omezeně uspořádanou tkání v živém těle Země. Ještě nebyl jejím „zhoubným nádorem“ nekontrolovaným přirozenou evolucí. Kdyby později nedošlo k jeho zvrhnutí ve formu zhoubnou, zapříčiněnou zejména propojením moderní vědy a kapitálu, planeta by s neolitickým typem kultury mohla symbioticky žít po několik dalších tisíciletí.

Právě k tomuto zvrhnutí však řecká kultura vytvářela nenápadné duchovní předpoklady. Za prvé. Navazovala na mýtus a zdravý rozum, a patrně i proto kultivovala již existující jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti. Za druhé. V řecké vědě a filosofii, zejména u Eleatů (Parmenida) se zrodila idea identity myšlení a bytí, kterou Platón i mnozí další pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy, tj. jednoúrovňový způsob uvažování a podřízení přírody magii hypostazovaných pojmů geometrie a matematiky, vytvořily základ skrytého predátorského duchovního paradigmatu. Ale téměř po další dva tisíce let se ve vztahu kulturních systémů k přírodě nic dramaticky podstatného neměnilo.

Obrys predátorského paradigmatu však v novověku rozvinula a konkretizovala galileovsko-newtonovská věda. V rámci panského postoje k přírodě si patrně nebyla vědoma toho, že jemně přirozeně uspořádanou přírodu podřizuje logice abstraktních pojmů vědeckého a technického jazyka. Když Ortega y Gasset hodnotil toto období, napsal: „To, o co Galileimu jde, tedy není přizpůsobovat své ideje jevům, nýbrž naopak, přizpůsobovat jevy prostřednictvím interpretace jistým přísným a apriorním idejím, nezávislým na experimentu; zkrátka matematickým formám... Nikoli pozorovat, nýbrž konstruovat a priori, matematicky; takové je specifikum galileismu.“ (Ortega y Gasset. J. Úvaha o technice a jiné eseje o vědě a filosofii. Praha: Oikúmené 2011, s. 119.)

Mám-li tuto pozoruhodnou myšlenku dále upřesnit, musím říci, že právě brzy po tomto období se strukturní část sociokulturní informace (dílčí teoretické vědění) vyděluje z živé sociokulturní paměti (rozptýleného genomu kultury) a začíná deformovat kulturní systém. Obsahově redukovaná, vůči přírodě povýšená přírodní věda se v nastupujících buržoazních poměrech rychle spojuje s kapitálem. Ve výrobě a technice dosahuje potvrzení své zdánlivé pravdivosti. Přibližně v období průmyslové revoluce už tedy vzniká ona část protipřírodního „kulturního genomu“ (strukturní složka sociokulturní informace), která je „odpovědná“ za proměnu původně „nezhoubného tumoru kultury v tumor zhoubný“, v unifikovanou technickou kulturu mechanického i dnešního abioticky spotřebního typu. Ve druhé polovině dvacátého století se už tato protipřírodní struktura kultury – stacionární i mobilní technosféra – rozšiřuje po celé Zemi. Ve formě abiotické spotřební techniky (zejména osobních automobilů a počítačů, techniky informační, bytové, dopravní, kutilské atp.) zatlačuje živé systémy, obsazuje jejich někdejší niky. Vyčerpává Zemi, pustoší a zamořuje ji pro ni samou neznámými látkami.

Skryté predátorské paradigma, které je pozadím rychlého vědeckého pokroku i nekritické úcty k lidským myšlenkovým i praktickým výtvorům, dodnes bohužel ovládá duchovní i materiální kulturu euroamerické civilizace. Jeho odvrácenou stránkou je ovšem přehlížení kreativity, uspořádanosti a existenciálního významu přírody pro člověka i kulturu. I když toto paradigma mohlo být pro rozptýlené kultury dočasně přijatelné, dnes už celou kulturu vede sebezáhubným směrem, strhává ji do propasti. Snad i proto filosofie, která se jako jediná teoretická disciplína může duchovní kultuře podívat pod sukně, která umí kriticky analyzovat kořeny dnešních problémů, nemá dobré jméno ani pro politiky, právníky a vědce, ani pro umělce a média. Dnes však doplácí nejen na malou odvahu, ale i na nízký společenský zájem, na slabou sociální objednávku.

Kritické uvažování s ohledem na lidskou budoucnost – navzdory znepokojivým faktům o jejím ohrožení – není dnes aktuální. Žijeme v období vysoce rozvinuté kultury materiální, ale bohužel plytké a lidské myšlení deformující kultury duchovní. Úspěch slaví okamžité sociální zkušenosti, objevy dílčích přírodních věd. Pro veřejnost jsou totiž sociální i vědecké příběhy zajímavé, přinášejí senzace, dají se snadno režírovat a zneužívat. Také technika, jež byla po propojení s vědou spojována s nadějí na důstojný život lidí bez dřiny, se v predátorském duchovním paradigmatu svým spontánním vývojem ocitá v bodě obratu. Ve formě látkově a energeticky náročné techniky spotřební – zejména hromadného automobilismu – pustoší Zemi. Ve formě energeticky i látkově úsporné techniky informační šíří bohužel plytké poznatky, mediální závislost a mladou generaci plíživě duchovně poškozuje. (Podrobněji o vlivu informační techniky na psychiku mladých lidí Spitzer, M. Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a své děti o rozum. Brno: Host 2014.)

Chceme-li lépe pochopit naznačenou roli filosofie v kultuře, tj. nejen její podíl na vzniku a rozšíření predátorského duchovního paradigmatu, ale i její schopnost toto skryté paradigma odhalit a prosazovat paradigma biofilní, musíme nejprve odmítnout dva rozšířené předsudky. Za prvé tezi, že kultura je pokračováním přirozené evoluce jinými prostředky. Kdyby totiž byla kultura tímto pokračováním, potom by po případném zániku člověka jako druhu mohla přirozená evoluce dál sama rozvíjet lidské dílo, číst kulturní informaci a zdokonalovat umělé struktury. Víme, že je to nesmysl. Za druhé tezi, že člověk je mírou všech věcí a že společnost je diferencovaným souborem lidí s různými sociálními zájmy. Mírou všech věcí musí být totiž taková struktura živé i neživé přírody, která kdysi člověka zrodila a která ho i dnes může bezchybně reprodukovat. Také společnost je stále více světem globální materiální kultury a technosféry. Je světem umělých produktů, které sice lidé svými aktivitami vytvářejí, ale k nimž jsou pak často připojeni jen jako živé přívěsky. Důraz na člověka, tj. jen úzký antropologický přístup zdůrazňující svobodu, lidská práva a nedotknutelnost vlastnictví, může být tedy pro pochopení lidské kultury zavádějící.

Připomeňme si, že kulturní evoluce zahrnuje záměrnou i spontánní schopnost ontické kreativity lidí a že může probíhat jen uvnitř širší a starší evoluce přirozené. V rozporu s přístupy, které považují kulturu za pokračování přírody, pokládám kulturní evoluci za sice dočasný a dílčí, ale objektivní onticky tvořivý proces. Jde o umělý nadosobní proces, který produkuje všechny věcné i organizační formy pozemského bytí, jež nejsou výtvorem evoluce přirozené. Lidská aktivita vytváří tedy kulturu jako nepřírodní systém s vlastní vnitřní informací (duchovní kulturou).

Přitom je třeba vědět, že kulturní evoluční proces – na rozdíl od biotického evolučního procesu – nemá svou vlastní látkovou a energetickou základnu. Vysoce přirozeně uspořádané pozemské bytí, které kultura za tuto základnu mylně považuje, musí pro její dlouhodobou existenci zůstat neredukované a integrované. Ale nynější kultura toto bytí organizuje nejen podle jiných pravidel, nýbrž i za cenu jeho úbytku a nevratného poškozování. Všechny umělé kulturní struktury totiž vznikají z téže pomyslné mouky (z prachu chemických prvků zaniklých hvězd), z níž přirozená evoluce již dříve upekla Zemi a všechny své neživé i živé struktury včetně člověka.

Z poznatků biologických věd přitom vyplývá, že přirozená pozemská tvořivost byla od počátku zaměřená biofilně, na rozvoj celku pozemského života. A pouze celek života je také nejmenším možným systémem schopným dlouhodobé existence a evoluce v čase. Slunce na Zemi totiž oživuje jen takovou část abiotických prvků, jakou stačí přirozená ekosystémová energie (sluneční záření) do živých systémů vestavět a informačně integrovat. Oživuje jen tolik biomasy, kolik jí mohou přirozené rozkladné procesy (přirozená entropie) současně amortizovat.

Bez důkazu tu připomenu, že o podobné citlivé vřazování umělé kultury do jedinečné dynamické rovnováhy mezi neživými a živými strukturami Země by společenské vědy spolu s filosofií měly svým teoretickým poznáním usilovat. Už proto jim z hlediska praktické síly a kompetence v biofilní kultuře musí být podřízeny parciální přírodní vědy včetně fyziky.

Patrně pouze filosofie je s to ukázat, že nové vědy o kultuře poučené evoluční ontologií mohou převzít někdejší dominantní roli fyziky, a v novém biofilním paradigmatu se stát teoretickým základem biofilní kultury. Tyto nové společenské vědy čeká tedy závažný úkol. Zkoumat nejen jemnosti a motivy lidské aktivity, ale především odhalit – jako kdysi fyzika a matematika v případě technických konstrukcí – šetrná pravidla formování kultury lidskou aktivitou. Jde však o mimořádně komplikovaný problém, srovnatelný s racionálním vstupem lékaře do dysfunkčního organismu vážně nemocného člověka.

Sebezáchovná proměna, kterou musí projít dnešní predátorská kultura, nebude proto pouhým hledáním sociální spravedlnosti a nového společenského řádu. Půjde o hlubokou duchovní sebekritiku filosofie a predátorské duchovní kultury vůbec; o odhalení tragického omylu nadřazenosti lidského myšlení nad přírodou. Právě filosofie, která kdysi stála na počátku lidské teoretické přezíravosti k přírodě, musí mít proto odvahu zahájit pro náš druh zatím nevyzkoušenou biofilní transformaci protipřírodní kultury. Patrně se chýlí ke konci ideologicky „neupřímná“ etapa kulturního vývoje, v níž mohly být lidské dějiny vydávány za zápas o svobodu, lidská práva a demokracii, protože fakticky v nich rozhodoval krutý boj s přírodou, a proto i zápas o moc, majetek a prospěch úzké vrstvy nevolených lidí.

Ale způsob optimálního utváření globalizující se kultury s ohledem na Zemi jako její širší hostitelské prostředí nebyl zatím předmětem ani vážného teoretického zkoumání, ani veřejné občanské diskuse či přímé demokratické volby. Dnes pouze tušíme, že by mělo jít o historicky bezprecedentní, a proto také ne zcela demokratický vstup vysoké teorie (filosofické ontologie) do dysfunkčního systému umělé globální kultury. Vždyť do tohoto systému, a to minimálně od průmyslové revoluce, bez protestů veřejnosti nedemokratickým způsobem vstupuje technicky aplikovaná dílčí přírodní věda. Zdá se, že půjde nejen o přehodnocení lidského vlastnictví přírodních i kulturních statků, ale také o výrazné usměrnění a omezení lidské aktivity podnikatelské i spotřební. Domnívám se, že filosofie, hodlá-li znovu získat své dobré jméno, musí svou kritickou schopností objasnit a podpořit tuto transformaci. Rizika vstupu filosofické teorie do oblasti globálního práva a politiky mohou být vyvážena jen její teoretickou hloubkou, odvahou a ušlechtilostí jejího záměru.

Protože složitý systém přírody pozitivně ovlivnit neumíme, protože neumíme a nesmíme změnit lidskou přirozenost, pro své zachování se musí dnešní protipřírodní kultura přírodě přizpůsobit. Smyslem její biofilní transformace ale není ani romantická identita člověka s přírodou, ani splynutí kultury se Zemí. Kultura, má-li být pro člověka užitečná, musí být od přírody odlišná, musí umožňovat jeho kulturní osobnostní seberealizaci. Smyslem její biofilní transformace je tedy dlouhodobé udržení umělého systému – neživého kulturního implantátu – v rovnováze s živým, člověka zahrnujícím tělem přírody. A také proto nesmí budoucí biofilní kultura podlehnout svodům dílčích přírodně technických věd a kapitálu, nesmí se znovu hypertroficky rozvinout na úkor přírody.

Filosofie – využijeme-li opět biologickou metaforu – musí spolu s novými společenskými vědami, politikou, morálkou a zákonodárstvím plnit funkci „imunitního systému společnosti“. Patrně jen tento kritický duchovní subsystém může zabránit tomu, aby se také sofistikovaná biofilní kultura opět nezvrhla v abiotický zhoubný tumor.

Domnívám se, že filosofická ontologie by měla lidem ekologicky ohrožené kultury nedvojsmyslně povědět, že člověk neodpovídá za přírodu, kterou nevytvořil a do jejíž struktury náleží. Odpovídá za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi svým potomkům nevratně pustoší. Proto také – vyhroceně řečeno – úcta k Zemi musí být v biofilní kultuře hlubší, než byl tradiční respekt člověka k člověku i přátelství a spolupráce mezi lidmi a dílčími kulturami. Zemi, nehodláme-li vyhynout z vlastní viny, musíme uznat za nejstarší, nejširší a nejmocnější subjektivitu.

Psáno pro Britské listy a Listy

0
Vytisknout
3542

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2015