Bodláky Václava Duška

Hravé století

18. 11. 2015 / Václav Dušek

Hrajeme honěnou za prchavou slávou, vypínáme se k nebeské báni, dáváme si věrohodné metály, tituly titulů i podtituly, dary bohovské, přihráváme si všemožné výhody, šponujeme nadpozemskou trpělivost do bezvědomí - všichni bez rozdílu náboženství a politického zařazení spějeme k budoucnosti neužitečnosti! V umně zabroušených zrcadlech se vidíme statečně, hodni k následování v rozbouřených vlnách růžového oceánu, cítíme se novodobými dobyvateli, pionýry objeviteli - co jedinec, to příbuzný Vikingů. Mlaskáme, radujeme se, hrdopyšní, jak se vším dokážeme zatočit, kolo dějin otočit - tu se přitočit, vlísat k mocnému s megastrukem.

Holobrádkové rádi řeční o zásadních věcech, parcelují svět, i bytosti, moudrost i okázalost. Občan? Kdo to je, prosím vás? Nenechte se vysmát. Snad ten, který přijde čas od času k volbám a navolí do předního voje roztodivné tahouny, kteří nedrží brázdu a motají se v úrodných polích přiopilí nestvrzenou slávou? Občan, brzda pokroku! S občanským dozorem na nás nechoďte. Nebo vás zaházíme vdolky od pana Balabinky.

Na vrcholku hory Exkrement obhlížejí lány osobního úspěchu miliardáři vyšlí z Vumlu, titul pohozený v šupleti, pracanti, co se neflákali, zatím co jiní se povalovali ve výhodách sociálních pastvin.

Novodobé ozdoby vlasti se činí! Huby v rádiu melou od rána do večera ryzí zrna poznání a pro moudrost není kam šlápnout, obrazovky prskají žalem, červená, modrá, zelená - barevné televizory v rodinách zavařeny, divácké koláče v redakcích vypáprděné rozinkami; kecy v dojemné kleci dokazují, že budeš-li plkat pilně a neomylně, vymyješ nejeden mozek před konečnou porážkou vyhlédnutého kusu.

Lídři, říkejme šíbři, se nešetří a hrabou špínu na kolegu chcípáčka - hodí se maličkosti i zásadní pravdy o bytostech procházejících se po cimbuří hradu Ubohost. Zajděte do muzea voskových figurek, pohledy k nezaplacení.

V koutku husích rozmanitostí pražská Frnda, němá z Portici, partyzánka, ze které vyrazit slova řádného jest nad lidské síly - mučte si mě, palte si mě, přece mluvit nebudu. Strážce kultury slova zapláče! Kdyby chodila na doučování k umanuté televizní domovnici, mohla v hlavním městě udělat neskonalé štěstí. V koutku k vidění husy štebetavé, které poradí bez bázně a hany třeba ve výzkumném ústavu, jak zadělat zaručeně na Nobelovu cenu.

V tichém a vlahém vesmírném podvečeru hravého století, hledíme s nadějí do budoucích kvetoucích dnů - hrajeme si s ohněm a nevíme o tom, minuli jsme brod a další krok směřuje do hlubin zapomnění. Kdo si nehraje, jde proti nám!

0
Vytisknout
1324

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2015