O divadle terorismu

1. 2. 2015

Teroristé nemají skoro žádnou vojenskou moc, tak namísto toho vytvářejí divadlo. Jak by na to měly státy reagovat? Je znepokojující, jak se teroristům daří vybičovávat faktor strachu.

(Tento článek vyšel v Britských listech původně 1. 2. 2015. Vzhledem k tomu, jak je aktuální, ho vydáváme znovu.)

Teror je vojenská strategie, která se snaží změnit politickou situaci šířením strachu, nikoliv ničením. Téměř vždy je to strategie, kterou používají velmi slabé strany, které nemají možnost své nepřátele podstatnějším způsobem poškodit. Samozřejmě každá vojenská akce šíří strach. Avšak v konvenční válce je strach jen vedlejším důsledkem hmotných ztrát a obyčejně je úměrný velikosti těchto ztrát. Při terorismu je strach jediným faktorem a existuje šokující disproporce mezi skutečnou silou teroristů a strachem, který dokáží vyvolat, píše Yuval Noah Harari.

Není lehké změnit politickou situaci násilím. Prvního dne bitvě na Somme, 1. července 1916, bylo usmrceno 19 000 vojáků britské armády a dalších 40 000 bylo zraněno. Než bitva koncem listopadu skončila, na obou stranách bylo více než milion obětí, z toho 300 000 osob bylo usmrceno. Tento neuvěřitelný masakr však přesto vůbec nezměnil politickou rovnováhu v Evropě. Trvalo to další dva roky a další miliony mrtvých, než se něco zlomilo.

Většina teroristů dokáže usmrtit jen několik málo lidí. Nicméně teroristé doufají, že i když se jim nepodaří poškodit nepřítelovu infrastrukturu, vyvolají strach a zmatek, který bude znamenat, že nepřítel zneužije své vlastní moci. Jako mistři tai-či usilují teroristé o to, aby se jejich nepřítel porazil svou vlastní mocí. Francie prohrála v Alžírsku v padesátých letech v důsledku své vlastní pošetilé reakce na terorismus alžírské Národní osvobozenecké fronty. Americká porážka v Iráku a v Afhánistánu byla důsledkem toho, že Američané špatně použili své obrovské vojenské moci a nikoliv důsledkem vojenské moci al Kajdy, která je minimální.

Teroristé doufají, že když proti nim začne zuřící nepřítel používat svou masivní vojenskou moc, vyvolá to daleko násilnější vojenskou a politickou bouři, než jakou by oni sami mohli kdy vytvořit.

Terorismus je ale velmi neatraktivní vojenská strategie, protože nechává všechna důležitá rozhodnutí v rukou nepřítele. Teroristé ovšem neuvažují jako armádní generálové, uvažují jako divadelní produkční. Intuitivně rozumíme, že terorismus je divadelní představení, a proto ho posuzujeme jeho emocionálním, nikoliv hmotným dopadem.

Bojovníci proti terorismu by měli také uvažovat víc jako divadelní produkční a méně jako generálové. Zaprvé si musíme uvědomit, že teroristé nás ničím nemohou porazit. Porazit se můžeme jedině sami, když budeme přehnaně a pošetile reagovat na teroristické provokace.

Teroristé chtějí změnit politickou rovnováhu v situaci, kdy nemají téměř žádné vojenské schopnosti. Proto se snaží vytvořit pro stát také nemožný úkol: dokázat, že stát je schopen ochránit všechny své občany před politickým násilím.

Proč reagují státy tak veřejně na terorismus? Vzhledem k tomu, že hmotné škody způsobené terorismem jsou zanedbatelné, státy by teoreticky nemusely proti němu dělat nic, jen podniknout diskrétní razantní kroky mimo kamery a mikrofony. Často to také dělají. Občas ale státy ztratí nervy a reagují příliš veřejně a příliš násilně a to hraje do rukou teroristů.

Státy jsou citlivé na teroristické provokace, protože legitimita moderního státu je založena na jeho příslibu, že ve veřejném prostoru nebude docházet k politickému násilí.

Vlády dnes často ignorují vysokou míru domácího a sexuálního násilí, protože to neochromuje jejich legitimitu. Ve státch dochází například k velkému množství znásilňování žen a k vysoké míře domácího násilí. Státy to však netrestají, protože to neohrožuje jejich legitimitu. Narušování veřejného prostoru politickým násilím však jejich legitimitu ohrožuje.

Ve středověku bylo politické násilí ve veřejné sféře běžné. Kdyby v roce 1150 pár muslimských extremistů usmrtilo několik civilistů v Jeruzalémě s požadavkem, aby křižáci opustili Svatou zemi, reakcí by byl výsměch, ne strach.

V dnešní době se však i jen sporadické násilné činy ve veřejné sféře považují za hrozbu státu, protože v moderním státě k politickému násilí nedochází. Malá mince ve velké zavařovací sklenici dělá mnoho hluku. Proto je terorismus tak úspěšný. Usmrcení 17 lidí v Paříži vyvolá daleko více pozornosti než usmrcení stovek lidí v Nigérii či v Iráku.

Nejefektivnějšími protiakcemi proti terorismu jsou dobré výzvědné služby a tajné akce proti sítím, které teroristům poskytují peníze. Dnešní terorismus však ve skutečnosti společnosti neohrožuje.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4661

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2015