Tři nové faktory popohánějí Evropu

29. 1. 2015 / George Friedman

Navrátí se Evropa, neschopná udržet svoji jednotu, k nacionalismu s jeho možnými důsledky? Tři faktory ji popohánějí tímto směrem: snaha evropských zemí kontrolovat své vlastní hranice, nynější politika Evropské centrální banky a pokračující rozpad společné politické základny.

V posledních dvou týdnech jsem se zaměřil na pokračující fragmentaci Evropy. Vraždy v Paříži mě přede dvěma týdny pobídly k tomu, abych napsal o trhlině mezi Evropou a islámským světem ZDE. Minulý týden jsem se zabýval nacionalismem, který je na vzestupu v jednotlivých evropských zemích (český překlad ZDE) poté, co byla Evropská centrální banka nucena povolit národním bankám, aby se podílely na kvantitativním uvolňování a aby tak jednotlivé evropské země nemusely krýt dluhy jiných zemí. Soustřeďuji se na fragmentaci zčásti proto, že probíhá přímo před našimi očima, zčásti proto, že ji Stratfor už dlouho předpovídá ZDE a také z toho důvodu, že dnes vychází má nová kniha na toto téma – Flashpoint: The Emerging Crisis in Europe.

Tento týden vyzývá k zamyšlení nad politickou a sociální fragmentací uvnitř evropských zemí a jejím dopadem na Evropu jako celek. Radikálně levicová strana-koalice známá pod jménem Syriza dosáhla výrazné vítězství v Řecku. Nyní tato strana formuje vládní koalici a drtí tradiční strany hlavního proudu. Táhne se sebou jiné levicové i pravicové strany, jež navzájem spojuje pouze odpor proti kategorickému stanovisku Evropské unie, že řešením pokračující ekonomické krize, která začala roku 2008, je fiskální přísnost.

Dvě verze téhož příběhu

Je to známá historie. Finanční krize roku 2008, která začala ve Spojených státech jako problém nesplácených hypoték, vyvolala v Evropě suverénní dluhovou krizi. Některé evropské země nebyly schopny splácet dluhopisy, což ohrozilo evropský bankovní systém. Byl zapotřebí nějaký státní zásah, panoval ale zásadní nesouhlas v tom, co je vlastně třeba řešit. Celkem vzato zde byla dvě vyprávění.

Německá verze, která se v Evropě stala konvenčním moudrem, říká, že suverénní dluhová krize je důsledkem nezodpovědné sociální politiky v Řecku, zemi s největším dluhovým problémem. Součástí této politiky byl časný odchod do důchodu pro státní zaměstnance, nadměrné podpory v nezaměstnanosti atd. Politici si kupovali hlasy plýtváním zdrojů na sociální programy, které si země nemohla dovolit; nevybíraly se důsledně daně a nepodporovala tvrdá práce a podnikavost. Tudíž krize ohrožující bankovní systém byla způsobena nezodpovědností dlužníků.

Druhá verze, ze začátku sotva slyšitelná, ale dnes mnohem důvěryhodnější, říká, že krize je důsledkem nezodpovědnosti Německa. Německo, čtvrtá největší světová ekonomika, exportuje ekvivalent zhruba 50 procent svého hrubého domácího produktu, protože němečtí spotřebitelé nejsou schopni zkonzumovat nadměrné objemy průmyslové výroby své země. Důsledkem toho je, že Německo přežívá na vzedmuté exportní vlně. Pro Německo je Evropská unie – se svou zónou volného obchodu, eurem a bruselskými předpisy – prostředkem k udržování exportu ZDE. Půjčky, které poskytly německé banky po roce 2009 zemím jako je Řecko měly za cíl udržovat poptávku po německých exportech. Němci věděli, že tyto dluhy nebude možné splatit, ale chtěli pokračovat dál jakoby nic a nevšímat si faktu, že jejich exportní náruživost není udržitelná.

Jestliže přijmete německou verzi, potom je třeba sledovat takovou politiku, která donutí Řecko, aby si dalo věci do pořádku. To znamená dále nutit Řeky k fiskální přísnosti. Jestliže je správná řecká verze, pak je problém v Německu. Aby se skoncovalo s krizí, Německo by mělo omezit svůj exportní apetit, pozměnit evropská pravidla obchodu, oceňování eura a předpisy Bruselu, a žít v souladu se svými možnostmi. To by znamenalo snížit objem německého exportu do zóny volného obchodu, jejíž průmysl není schopen konkurovat německému.

Německý narativ naprosto převážil a řecká verze nebyla skoro slyšet. Ve Flashpoints popisuji, co se dělo, když byla prosazena finanční přísnost:

Avšak dopad krácení vládních výdajů na Řecko byl mnohem větší, než se očekávalo. Podobně jako mnohé jiné evropské země Řekové zajišťovali řadu ekonomických činností včetně zdravotnictví a dalších základních služeb prostřednictvím státu, takže lékaři a další profesionálové ve zdravotnictví byli zaměstnanci vlády. Když se ve veřejném sektoru začaly seškrtávat platy a pracovní místa, hluboce to postihlo odborné pracovníky a střední třídu.

V průběhu několika let vzrostla v Řecku nezaměstnanost na 25 procent. To bylo víc než ve Spojených státech za Deprese. Někteří lidé říkali, že tento pokles vyvážila černá ekonomika a že Řecko na tom není tak špatně. Do určité míry to byla pravda, ale ne natolik, jak se myslelo, protože černá ekonomika byla prostě výhonkem zbytku ekonomiky a podnikání na tom bylo všude špatně. Ve skutečnosti byla situace horší, než se zdálo, protože mnoha vládním zaměstnancům sice zůstala zachována pracovní místa, ale s drasticky sníženými platy, v mnoha případech až o dvě třetiny.

Řecký příběh byl zopakován ve Španělsku a v poněkud menší míře také v Portugalsku, jižní Francii a jižní Itálii. Středozemní Evropa vstupovala do Evropské unie v očekávání, že členství pozvedne její životní úroveň na úroveň severní Evropy. Suverénní dluhová krize ji postihla zvlášť tvrdě, protože v zóně volného obchodu bylo pro tento region obtížné rozvíjet vlastní ekonomiky tak jako za normálních podmínek. Proto je zpustošila hned první ekonomická krize.

Bez ohledu na to, kterou verzi považujete za pravdivou, je jistá jedna věc: když Řecko souhlasilo se splátkovým plánem, který jeho ekonomika nemohla snést, bylo dotlačeno do nemožného postavení. Tyto plány je uvrhly do deprese, z niž se dodnes nezotavilo – a problémy se rozšířily do dalších částí Evropy.

Setba nespokojenosti

V Evropské unii i mimo ni vládlo hluboké přesvědčení, že země dodržující evropská pravidla se postupem času zotaví. Evropské politické strany hlavního proudu podporovaly Evropskou unii i s její politikou a byly opětovně voleny. Panoval všeobecný pocit, že ekonomické nepořádky pominou. Teď je ale rok 2015, situace se nezlepšuje a v mnoha zemích vyrůstají hnutí odmítající pokračování fiskální přísnosti. Vědomí, že Evropa mění své stanovisko, bylo posíleno minulý týden rozhodnutím Evropské centrální banky zmírnit fiskální přísnost zvětšením objemu hotových peněz v systému. Podle mého názoru to je příliš málo a příliš pozdě; kvantitativní uvolňování může pomoci v recesi, ale jih Evropy je v depresi. To není pouhé slovíčkaření. Znamená to, že infrastruktura podniků schopných využívat peníze byla rozbita a dopad kvantitativního uvolňování na zaměstnanost tudíž bude omezený. Dostat se z deprese trvá celou generaci. Je zajímavé, že Evropská centrální banka vyloučila z programu kvantitativního uvolňování Řecko se zdůvodněním, že má příliš mnoho dluhů na to, aby jeho centrální banka mohla riskovat půjčování.

Prakticky ve všech evropských zemích vznikají a sílí hnutí stavějící se proti Evropské unii a její politice. Většina z nich se nachází na pravici politického spektra. To znamená, že vedle stížností na ekonomiku chtějí obnovit kontrolu vlastních hranic, aby omezili imigraci. Opoziční hnutí se objevila také na levici – například Podemos ve Španělsku a samozřejmě Syriza v Řecku. Levice si stěžuje na stejné věci jako pravice s výjimkou rasistických podtónů. Důležité je ale toto: na Řecko se dosud pohlíželo jako na nevýznamnou odchylku, ale ve skutečnosti je na hrotu evropské krize. Jako první upadlo do platební neschopnosti, jako první zavedlo fiskální přísnost, jako první zakusilo z ní vyplývající brutální břemeno a jako první si zvolilo vládu, která se zavázala skoncovat s fiskální přísností. Ať jsou pravicové nebo levicové, tyto strany ohrožují tradiční evropské strany, které jsou středními a nižšími třídami vnímány jako komplicové Německa ve vytváření režimu fiskální přísnosti.

Syriza zmírnila svůj postoj k Evropské unii tak, jak to dělají všechny strany v době voleb. Trvá ale na tom, že vyjedná nový program splátek dluhů Řecka jeho evropským věřitelům, který zmenší břemeno doléhající na Řeky. Jsou důvody k přesvědčení, že by mohla uspět. Němcům by nevadilo, kdyby Řecko opustilo eurozónu. Velmi se ovšem obávají toho, že by sílící politická hnutí nakonec skoncovala s evropskou zónou volného obchodu nebo ji paralyzovala. Záměr pravicových stran omezit přeshraniční pohyby pracovníků znamená otevřený požadavek skoncovat se zónou volného obchodování s pracovní silou. Ale Německo, náruživě závislé na exportu, zónu volného obchodu nutně potřebuje.

To je jeden z bodů, které si lidé neuvědomují. Dělají si starosti s tím, že země budou opouštět euro. Jak ukázalo Maďarsko, když pád forintu začal hrozit tím, že lidé nebudou schopni splácet hypotéky, národní stát dokáže ochránit své občany před zadlužením, pokud chce. Řekové mohou také využít tuto svoji schopnost, ať v eurozóně nebo mimo ni. Kromě toho, že nejsou strukturálně schopni splatit svůj dluh, nemohou si to dovolit ani politicky. Strany, které v Řecku podporovaly fiskální přísnost, byly rozdrceny. Strany hlavního proudu v ostatních evropských zemí vidí, co se stalo v Řecku, a uvědomují si rostoucí sílu euroskepticismu ve svých vlastních zemích. Schopnost těchto stran podporovat politiku fiskální přísnosti závisí na voličích, přičemž jejich politická základna se rozpadá. Racionální politikové už nemávají rukou nad Syrizou jako outsiderem.

Otázkou tudíž není euro. Namísto toho je prvním reálným problémem dopad ať strukturovaných nebo nestrukturovaných platebních neschopností na evropský bankovní systém a otázka, jak tuto situace zvládne Evropská centrální banka angažující se v ochraně Německa před placením dluhů jiných zemí. Druhým a důležitějším problémem je nyní budoucnost zóny volného obchodu. Mít otevřené hranice vypadalo jako dobrý nápad v dobách prosperity, ale strach z islámského terorismu a obavy z Italů soupeřících s Bulhary o nedostatková pracovní místa způsobují, že trvání otevřených hranic je stále méně pravděpodobné. A jestliže země mohou postavit zdi na lidi, proč by pak nemohly vybudovat zdi na zboží, aby chránily svá vlastní hospodářská odvětví a pracovní místa? Protekcionismus poškozuje v dlouhodobé perspektivě ekonomiku, ale Evropa má co dělat s mnoha lidmi, kteří žádnou perspektivu nemají, vypadli z profesionálních tříd a nyní mají starost, jak uživit vlastní rodiny.

Pro Německo, jež potřebuje volný přístup k evropskému trhu pomáhajícímu podepírat její na exportu závislou ekonomiku, by ztráta eura znamenala ztrátu nástroje pro řízení obchodu v eurozóně i mimo ni. Vzestup protekcionismu v Evropě by byl pohromou. Německá ekonomika by se bez těchto exportů začala potácet.

Podle mě už spor o fiskální přísnost skončil. Evropská centrální banka opustila bez nadšení režim přísnosti minulý týden a vítězství Syrizy způsobilo zemětřesení v politickém systému Evropy, i když eurokratická elita bude Syrizu dál odbývat jako outsidera. Jestliže v důsledku toho přijde vlna evropských bankrotů – ať strukturovaných nebo nestrukturovaných –, otázka eura se stane zajímavým, ale nikoli kritickým problémem. Tímto problémem se stane a už teď začíná být volný obchod. Ten je jádrem konceptu Evropy a dostává se na pořad dne souběžně s tím, jak německé vyprávění ztrácí důvěryhodnost a jeho postavení konvenčního moudra přebírá řecké vyprávění.

Není těžké si představit, jakou katastrofu by způsobilo, kdyby Spojené státy měly exportovat 50 procent svého HDP a polovina jejich exportu by šla do Kanady a Mexika. Zóna volného obchodu, v níž její obrovský ústřední svorník není netto importérem, nemůže fungovat. A taková je přesně situace Evropy. Jejím ústředním svorníkem je Německo, jež namísto toho, aby sloužilo jako motor růstu tím, že bude importovat, se stalo čtvrtou největší ekonomikou světa tím způsobem, že exportuje polovinu svého HDP. Není možné, aby taková situace byla udržitelná.

Možné seismické změny před námi

Dnes popohánějí Evropu tři faktory. Jedním je přání kontrolovat hranice – nominálně kvůli dohledu nad islámskými teroristy, ale ve skutečnosti za tím účelem, aby se omezil pohyb veškeré pracovní síly, včetně muslimů. Druhým je posilování moci národních států Evropy jednáním Evropské centrální banky, která svěřuje provádění svého programu kvantitativního uvolňování národním bankám, jež smějí kupovat jen státní dluhy svých zemí. Třetím je politická základna Evropy, která se jí rozpadá pod nohama.

V Evropě už teď nejde o to, jestli si dokáže zachovat svoji současnou podobu, ale o to, jak radikálně se bude měnit její podoba. A nejvíc skličující je otázka, jestli Evropa neschopná udržet si jednotu zažije návrat nacionalismu s jeho možnými důsledky. Jak jsem to vyjádřil ve Flashpoints:

Nejdůležitější otázkou na světě je, zdali konflikty a války dostaly skutečně výhost, nebo jestli je to jen mezihra, svůdná iluze. Evropa je nejblahobytnějším světovým regionem. Její souhrnný HDP je větší než HDP Spojených států. Hraničí s Asií, Středním východem a Afrikou. Další série válek by změnila nejen Evropu, ale celý svět.

Ještě před několika lety by se pouhé řeči o válce v Evropě považovaly za nesmysl a pro mnoho lidí jsou nesmyslné i dnes. Ale Ukrajina je velmi důležitou částí Evropy, tak jako byla Jugoslávie. Jistota Evropanů, že to vše je už za nimi, pocit evropské výjimečnosti může být docela dobře oprávněný. Ale když se teď rozpadají instituce Evropy, není příliš brzy ptát se, co přijde potom. Dějiny jen málokdy dávají odpověď, kterou očekáváte – a zcela jistě ne tu, ve kterou doufáte.

Poznámka editora: Nejnovější kniha předsedy a zakladatele Stratforu George Friedmana Flashpoints: The Emerging Crisis in Europe právě vychází a je k dispozici ZDE.

Text „Tři nové faktory popohánějí Evropu“ zveřejňují Britské listy se souhlasem Stratforu. Jeho anglický originál je ZDE. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

0
4602

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2015