7 filmů, které otevírají existenciální otázky našich životů

16. 4. 2015

Deník Guardian zveřejnil kompilát sedmi krátkých analýz filmů, jednu redakční a šest dalších od současných filosofů: Christine Korsgaard (Harvard University), Ursula Coope (University of Oxford), Peter Singer (Princeton University, University of Melbourne), Susan Haack (University of Miami), Kenneth Taylor (Stanford University) a Slavoj Žižek (Birkbeck Institute for the Humanities). Analýzy ukazují, jak každý z filmů vede diváka k elementárním filozofickým otázkám, k existenciálním dilematům našich vlastních životů. 

Jak jednat správně? Force Majeure (Vyšší moc) 

Pokud byste žili v Německu v roce 1939, chránili byste Židy, nebo se připojili k jejich systematickému vyhlazování? Pokud byste byli poslanci před deseti lety, vynakládali byste své výdaje skutečně na to, k čemu mají soužit? A pokud by vaše rodina čelila nebezpečí, chránili byste ji, nebo sebe? Rádi se domníváme, že naše základní ctnosti v takových případech převáží. Jenže to nikdy nevíme. 

Právě to je ústředním motivem filmu Force Majeure (2014), v němž náhlá lavina hrozí pohltit švédskou rodinu na dovolené v Alpách. Tomas, manžel a otec, testem propadne. Místo aby se pokusil ochránit svou ženu a děti, uteče a nezapomene přitom na svůj drahocený smartphone. Následně se ho několik postav snaží omlouvat tím, že v takových situacích zpočátku nejednáme příčetně a instinktivně se snažíme přežít. Jenže Aristoteles by s takovou obranou nebyl spokojen. Tvrdil by, že v těch několika vteřinách prostě Tomas projevil svůj charakter. Podle Aristotela máme jen vzácně příležitost zamyslet se nad tím, co je nejlepší udělat ještě před tím, než začneme jednat. Jenže dobrý člověk to dělat nemusí. Stát se dobrým znamená připravovat se na to tím, že sami sebe kultivujeme v návyku dobro činit. Tehdy je pro nás jednání ve jménu dobra téěř automatickou reakcí. Když je člověk zvyklý přemýšlet o tom, kým by chtěl být a jak se takovým stát, v okamžiku pravdy nemusíme přemýšlet. 

Můžeme předstírat, že u Tomase převážil v okamžiku šílenství primární instinkt, jenže jeho žena Ebba ví, a my s ní. Udělal to proto, že sebe a svůj telefon miluje více než svou rodinu. Můžeme to vidět v malých detailech běžného života, jako když se ho těsně před incidentem jeho žena z koupelny ptá, jestli se zrovna věnuje svému telefonu a on zalže, že nikoliv. To není sám o sobě hrozný hřích, ale Aristoteles by řekl, že je to jen další malý dílek do mozaiky charakteru, který z něj dělá narcistního zbabělce. 

Pokaždé, když volí raději lež než aby sobě a ostatním přiznal svou posedlost telefonem se stává o trochu víc sebestředným. Film Vyšší moc nám ukazuje to, co věděl už Aristoteles: dějí se nepředvídatelné věci, náhodné zásahy shůry, za které nikdo nenese odpovědnost. Jenže naše reakce na ně náhodná není a odpovědnost leží zcela na našich ramenou. 

Co dává našim životům význam? Život je krásný (It’s a Wonderful Life)

Řada filmů se snaží zkoumat otázku "Co dělá lidský život dobrým?". Oblíbená vánoční klasika od Franca Capry Život je krásný (1946), jde k věci přímo, s očekávatelnými i nepředvídatelnými výsledky. Začněme s těmi předvídatelnými. Věčná otázka, zda morálně hodnotný život je zároveň tím, co nás činí šťastnými, je zodpovězena kladně. George Bailey, postava filmu, dosahuje onoho krásného života tím, že obětuje své vlastní plány a ambice rodině a nejchudším členům komunity, v níž žije. 

Dobro je podle filmu dáno způsobem, jakým je náš život spojen s životy ostatních lidí. Na trochu hlubší úrovni ovšem film vyvolává otázku, zda slavný Sokratův výrok o tom, že "neprozkoumaný život nestojí za to žít" může být pravdivý. Baileyho zachránila od sebevraždy právě možnost prozkoumat svůj život, z filosofického hlediska myšlenkový experiment: "Byl jsi obdařen velkým darem, Georgi, vidět jaký by byl svět bez tebe." Film tvrdí, že nebýt této šance, George by skutečně spáchal sebevraždu. Kdyby to ale skutečně udělal, ve víře, že by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodil, mohli bychom my, publikum, stále posuzovat, zda žil krásný život? A pokud ne, ukazuje nám film, že lidský život nemůže být dobrý, pokud člověk, který ho žije, neuvažuje a neví?

Christine Korsgaard

Může být cokoliv ospravedlněno? Ida 

 "A potom?" ptá se Ida. Její milenec ji požádal, ab s ním odešla. "Potom," říká on, "koupíme psa, vezmeme se, budeme mít děti, dům." Jenže Ida svou otázku zopakuje: "A potom?" K tomu už ale může říct pouze "To obvyklé. Život."

Ida je ve stejnojmenném polském filmu (2013) novickou v klášteře. Před svým slibem byla poslána za svou tetou, jedinou žijící příbuznou. Zjišťuje, že je Židovka a jak byli její rodiče zavražděni během druhé světové války. Teta je sekularizovaná státní zástupkyně, která Idu přesvědčuje, aby opustila řád a žila naplno, ale sama žije po tíží své minulosti. Když teta spáchá sebevraždu, Ida zkouší cigarety, vodku, boty s vysokými podpatky, jazz a nakonec i sex s mladým saxofonistou, s nímž se spřátelí. 

Film však končí scénou, kdy vidíme jak Ida v klášterním hábitu odchází zpět k řádu. Saxofonista nabízí lásku, domáckost, spokojenost. Opakovaným "A pak" ale Ida tlačí k nejzazší hranici otázku "Co dělá takový život smysluplným?" Její přítel je v koncích. 

Je nejasné, jak takovou otázku zodpovědět, pokud je požadováno tak dalekosáhlé ospravedlnění. Ida odmítá světský život a místo toho volí jiný druh závazku. Svou volbu nevysvětluje. Odpověď jejího milence "Život" je posledním slovem filmu, následovaným pouze Bachovou hudbou, zatímco se Ida vleče proti proudu městského ruchu zpět k řádu. Zůstáváme ponecháni bez odpovědi na to, zda takové konečné rozhodnutí může být plně vysvětleno či ospravedlněno. Existuje nějaká definitivní odpověď na otázku "A potom?", a pokud, jakou formu na sebe taková odpověď může vzít?

Ursula Coope

Je v nás něco víc než biologie? Gattaca

Když měl film Gattaca v roce 1997 premiéru, Dolly, nejslavnější ovce historie, která byla jako první savec naklonována z dospělé buňky, měla jeden rok. Projekt poznání lidského genomu, oslavovaný jako biologický ekvivalent vstupu člověka na Měsíc, se rychle rozvíjel směrem ke zmapování a rozpoznání jeho struktury. 

Tento vývoj spustil etickou debatu o genetickém determinismu. Mohly by klony slavných vědců či úspěšných sportovců dosáhnout ve svých životech očekávání a výskedků, jichž dosáhly osoby, jejichž gen v sobě nesou, nebo to všechno selže na základě psychologických bariér? Může nás detailní rozpoznání genomu pomoci odhalit ty geny, které přispějí ke zvýšení inteligence nebo jiných vytoužených vlastností? A nepovede to k diskriminaci těch, kdo takový gen nemají?

Do této vysoce napjaté debaty vstoupil film, jehož název je složen z prvních písmen čtyř stavebních bloků DNA. Gattaca vykresluje budoucnost, v níž rodiče budou moci vybírat ze svých genů tak, aby dítě neslo pouze ty nejlepší. Tito potomci, známí jako "hodnotní", získávají ve společnosti nejlepší postavení. Filmová zápletka se soustředí na Vincenta, počatého tradičním, geneticky nemodifikovaným způsobem a tedy "invalidního", jenž se pokouší uniknout svému genetickému osudu předurčujícího ho k práci uklízeče. Chce se stát astronautem.

Vincent triumfuje díky nezměrné síle vlastní vůle. V jedné scéně vyzve svého geneticky nadřazeného bratra Antona k tomu, kdo doplave v oceánu dál. Vincent vyhraje, protože si neponechá žádnou rezervu pro cestu zpět. Předpokládejme, že mnoho diváků odejde s mottem "není žádného genu pro lidského ducha".  Jenže tohle motto je třeba podrobit kritickému zkoumání. Je-li "lidský duch" odkazem k hrdinově kuráži a předurčení, pak se lze domnívat, že k tomu má jistou genetickou výbavu. Pokud známe geny dostatečně, i tyto vlastnosti jsou součástí naší genetické výbavy. Pokud tohle není onen "lidský duch", pak ale co jím je a jak vytvořit charakteristiku, která nemá genetický základ?

Peter Singer

Jsou věci, které si představujeme, reálné? Galaxy Quest

Po hodině filosofie a literatury, v níž jsme se zabývali tím, jak novela Imaginární přátelé od Alison Lurie pracuje s kontrastem a vztahy mezi realitou a představivostí mi student ukázal film Galaxy Quest.

Je to velmi lehká komedie, ale je plná ontologických zvratů a obratů, podobně jako zmíněná novela, a právě tak legrační.  Prvních pár minut sledujeme epizodu chabého televizního seriálu tipu "Star Trek": kosmická loď uhání galaxií a vypadá jako něco, co vypadlo z krabice ovesných vloček. Interiér působí, jako kdyby byl udělaný z překližky a hliníkové fólie. Herci jsou strašní a stejně tak dialogy. Jak následně zjistíme, jde o ukázku z dlouho zrušeného seriálu, která je vysílána na srazu fanoušků scifi. Jenže mezi lidskými fanoušky, převlečenými za mimozemšťany, je skupina skutečných mimozemšťanů, převlečených maskovaných za lidské kosmické cestovatele.

Přišli na Zemi, aby zde našli posádku odvážných pro jejich funkční verzi překližkovo - hliníkové lodi Protector, kteří by jim pomohli bojovat se zlým Sarrisem. Popletou si ale televizní seriál s historickým dokumentem a tak se najednou parta zmatených herců octne skutečně v kosmu, ve skutečné válce s mimozemšťany, a to "bez scénáře, režiséra a potuchy", jak říká doprovodný text k filmu. 

V úžasně platónském momentu se snaží kapitán Taggart vysvětlit thermianskému vůdci, že seriál nebyl žádný dokument, ale zábava, že oni jsou jen herci, ne astronauti, a že pouze předstírali, že cestují vesmírem.  Thermiané jsou v rozpacích, už slyšeli o podvodu. Takže seriál byla lež? Jenže nějak se stane, že z televizních "hrdinů" se stanou hrdinové skuteční: zachrání své mimozemské přátele před katastrofou. 

Kde je hranice mezi reálným a imaginárním? Není ta televizní vesmírná loď nakonec skutečná? Je fikce skutečně pouze lež, nebo je, bez ohledu na veškerou literární falzifikaci, něčím jiným? Někdy tento film používám k tomu, abych studenty přiměl přemýšlet o filozofických otázkách, jako je tato.

Susan Haack

Co je to trvalé já? Memento

Film Memento je filozofickou explorací přirozenosti "já" a role paměti při utváření a odjímání identity. Jeho protagonista, Lenny Shelby, tráví každou hodinu všepohlcujícím pátráním, aby našel a zabil vraha své ženy. Utrpěl vážné zranění hlavy, kvůli němuž nemůže své krátkodobé zušenosti transformovat v dlouhodobé vzpomínky.  Nevzpomíná si na nic, co se stalo od vraždy. V každém okamžiku je sužován otázkami, které se mu jeví vždy jako nové a vždy naléhavé. Co tu dělám? Jak jsem se sem dostal? Čeho se snažím dosáhnout? 

Nejde jen o otázku paměti a problému já. Jedna z věcí, která dělá film briliantním, je, že film nás nutí jít v Lennyho stopách. Poutá dohromady dva zdánlivě oddělené, ale vlastně vzájemně propletené narativy. Jeden, který jde v čase zpět, a jeden, který se vyvíjí kupředu. Stejně jako Lenny musíme nějak zjistit, bez pomoci paměti, jak jsem dosáhli této záhadné přítomnosti, co tu děláme a proč je to důležité. Až když se oba narativy nakonec spojí, dozvídáme se o Lennym úplnější "pravdu". 

Ukazuje se, že že vlastně vystopoval vraha své ženy a svou pomstu vykonal, což však okamžitě zapomněl. Zjišťujeme, že to byl Lenny, kdo sám sebe vyslal, aniž by si toho byl úplně vědom, zabít jiného člověka. Lennyho manipulace sebe sama vyjadřuje stupeň autonomie, která zastírá, že je psychicky zlomený. 

Ačkoliv Lenny není typem psychicky vyrovnaného, autonomně jednajícího a sama sebe si uvědomujícího člověka, za nějž se mi ostatní považujeme, je evidentně více než jen zlomená, zruinovaná kreatura. Zlomené fragmenty jeho identity se stále snaží o určitou sebeopravu. Asi bychom měli říct, že já není nějaká pevně daná a předurčená věc, které jsme dosáhli a která trvá navždy. Já je pravděpodobně v procesu neustálého vytváření, odumírání a transformace. Pokud je to tak, pak se od nás Lenny neliší druhem, ale pouze stupněm. 

Kenneth Taylor

Je hledání dobra cestou ke zlu? Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (Spring, Summer, Autumn, Winter ... and Spring)

Film režiséra Kim Ku-Duka začíná u moudrého budhistického mnicha a jeho malého, nevinného žáka. O pár let později přijíždí mladá žena, aby se léčila, a chaos začíná: žena a mladý žák, nyní adolescent, se spolu vyspí a chlapec opouští mnichovo osamocené pobývání na voru plujícím po horském jezeře a odjíždí s ní do města. O další roky později se chlapec, nyní třicátník, vrací, pronásledován dvěma detektivy. Z žárlivosti ženu zabil, čímž naplnil proroctví starého mnicha, jenž ho varoval, že láska k ženě vede k připoutání a skončí vraždou objektu, k němuž je připoután. 

Prvně můžeme filmový cyklus pojmout více doslovně než je jeho samotný záměr. Proč mladý muž zabil svou lásku, když ho opustila kvůli jinému? Proč je jeho láska tak majetnická? Průměrný muž žijící sekulární život by to pravděpodobně přijal, jakkoliv bolestivé by to pro něj mohlo být. Co když je to jeho výchova budhistického mnicha, která to způsobila? Co když se žena zjevila pouze jako objekt chtíče a přivlastnění, což nakonec vedlo mnicha, naučeného k tomu nevázat se na světské objekty, k její vraždě? Takže celý přirozený cyklus, na němž je film postaven, včetně vraždy, je vlastní budhistickému universu?

Ve své Fenomenologii ducha píše Hegel, že zlo přebývá v každém pohledu, který vnímá zlo okolo sebe sama. Není Kimův film perfektním příkladem tohoto vhledu? Zlem není jen mužův majetnický chtíč. Zlem je i odtažitý pohled mnicha, který vnímá majetnický chtíč jako zlo. Ve filozofii tomu říkáme reflexivita: bod, ze kterého odsuzujeme určitý stav věcí, může být sám o sobě částí tohoto stavu věcí.


Slavoj Žižek

Kompletní text v angličtině ZDE

0
Vytisknout
8023

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2015