České země, pravlast národního socialismu

18. 11. 2015 / Karel Dolejší


"My všichni... se snažíme myslet samostatně..."
Miloš Zeman, 17. 11. 2015, Albertov

Konzervativní kritika levice začíná zpravidla tvrzením, že levicové myšlení skutečnost glajchšaltuje a zbavuje přirozené rozmanitosti. V konkrétních otázkách se však nakonec dostává k argumentu, že nová levice prosazuje příliš mnoho rozmanitosti a ohrožuje tím základy společnosti. Navzdory této ambivalentnosti, která z imaginární střední pozice konzervativce posouvá tradiční levici do postavení ultrapravice, má však i takové autory někdy cenu číst. To je případ druhého vydání knihy Erika von Kuehnelt-Leddihna "Levicové smýšlení: Od Sada a Marxe k Hitlerovi a Pol Potovi, kterou před pěti lety česky vydalo nakladatelství Wolters Kluwer.


Jedná se jistě především o provokativně nastavené zrcadlo. Objevíme v něm sice i zjevné chyby - že česká verze nedokázala ani jednou uvést jméno Herberta Marcuseho v řádné podobě padá na hlavu překladatele a korektora, méně již pokus o Masarykově vztahu k židům říci pouze tolik, že údajně kritizoval jejich podporu ze strany staré monarchie - ale přesto je velmi užitečné do zrcadla pohlédnout.

Čím se podle Kuehnelta-Leddihna vyznačuje levicové myšlení? Mezi jinými jsou pro ně typické materialismus, mesiášský komplex zaměřený na skupinu, centralizace, preference donucování před "přirozenou" autoritou, potřeba obrazu nepřítele, systém "vůdců", antiliberalismus a antitradicionalismus, eliminace nezávislosti justice, nenávist k menšinám, glorifikace většiny a tzv. obyčejného člověka, hon na "zrádce" a zášť vůči emigrantům, monolitismus (stát, společnost a lid splývají vjedno), koordinace prostřednictvím sloganů, básní a písní, sekulární obřady náhradou za náboženské, zdůrazňování přizpůsobivosti, podněcování masové hysterie, "Svoboda - dolů od pasu", mobilizace závisti.

Každý si při pohledu na současnou českou politickou scénu může odpovědět sám, zda a které autorovy charakteristiky levicovosti jsou vymyšlené či přehnané. Reflexe neškodí. Škodí naopak zuřivá nenávist k jakýmkoliv kritikům.

Kuehnelt-Leddihn ovšem nepokrývá téma tzv. nové levice, ačkoliv se tak tvářil již v prvním vydání knihy v 70. letech. Ale nová levice je také v ČR záležitostí úzkého okruhu intelektuálů a městské liberální inteligence, přičemž obě skupiny dohromady pokrývají řekněme 3 - 5 % voličského potenciálu. Na rozdíl od situace na Západě se zde nepodařilo tradiční levici modernizovat působením impulsů vzešlých z revolt 60. let. Tato dnes již padesátiletá tradice levicového myšlení je u nás uzavřena v ghettu a rozhořčeně odmítána "masovou základnou".

Kritika levicovosti z pera Kuehnelta-Leddihna je jistě na dlouhou debatu a bude nutno se k ní vrátit podrobně, zřejmě nikoliv jen jednou. Nicméně aktuální situace v tomto státě sama od sebe vyzvedává do popředí zájmu jedno téma, které autor zpracoval velmi důkladně a není zatím příliš známo. Tímto tématem je český rodokmen německého národního socialismu.

***

Podle rakouského autora fašismus i nacismus specificky navázaly na některé prvky táboritské tradice, v neposlední řadě na identitářství v protikladu ke katolickému principu idoneity (pohotovosti). Samozřejmě se tu navazuje na pekařovský výklad husitství, což signalizuje také zjevné limity použité perspektivy. Ale nad některými pasážemi se přesto těžko můžete nepozastavit.

"Rasově uvědomělý nacionalismus jakožto forma neurózy téměř vždy ignoruje logiku a fakta: ve východoevropských občanských válkách v letech 1918-1920 byli židé vyvražďováni z různých protichůdných důvodů - jako kapitalisté, jako komunisté, jako přátelé Ukrajiny, jako polonofilové, jako přívrženci Němců. Jak jen okolnosti diktovaly." (s. 191.)

Kuehnelt-Leddihn sleduje dějiny českého národního socialismu, jeho identitářský charakter a šíření do sousedních zemí. Začíná konstatováním, že samotný Ottův slovník naučný uvedl pod heslem "národní socialismus" stranu českou i německou. Poté sleduje, jak čeští Němci po vzoru českých konkurentů odvrhnuvších "proletářský internacionalismus" (identitářství jedněch má vždy za následek identitářství druhých) založili Německou národně socialistickou stranu v Chebu v roce 1897. O rok později sjezd schválil program velmi podobný Lineckému programu Georga von Schönerera, jednoho z přímých Hitlerových předchůdců v Rakousku. Jenže von Schönerer byl pro tento spolek ještě příliš buržoazní. Německá dělnická strana v Rakousku vznikla v roce 1903 v Ústí nad Labem a v deklaraci nezapomněla mj. uvést, že bojuje "proti všem cizím vlivům". Přívlastek "národně socialistická" se formálně v názvu strany objevil až v roce 1916 ("Německá národně socialistická strana práce", DNSAP), nicméně to není rozhodující.

DNSAP se opět vymezuje antisemitsky, proti všem menšinám a "proti cizím vlivům". Všechny "odnárodněné" kosmopolitní složky společnosti se staly nežádoucími. Krátce po rozpadu monarchie se v oficiálním prohlášení vzývajícím pangenmánský stát poprvé objevuje obrácená svastika. V roce 1919 přichází jeden z členů této strany, Rudolf Jung, se spoustou materiálů do Vídně, kde stojí u vzniku subjektu, který se krátce na to jmenuje "Národně socialistická německá dělnická strana" (NSDAP). S odbočkami DNSAP působícími v českých zemích, Polsku a Německu od počátku udržovala úzké kontakty. Od českého vzoru byla nadále přijímána řada prvků, jako např. Turnvereine napodobující Sokol. Naproti tomu myšlenka zřídit koncentrační tábory pochází od Luthera - a Julius Streicher se ho bude dovolávat ještě v Norimberku.

V národním socialismu vzývajícím sociální darwinismus se projevoval kult přírodních věd a odmítnutí křesťanství (s pozdější snahou nahradit ho staronovým "germánským" náboženstvím) i klasického vzdělání. Největší zastoupení (až 51 %) měli mezi členy NSDAP pře nástupem k moci učitelé základních škol. Porovnejte si to prosím s profesním složením členstva "Československé strany národně sociální", následnice Tyršova projektu, ačkoliv ta samozřejmě nebyla opoziční stranou...

***

Tradiční vymezování se všeho českého proti německému jako výchozí předpoklad národní mytologie vede tomu, že se všechna spojení mezi německým a českým národním socialismem šmahem odmítají jako údajně umělá a povrchní. Jenže tím se Česká republika v pomyslné frontě "hříšníků" dostává až na samotný konec řady. V Německu to trvalo dlouho, až do 60. let, ale denacifikace nakonec proběhla relativně důkladně. Rakušané jsou na tom hůře, díky legendě o "pouhých Hitlerových obětech", nicméně přinejmenším metropole se s hnědou tradicí vyrovnala slušně. Ovšem Češi pro to, aby se očistili od hnědé tradice, mesaliance mezi levicí a nacionalismem, která se zde zrodila na kontinentě vůbec poprvé a odvrhla internacionalismus dávno před selháním sociální demokracie na počátku I. světové války, neudělali vůbec nic. Značnou část českých sympatizantů nacismu dokonce nasála již v těsně poválečném období komunistická strana (např. prokurátor Urválek), což nepředstavovalo až tak velký problém, protože oba totalitní systémy, německý i ruský, se skutečně navzájem velmi podobaly a přebíraly od sebe jednotlivé prvky "politického zřízení". Čím fanatičtější "odněmečťování", tím chatrnější denacifikace.

Dnes se nám desetiletí potlačovaná reflexe toho, co českou politiku pojí s nacismem, vrací jako bumerang. Prezident, který kdysi vystupoval jako sociální demokrat, uzavírá alianci s rasistickými antiislamisty, kteří hlásají omezování občanských práv a mletí "nepřizpůsobivých" na masokostní moučku. Na demonstraci mu aplauduje proruská nacionalistická bojůvka pěstující nostalgii za minulým režimem, která vyhrožuje ozbrojenými útoky na vládu a parlament. A zahraničním hostem jsou zástupci německého xenofobního neonacistického spolku Pegida.

Český národní socialismus je živ a daří se mu skvěle. Tato tradice nikdy nebyla odmítnuta a vykořeněna, vrátila se v krizovém období v plné síle jako bumerang.

A česká levice se od ní neoddělí do té doby, dokud se konečně poctivě nevyrovná s tragickým selháváním provinciálních politických elit, které začalo již v roce 1897.

0
Vytisknout
2936

Diskuse

Obsah vydání | 20. 11. 2015