Ruské systémy protivzdušné obrany dalekého dosahu:

Západ ztrácí "celospektrální převahu", ale i schopnost vést "AirLand Battle"

20. 4. 2015 / Karel Dolejší

Írán dostane z Ruska moderní systémy protivzdušné obrany Antej-2500 ZDE ZDE. Čína obdrží modernější systémy S-400 ZDE, kterými mj. zabrání Tchajwanu provádět bez rizika letecké operace nad jeho vlastním územím. Rusko se připravuje na zavedení ještě výkonnějšího nového systému S-500 v roce 2017 ZDE.

Jak upozornil Will Cathcart ZDE, Rusko systémy protivzdušné obrany dalekého dosahu ovládá i vzdušný prostor svých sousedů, jako například Gruzie nebo Pobaltí, a podle svého rozhodnutí celý tento vzdušný prostor cizího státu může prohlásit za bezletovou zónu, kterou pak také dokáže účinně vynutit. (Do značné míry se to díky systémům S-400 již týká také většího Finska.) Stejnou schopnost nyní získá také Írán ve vztahu k případným "neposlušným" sousedům. O Číně byla řeč výše.

Problém se však neomezuje na ovládnutí vzdušného prostoru menších sousedních států ani na podivné hry, během nichž Rusko dodává strategicky důležitou zbraň potenciálnímu protivníkovi státu Izrael - a současně Izrael varuje, aby si rozmyslel dodávky zbraní Ukrajině, kterou Rusko napadlo ZDE.

Problém je ještě jinde - a k pochopení jeho skutečných rozměrů je třeba exkursu do americké vojenské doktríny.

Oficiální americká vojenská doktrína předpokládá "celospektrální převahu" vlastních sil, kterou definuje jako "kumulativní účinek nadvlády v doménách vzdušné, pozemní, námořní, vesmírné a v informačním prostředí, jenž dovoluje vést vševojskové operace bez účinné opozice nebo prohibitivního vměšování" ZDE (pdf).

Tato doktrína jinými slovy předpokládá, že v každé jednotlivé oblasti existuje převaha nad protivníkem - ať už se to týká pozemních operací nebo kyberválčení.

Zmíněná doktrína v idealizované podobě vyjadřovala stav v dobách bezkonkurenční americké vojenské nadvlády, jaký existoval (zjednodušeně řečeno) pouze od rozpadu SSSR do ruské intervence v Gruzii. Dnes již taková "celospektrální" převaha neexistuje a ani se neusiluje o její opětovné dosažení v situaci, kdy Pentagon šetří kde může a podle koncepce schválené v roce 2013 mají mít např. pozemní síly k roku 2017 jen 33 armádních brigádních bojových týmů ZDE, zatímco Rusko do roku 2020 postaví 40 zcela nových brigád ZDE navíc ke 43 brigádám a specializované divizi na Kurilech, tedy organizaci zděděné po Serďukovových reformách. Plánované americké pozemní síly po roce 2017 budou tabulkově jen asi třikrát silnější než pozemní síly Saúdské Arábie, ale zato dvakrát slabší, než ruské.

Na "full-spectrum superiority" je tedy třeba zapomenout už z důvodu pouhého srovnávání TO&E. Podívejme se nyní, jakou doktrínou se USA řídily předtím, než dospěly k této dnes již nepoužitelné koncepci.

Za dob kdy americkému TRADOCu šéfoval generál Donn Starry ZDE vznikala doktrína "AirLand Battle" ZDE (pdf). Ta ještě musela počítat s faktem sovětské konvenční převahy, respektive konvenční převahy sovětského bloku (ačkoliv v závěru armády satelitních zemí za sovětskou stále výrazněji zaostávaly). Počítalo se tedy s masivním útokem početně výrazně silnějších sovětských obrněných jednotek směrem na západ evropského kontinentu.

Útoku se mělo čelit dvěma hlavními přístupy: Plukovník Boyd navrhl způsob, jak agresívně působící malé bojové týmy mohou vyvést z konceptu jednotky provádějící průlom, zatímco letectvo mělo výrazně narušovat příchod druhého, případně dalšího sledu útočících protivníkových jednotek na frontu. Tím mělo být v zásadě dosaženo porážky početně výrazně silnějšího útočníka en détail.

S ohledem na postupný návrat ke stavu, kdy málo početné západní jednotky tvořící pouhou "tripwire force" např. v Pobaltí mohou teoreticky čelit nenadálému útoku až 65 000 ruských vojáků (takový je numerický strop v manévrech neustále procvičovaných ruskými generály), jediný realistický scénář představuje nějaká forma návratu ke Starryho doktríně. Tedy: Přítomné jednotky kladou odpor a narušují nepřátelský postup, letectvo zpomaluje a snaží se narušit, pokud ne zcela zastavit, přísun dalších čerstvých nepřátelských jednotek na frontu.

Jenže tady začínají problémy. Jak může letectvo účinně narušovat přísun posil, jestliže v pásu až 400 km kolem fronty (S-400) a za pár let ještě širším nedokáže volně působit - ani v hypotetickém případě, že bleskově a na hlavu porazí svého vzdušného protivníka? Může skutečně postup řekněme tankové brigády zastavit jeden "flight" letounů F-35 kategorie stealth, každý stroj se dvěma tisícilibrovými pumami? A co další brigáda postupující za ní nebo paralelně, po jiné pochodové ose?

Bývaly doby, kdy v rámci staré doktríny vznikaly letecké kontejnerové zbraně a dělostřelecká kazetová munice. Obojí však v zásadě vyřadily jednak móda mnohem efektnější (a mnohem, mnohem dražší) přesné munice (PGM), jednak zákaz kazetové munice, který masivně postihl také dělostřelectvo, zejména raketometné jednotky ZDE. Zde se humanitární ohledy místo na vyřešení problémů vznikajících nevhodným nasazením zbraně a chybějící autodestrukcí submunice - samostatného zařízení, jež by spolehlivě odpálilo každý kus submunice řekněme nejpozději minutu po vymrštění z přepravního kontejneru - soustředily na zákaz celé kategorie zbraní, která při zachování všech zásad stanovených mezinárodním právem měla na bojišti jasnou funkci: Rozbít útok masy nepřátelské techniky, narušit jeho koordinaci a soudržnost jednotek, získat čas na přípravu k vedení účinné vlastní obrany po příchodu takto oslabených a otřesených nepřátelských sil.

Tyto zbraně již západní armády nebudou mít. Evropské je vyřadily dávno a americká právě začíná s tímtéž procesem.

Jenže co když se protivník nebude řídit dogmatem, podle nějž jsou velkorysé útoky obrněných jednotek "minulost" a proto je už západní armády údajně nemusejí umět odrážet?

Co když protivník nebude souhlasit s představou, že neúčinné bitevníky F-35 a ta trocha dělostřelectva, co Západu ještě zbyla, dokážou zastavit útok větší obrněné jednotky? Necháte pak zbylé bojové letouny předchozích generací útočit "do plných" bez ohledu na ztráty způsobené výkonnými protivníkovými prostředky PVO, jako to udělali Izraelci v roce 1973? Je tohle snad na dnešním Západě realistická varianta?

Egyptský prezident Abd-al Fattáh as-Sisí nastoupil službu v armádě v roce 1977, čtyři roky po posledním velkém konfliktu s Izraelem, Jomkipurské válce. Ale tak jako všichni ostatní generálové v jeho armádě umí číst mapu a umí počítat. Proto ví, že kdyby tehdy jeho země místo starých sovětských protiletadlových systémů měla k dispozici S-400, bez problémů by pod takovým protiletadlovým deštníkem mohla obsadit celý Sinajský poloostrov - a pak případně (což tehdejší prezident Asad neměl v úmyslu) postupovat i dále.

Přijít o nadvládu ve vzduchu a možnost neomezeně v něm působit neznamená pro západní armády jen ztrátu protizemní kapacity bojových letounů, ale také ztrátu podstatné části průzkumných kapacit, a to těch nejkvalitnějších. Satelitní zdroje informací jsou obecně silně přeceňovány a proti mnohem operativnějším průzkumným dronům, jak známo, už existuje účinná mikrovlnná protizbraň. Stručně řečeno, systémy PVO velkého dosahu implikují také ztrátu dosavadní jasné informační převahy Západu na bojišti.

Západní armády bojující s protivníkem, jenž se může spolehnout na masivní a účinný protiletadlový deštník, tedy nemusejí mít včas dostatečné informace o příchodu nepřátelských posil, jen obtížně se jim bude dařit zastavovat je leteckými útoky a už nemají k dispozici dostatečně efektivní dělostřelecké zbraně s plošným účinkem schopné rychle zastavit postup velké nepřátelské obrněné jednotky.

To je ve stručnosti kontext, ve kterém NATO dnes řeší obranu Pobaltí.

0
Vytisknout
9620

Diskuse

Obsah vydání | 22. 4. 2015