O republikánském Obamovi, aneb Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando

15. 4. 2015 / Karel Dolejší

Měnící se demografická situace ve Spojených státech vede k tomu, že i ve vrcholné politice se dokonce na postech nejvyšších objevují zástupci nebílých neprotestantů. V principu na tom není vůbec nic špatného, ale zároveň je záhodno nepouštět ze zřetele Adornův postřeh v "Minima moralia", že kolonizovaní zpravidla nedokáží kriticky přemýšlet o cizí kultuře, do níž se právě s velkým úsilím integrovali.

Aby Republikánská strana neboli GOP napodobila tah, který poslední prezidentské volby vyhrál Demokratům, musela by také nabídnout veřejnosti neokoukaného menšinového politika, jenž by v úžasně pojatých marketingových kampaních rozbil vznikající dojem, že kdyby Jeb Bush jr. pojal za manželku o něco málo starší Chelsea Clintonovou, prezidentské volby v USA by mohli úplně zrušit.

Problém je však v tom, že řadu voličů GOP tvoří klasičtí redneckové z Jihu, pro něž atraktivita kandidáta klesá s každým dalším z padesáti odstínů černi jeho pokožky. Pro ty by mohl být snad relativně přijatelný ještě tak nějaký Hispánec, ti jsou přece jen o dost světlejší než potomci afrických otroků. Dejme tomu, že v GOP nějakého naleznou, a že by se například čirou náhodou jmenoval úplně stejně jako cejlonský spolužák Jiřího Krampola - tedy Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando.

Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando by se stal prezidentem za GOP. Volili by ho ve zvýšené míře menšinoví voliči, proto by mohl volby snadno vyhrát. V rámci struktur GOP je však mnoho důvodů obávat se, že v praxi by toho prezident pro Hispánce udělal vlastně ještě o dost méně, než pro Afroameričany Barack Obama. Neboť podstatnou částí problémů menšin v USA tvoří sociální vyloučení, takže by potřebovaly (zejména, třebaže nejen) účinné sociální programy. Ty jim ani "levicový" Obama nepřinesl. Pravicový hispánský Obama by mohl rovnou vévodit epoše stojící ve znamení příběhu o roztomilém malém Mexičánkovi, který úplně jako běloch stál už v šesti letech na rohu ulice a čistil boty, aby vydělal svůj první milion. - A nakonec kdo by vlastně chtěl podstatným způsobem měnit mocenské struktury, pokud považuje za svůj životní úspěch to, že se do nich, tak jak jsou, sám dokázal začlenit a postavit se do čela?

Ke krizi ve vztahu s Íránem se obě hlavní americké strany stavějí nepříliš promyšleně, jenže zatímco Obama prosazuje přístup, který může vést Washington k tiché kapitulaci na Blízkém východě, GOP razí radikální "řešení": Bombardovat. Co na tom, že pokud to vůbec někdy mohlo k něčemu být (a o tom lze velmi vážně pochybovat), na konci druhého funkčního období George W. Bushe bylo rozhodně pozdě.

Nemám zase až tak velkou zálibu v multikulturalismu, abych si případné přítomnosti multikulturního Suria Maria Martinéze Juaréze Ferdinanda na postu nejvyššího velitele amerických ozbrojených sil cenil více než statisíců životů nejméně stejně multikulturních obyvatel Íránu, které by takový úžasný moderní prezident s nejvyšší pravděpodobností neváhal obětovat pro větší slávu vlastního vojenskoprůmyslového Minderwertigkeitskomplexu. O krvežíznivosti Hillary Clintonové sice po Libyi nemůže být sporu, avšak tato dáma skýtá přece jen jistou šanci, že by mohla odolat vábení jestřábů a místo války s Íránem zvolit poněkud sofistikovanější řešení - takové, které nebude ani nekonečným diplomatickým jednáním s mizivými výsledky, ale ani Armagedonem. Tato šance sice není zrovna velká, ale také se v jejím případě úplně neblíží nule.

Jako Středoevropan mám všechny důvody myslet si, že žádný další americký prezident už nikdy nebude vůči Rusku a jeho neoimperiální politice tak ústupný jako Barack Obama. Proto je mi v zásadě srdečně jedno, kdo ho nahradí.

Politika identity je prevít a člověk by se do ní nejraději neměl vůbec pouštět. Když ji totiž nestaví jako alternativu k existujícím institucionálním rámcům, ale uvažuje o vzájemné interakci obojího, může snadno dospět ke kurióznímu závěru, že i naprostí rasisté by třeba nakonec mohli volit do Bílého domu menšinového kandidáta.

Lze si totiž snadno spočítat, že nikdo na Blízkém východě s takovou jistotou nezabije tolik "barevných", jako právě Surio Mario Martinéz Juaréz Ferdinando.

0
Vytisknout
2508

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2015