Ó, duše má, aneb O "vlastním já"

20. 4. 2015 / Uwe Ladwig

Při čtení článku "Česká republika jako kastovní společnost" Karla Dolejšího o české společnosti jsem si vzpomněl na přednášku profesora Steinvortha z univerzity v Hamburku pod titulem "Aspekty vlastního já" (Aspekte des Selbst) a tím pádem i na opravdu stále aktuální téma, které hraje svou roli v každodenním životě, ačkoli se lidé jen zřídkakdy nad ním zamyslí.

Steinvorthův úvod k tématu byl víceméně předvídatelný. Seřadil ve svém plánu kurzu pochopitelně základní klasické filozofy německé univerzitní výuky a promluvil v první přednášce krátce o tělu a o duši, o podle jeho názoru asi vysvětlitelné touze po nekončícím životě a o základní myšlence existence života po smrti, které se tolik lidí nedokáže zříci.

A tak se v příštích hodinách bude v té přednášce mluvit o vědomě zažitém těle, o duši, která ho doplňuje, a o vztahu mezi nimi, o němž ale měli filozofové dost rozličné představy. Jde u toho o známou otázku, zda je tělo vidět pouze jako nosič duše, možná i se vzájemným vlivem duše na tělo a obráceně, nebo zda dokonce Já je formováno alespoň v průběhu života neoddělitelným prolínáním těla a ducha, a o to, co by bylo tělo bez ducha a co je duch vůbec.

Bylo pro mě zajímavé, že i texty Platóna a Aristotela byly v první hodině citovány zase jednou na základě křesťanského myšlení o existenci Boha, posmrtného života a "věčného já" a ne hlavně v souvislosti s tím, jak tehdy svět viděli ostatní Řekové. A není ani podivné, ve skutečnosti je to ale nepochopitelné, že se Steinvorth nezmínil ani slovem o Buddhovi známém Siddharthu Gautamovi, jehož nauka v "malém vozidle" původně popírala podle profesora Ulricha Dehna prý nejen boží existenci, ale i posmrtné znovuzrození. Ve spojení s hybriditami i jiných náboženství bylo ale opravdu zajímavé, že Buddhovi následovníci vytvořením "velkého vozidla" integrovali do buddhismu nejen znovuzrození, ale i bohům podobné zosobnění Buddhy, aby novou víru mohli vůbec nějak prosadit v prostředí, jemuž dominoval hinduismus. Ano, asi ani o Eukleidovi nebude řeč. To je ten myslitel, který netradičním způsobem „vyháněl“ bohy do světa, který byl oddělen od světa lidského, a ukázal na lidech od strachu osvobozující poznání, že život končí smrtí.

Samozřejmě už z časových důvodů není možné pojednat v nějaké přednášce o všech relevantních alternativách odvozených ze starých dob. Mělo by být ale nicméně jasné, že každý výběr znamená vědomou či nevědomou manipulaci. Zvláště nešťastné by bylo ale, kdyby se mělo zapomenout při současném filozofickém rozjímání na celoživotní vznik, posilování i "odumírání" neuronových spojů, když se na něco myslí nebo nemyslí.

Je známo, že se v době života mění nejen tělo, ale také k němu nedílně patřící mozek. Kdo tedy předpokládá stabilní "já", může opravdu jen myslet na tu nezanedbatelnou, ale nezměněnou část, kterou starý člověk již měl v embryonálním stadiu. Pro nezměněnou duši, nezbývá moc, i když se věří na posmrtný život pakliže nerozlišujeme mezi duší a pojmem „já“.

Na základě osobní zkušenosti a vlastního pozorování myslím, že " já" se mění, a to i při poklidném vývoji člověka, především ale v důsledku mimořádně hořkých zážitků pro jednotlivce. Jsem si jist, že dnes jsem "někdo jiný" než před čtyřmi lety, ale kdo jsem doopravdy? K vlastní analýze patří otázky jako: Jak vidím sám sebe a jak mě vidí jiní? Co jim řeknu o sobě, co oni o mně jiným a co mně? A co si o mně myslí? Tehdy a teď ...

Duše a pojem "já" pro mne nejsou závažná témata jen pro filozofy. Ale co si o tom myslíte vy?

0
Vytisknout
4621

Diskuse

Obsah vydání | 22. 4. 2015