Kultura českého jazykového projevu je v současnosti na „(ne)jisté“ úrovni

17. 4. 2015 / Miloš Dokulil

Samozřejmě že se běžně stává, že hned nemusíme vědět, jak zformulovat myšlenku dál. Takže buďto protáhneme poslední samohlásku posledního ještě vyřčeného slova, anebo slovo (nebo slova dvě tři) zopakujeme; ale také třeba přidáme stěží přijatelně artikulovatelný pazvuk, který se někdy přepisuje jako „(e)hm“ (ale mělo by to být „nesouhláskově dlouhé“), přičemž častěji to je jakési „ééé“ (či spíše „ööö“, a také ovšem v čase prodloužené, a nemálo hrdelně zabarvené).

Často to bývá v kombinaci řady prostředků najednou. Takže třeba „ááá“ (jako spojka), „ééé“, a dvě tři již vyslovená slova podruhé, či navíc něco z toho potřetí. Vždyť to běžně všichni známe, takže je zbytečné pokoušet se tohle nějak graficko-foneticky oživovat a dále specifikovat.

Jenže něco zcela jiného je běžný jazykový provoz v soukromí, a něco od toho dramaticky odlišného pak tu je naservírováno, když se to takto „natvrdo“ zahnízdilo ve veřejném mediálním sektoru. Nelze nikterak vyloučit, že jsme si všichni bez výjimky zvykali na ten všelijak „nastavovaný“ jazykový projev nejdříve ve škole, pokud jsme byli zrovna vyvoláni k reprodukci učiva; případně dokonce třeba u tabule, ať už bylo potřeba nějak hned vyprovokovat nápovědu či nikoli. Vždy ovšem takto šlo o výplň času, než naskočí myšlenka; anebo když se hledalo slovo, jímž by se ta myšlenka přioděla. Tyhle manýry jsou běžné dokonce i mezinárodně a zřejmě bez ohledu na etnikum.

Ještě jednou ovšem zkusme si připomenout, že profesionální projev reportéra či hlasatele rozhlasu či televize by neměl vykazovat běžné nedostatky nás ostatních a až příliš málo na veřejnosti viditelných amatérů (a jenom živelně uplatňujících dary jazyka). Jenže vskutku profesionální jazykový projev v našich médiích je spíše výjimkou než pravidlem. Zvláště v rozhlasu je nápadné, jak navíc až příliš mnoho těch, kteří mluví do mikrofonu, nikdy neslyšeli nic o nutné práci s dechem, takže někdy (kromě jiných nešvarů) svými nádechy na nežádoucích místech případného řádného frázování vět ruší žádoucí plynulý poslech textu. Vědí o tom odpovědní redaktoři a jejich představení?

Přitom právě z těch veřejných či soukromě provozovaných médií bychom měli získávat vzory řečového projevu. Horší to potom pravidelně bývá, pokud se řečově projevují v těchto médiích pozvaní hosté. To potom navíc i čeština se stává zvláštně „hovorovou“, i když kulturně zaměřené téma by mělo zřejmě mít kultivovaný projev, a potom na jisté úrovni „spisovnosti“. (Neměla by jistá „noblesa“ doprovázet to promlouvání, když je adresátem větší pospolitost?) Přitom ani z hereckého prostředí pocházející účastníci rozmanitých diskusí jako by již dávno necítili potřebu svůj slovní projev kultivovat, když přece to povídání může být jaksi „bezprostřednější“ a „přirozenější“ bez formálních omezení.

Tím, jak přibývá v posledních desetiletích nutnost citovat jména či názvy v celé řadě dalších jazyků kromě češtiny, přibývá ovšem také přehmatů vůči náležité výslovnosti. Dokonce i v rámci „branže“, v níž se nějaké jméno „klasicky“ opakuje, jako kdyby nikoho nikdy nenapadlo, že by se snad hodilo ověřit si, jak se třeba zrovna to často frekventované jméno má správně vyslovovat (případně jak si pak s ním poradit v různých českých pádech). Většinou se improvizuje. Takže anglický „Robert“ se stával na celá desetiletí nenáležitě „Roubrtem“. Anebo pokud byl anglický „Charles“ vyslovován náležitě s „č“ na počátku slova, potom – pokud mělo jít o stejně psané francouzské křestní jméno – je pro takový případ dodnes často vyslovováno po anglicku (místo „š“ na počátku slova!). A ve španělském jazykovém okruhu stále „Miguel“ vyslovují hlasatelé a komentátoři druhou slabiku nenáležitě, jako „guel“, i když „u“ je v tomto případě pouze výslovnostní „odrážka“, aby se vyslovilo „g“ (zde „gel“). A takhle by se mohlo pokračovat. Proč nepředchází instruktáž, výslovnostní rukověti pro jednotlivé jazyky, apod., pro ty, kteří mají vzorově nám ostatním pomáhat v naší případné nejistotě? Aby nevznikaly pochybnosti. Aby se nevžila nenáležitá nápodoba v naslouchajícím publiku. Jako kdyby všechno nebylo zároveň k dispozici třeba zrovna na webu!

Jak je možné, že potom hudebník či hlasatel(ka) vyslovuje po dlouhá desetiletí nesprávně jméno „Korsakov“, tedy se „z“ uprostřed slova, když tam je náležité v ruštině „s“? Anebo náš výtvarný teoretik neví (a nevadí mu), jak vyslovit „Bosch“, protože to přece není němčina, která má být v tomto případě výslovnostně ctěna; neboť tam je na konci výslovnostně náležité „s“, nikoli „š“! I když tohle jsou přece jakoby jenom „detaily“ (ne-li „prkotiny“), že? (A není jich málo. Spíše jich přibývá.)

0
Vytisknout
3553

Diskuse

Obsah vydání | 21. 4. 2015