Bude Miloš Zeman ve Vatikánu jednat i o konkordátu?

22. 4. 2015 / Aleš Franc

V loňském roce se v médiích objevila zpráva o tom, že měl Lubomír Zaorálek ve Vatikánu jednat o konkordátu a že do Vatikánu byla již vyslána delegace ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny ČR složená ze zástupců hnutí ANO, ČSSD a některých proponentů konkordátu jako jsou Stanislav Polčák z TOP09 a Marek Benda z ODS.

Média tuto skutečnost prakticky přešla mlčením a není zřejmě jisté, co bylo výsledkem jednání. Nyní se mluví o tom, že do Vatikánu má namířeno i prezident Miloš Zeman a opět se množí spekulace, kdože to prezidenta vlastně pozval a spíše se řeší cesta prezidenta do Moskvy. Nezbývá tedy než spekulovat, i když se dnes objevila zpráva, že se prezident setká s vatikánským sekretářem pro vztahy s cizími státy Paulem Richardem Gallagherem.

Snaha římskokatolické církve protlačit Parlamentem ČR mezinárodní smlouvu s Vatikánem (kterou z hlediska zažitosti a srozumitelnosti pojmu uvádím jako konkordát) má u nás již svoji tradici. Stejně jako církevní restituce se jej nepodařilo prosadit kardinálu Vlkovi za celou dobu jeho „mandátu“. O tom, proč je konkordát silně nevýhodný pro nekatolické křesťany i pro Českou republiku toho bylo napsáno již mnoho. Hlavním argumentem, proč jej Poslanecká sněmovna ČR odmítla ratifikovat, bylo nerovnoprávné postavení církví, které by nastolil. Dodnes existuje stejný mechanismus, jak konkordát odmítnout, ovšem naděje na jeho zamítnutí je mnohem nižší. V podstatě existují celkem čtyři hráči, kteří tomu mohou zabránit. Jedná se o média, církve, Parlament ČR a prezidenta republiky. Myslím, že stojí za to jejich roli stručně zmínit.

Média

Zde je třeba si uvědomit, že veřejnoprávní televize je dnes ve značné míře poplatná politice a postojům TOP 09. Projevilo se to již jednoznačnou favorizací Karla Schwazenberga jako prezidentského kandidáta a můžeme si všimnout, že skutečný konstruktér politiky TOP09, Miroslav Kalousek, je v televizi vidět mnohem více, než snad kterýkoliv koaliční politik. TOP 09 je pak do značné míry prodlouženou rukou politických ambicí římskokatolické církve. Zasadila se o prosazení církevních restitucí a pod vliv ministra Kalouska se dostal tehdejší premiér, římský katolík Petr Nečas a tím v podstatě i ODS. I mnoho vlivných novinářů se rovněž netají, že jsou římskými katolíky, což je v souladu s nastolenou politikou Jana Pavla II., aby mladí katolíci studovali žurnalistiku a pomohli posílit obraz římskokatolické církve v médiích. Snad i proto bylo v určité době téměř nemožné publikovat v celostátních denících nebo ve veřejnoprávní televizi téměř jakýkoliv kritický rozbor ohledně církevních restitucí, stejně jako bylo dříve prakticky nemožné zveřejnit kritický článek vůči konkordátu. Nedá se tedy patrně počítat s tím, že by se média o tuto věc začala zajímat a objektivně o ní informovat. Těžko ovšem posoudit, jak se k dané otázce případně postaví média, která vlastní Andrej Babiš.

Církve

Když se mělo jednat o ratifikaci konkordátu v Parlamentu ČR, bylo třeba vyřešit nerovnoprávnost postavení církví před zákonem, která by tímto nastala, neboť konkordát je mezinárodní smlouvou. Římskokatolická církev by tak měla své privilegované postavení zajištěno smlouvou s vyšší právní silou, zatímco ostatní církve byly vázány toliko církevním zákonem. Proto bylo třeba církvím předložit jakési šidítko ve formě parciálních smluv se státem, aby měly pocit, že jsou rovnoprávným partnerem. Proto si v roce 2003 pozval tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda představitele církví na Pražský hrad (ačkoliv agenda církví patřila pod resort ministerstva kultury, kterého byl v té době ministrem Pavel Dostál). Těmto církvím pak nabídl jakési quasi konkordáty, které by s nimi stát uzavřel, aby opticky tuto nerovnováhu vymazal. Tenkrát nepravdivě, jako později římskokatolický ministr Jehlička, tvrdil, že konkordát již platí jen tím, že šlo o vládní návrh. Jeho krok pak měl zřejmě působit jako římskokatolická vstřícnost, aby ostatní církve nebyly ukráceny. Ve skutečnosti bylo jen třeba, aby byl Parlament ČR uchlácholen tím, že i ostatním církvím byly jakési smlouvy nabídnuty. Jelikož to ovšem některé církve prohlédly a smlouvy nepožadovaly, byla tato nerovnováha viditelná.

Avšak nedávno se podařil římskokatolické církvi, prostřednictvím zástupců ekumény, husarský kousek. Restitučním zákonem jim přidělila nemalý finanční podíl a navíc je tímto dobrovolně „přinutila“, aby se státem samy uzavřely smlouvy, které pak mohou být interpretovány jako quasi konkordáty. Církve dnes již tedy zřejmě nebudou, jako kdysi Apoštolská církev, protestovat, neboť si ukously velké sousto z restitučního koláče a vidina finančního příslibu je dobrovolně vedla k tomu se státem individuálně smlouvy uzavřít. Co kdysi nedokázal kardinál Vlk a potažmo Cyril Svoboda, zvládly zřejmě podíly z církevních restitucí.

Parlament

Před volbami do Poslanecké sněmovny ČR měla ČSSD jako hlavní předvolební lákadlo, že zreviduje zákon o církevních restitucích. Myslím, že bylo každému jasné, že římskokatolická KDU-ČSL něco podobného nepřipustí a že raději rozbije koalici. Konkordát a církevní restituce byly totiž prioritou její politiky. Musel si toho být dobře vědom i premiér Sobotka. Navíc je to nyní poprvé v historii, kdy má římskokatolická církev svojí stranu ve vládě i v opozici. Vládní KDU-ČSL – jako mnohokrát v historii - je oním pověstným jazýčkem na vahách a opoziční TOP09, se svým nezanedbatelným vlivem v ODS, pak jistí opozici. Římskokatoličtí politici pak budou jistě ochotněji hájit zájmy své církve na úkor své země. Resp. budou přesvědčeni, jako se například netají Marek Benda, že podporou římskokatolické církve jde vlastně o podporu České republiky. Proto se domnívám, že vláda s premiérem, který zatím ustoupil snad každému nátlaku, který ohrozil jeho koalici, není dobrou zárukou toho, že by konkordát ratifikován nebyl.

Prezident

vPrezident je ve věci konkordátu silným hráčem. Byl to v minulosti Václav Klaus, kdo se vyslovil proti konkordátu i proti církevním restitucím a z pozice svého tehdejšího postavení pohrozil, že konkordát nepodepíše. Domnívám se, že ale pragmaticky zvážil, že bez podpory římskokatolické církve nebude podruhé zvolen prezidentem a svého času se domníval, že v bývalém konzervativním papežovi najde oporu proti novodobé levicové ideologii Evropské Unie. Byl ochoten překousnout i letité spory s katolickými politiky a intelektuály. Proto nevetoval zákon o církevních restitucích. Možná zde sehrál svoji roli i jeho tajemník Petr Hájek, ultrakonzervativní katolík a velký stoupenec konspirací. Nicméně Václav Klaus odešel a na jeho místě stojí Miloš Zeman. Prezident zřejmě neúplatný, který však v minulosti uvěřil spikleneckým teoriím, viz aféry Olovo a Bamberg. Miloš Zeman ovšem nebude pro římskokatolické lobby snadným oříškem. Pochybuji, že by přistoupil na otevřený obchod. Nedá se ani zastrašit médii. Vždyť mediálním útokům čelí, jako by pil vodu. Myslím, že ho dokonce posilují. Miloše Zemana bude možná třeba přesvědčit, že konkordát je dobrá věc. A myslím, že právě o to se nový, médii milovaný papež možná pokusí. Snad bude hrát na to, že je mužem „z lidu“, za kterého se vydává i Miloš Zeman.

Ať už je to jakkoliv, pokusím se poukázat na některé argumenty, které římští katolíci k propagaci konkordátu používají.

Kdo je proti, je komunista

Je známo, že totalitní režimy se vzájemně nesnášejí. V nedávné minulosti šlo například o komunismus a fašismus. Všimněme si, že těchto pojmů se dnes v znepřátelených politických táborech používá například v interpretaci sporů na Ukrajině. Kdo je na Ukrajině proti Putinovi, bývá označen za fašistu, a kdo Putina obhajuje, je automaticky ocejchován jako komunista. I když se dnes vydávají knihy, které přepisují historii, nelze upřít, že zhruba přes dvě století po Bílé hoře byla doba totalitní vlády na principech římskokatolické víry. Inkvizice, konfiskace majetku, donucování a mučení bylo v té době realitou. Je rovněž smutné, že jezuitskou totalitu po krátké době svobody později vystřídala komunistická totalita, která byla silně zaměřena právě proti římským katolíkům. Dodnes můžeme vidět nesmiřitelný postoj mezi komunistickými a římskokatolickými politiky. Nelze se divit, že označení komunista je pro římské katolíky velmi expresivní nadávkou. A není divu, že stejně tak komunisté proti římským katolíkům bojují a nemálo odpůrců církevních restitucí se snížilo k tomu s komunisty spolupracovat. Být tedy proti církevním restitucím a konkordátu a udržet si distanc od komunistů nemusí být viditelné. Tím si lze vysvětlit i to, že například kardinál Vlk odpůrce těchto institutů vždy „soudružsky“ tituloval, byť se mohlo jednat o bývalé chartisty.

Konkordát mají v celé Evropě

Další oblíbenou taktikou, kterou používají římskokatoličtí aktivisté a politici, je rčení, že konkordát mají uzavřeny v zemích EU a nemít ho, je zpátečnictvím. Naši provinční politici pak mají až panickou hrůzu z toho projevit odlišný názor než jejich nadřízení v EU. Ovšem tento argument není pravdivý. Z evropských zemí nemají konkordát uzavřeny země jako Andora, Belgie, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Kypr, Lucembursko, Nizozemsko, Rumunsko, Řecko, Velká Británie, Švédsko, Turecko a Lichtenštejnsko. Tedy země tradičně protestantské, pravoslavné, případně muslimské či inklinující k ateismu. Proč by tedy Česká republika, země s velkou reformační historií, ke které patří jména jako Hus, Komenský nebo Chelčický a která je dnes jednou z neateističtějších zemí, měla mít smlouvu, která privileguje římskokatolickou církev mezi ostatními církvemi a náboženstvími?

Konkordát posílí naši identitu

S tímto argumentem jsem se setkal jen okrajově, ale to neznamená, že by nemohl být použit. Vždyť dnes, v islamizující se Evropě, kde vládne multikulturalismus, si mnozí uvědomují, že je třeba hledat své vlastní, kulturní a historické kořeny. Ovšem římskokatolické země nejsou vůdčí těmto vlivům imunní, spíše naopak. Jsou to katoličtí teologové a intelektuálové, jako například Tomáš Halík, kteří tíhnou k synkretismu a modernismu, které křesťanské, historické dědictví spíše podrývají. Navíc již otec vlasti, Karel IV. si uvědomoval nutnost reformace církve a jím pozvaní kazatelé jako Waldhauser, na něhož navázal Milíč, zahájili obnovu církve, jejímž logickým vyústěním byla česká reformace. Sám Martin Luther se později prohlásil husitou. Lze důvodně pochybovat o tom, že rozkvět historického národního uvědomění lze spojovat s římským katolicismem. Již pravoslavní Cyril a Metoděj měli problémy s německými, římskokatolickými biskupy.

Konkordát dá jasný rámec restituovanému majetku

I tento argument jsem již slyšel. Restituce církevního majetku, aby byly průhledné a pod kontrolou, prý potřebují zákonnou oporu v konkordátu. Podle mne se ovšem jedná o protimluv. Pokud by majetek nabytý v církevních restitucích, jehož soupis je stále zahalen tajemstvím, měl být nějak zahrnut v konkordátu, stane se prakticky nedotknutelným. Pokud by se majetek, o kterém i římskokatolická církev dnes tvrdí, že je stále český, stal předmětem mezinárodního práva, mohlo by dojít i ke zpochybnění tohoto tvrzení.

Nejedná se o konkordát

Název konkordát je historicko-právní terminus technicus a setkáme se s ním zejména v právní literatuře. Avšak v dějinách neblaze proslul konkordát z roku 1855, který poškozoval nekatolíky a byl nakonec vypovězen v důsledku 1. Vatikánského koncilu z důvodu vyhlášeného dogmatu papežské neomylností. Lze vzpomenout i konkordát s Mussoliniho Itálií (1929) nebo hitlerovským Německem (1933), které de facto legitimizovaly dané režimy ze strany římskokatolické církve. Kardinál Vlk byl proto pobouřen, když kritici nazývali smlouvu s Vatikánem konkordátem. Nicméně jenom jiným názvem se podstata institutu změnit nedá a je dobré si připomenout neblahou roli konkordátů ve světové i národní historii.

Zbývá tedy otázka, zda se papež František nebo spíše vatikánský sekretář Gallagher Miloše Zemana zeptá i na tuto otázku a pokusí se jej přesvědčit, že konkordát posílí naše postavení v EU nebo podepře národní identitu před jejími nepřáteli. Miloš Zeman, velký stoupenec federalizace EU a přijetí eura, by právě na tento pseudoargument mohl slyšet.

Samozřejmě, že se nedá předjímat, jak návštěva prezidenta ve Vatikánu proběhne a co bude jejím předmětem. Nicméně prezident je v této věci stále silným a rozhodujícím hráčem.

0
Vytisknout
3060

Diskuse

Obsah vydání | 24. 4. 2015