"Selhání zpravodajských služeb" - hloupý mem pro neschopné novináře

20. 11. 2015 / Karel Dolejší


Francouzská vnější rozvědka DGSE na základě sledování kontaktů se zahraničními džihádisty sestavila seznam přibližně 5 000 osob, které jsou přímo podezřelé z terorismu. Spolu s možnými spolupracovníky a sympatizanty je takových osob zhruba 11 000. Všechny tyto osoby by měly být nepřetržitě sledovány, 24 hodin denně 7 dní v týdnu. To by ovšem kapacitně vyžadovalo nějaký úplně jiný bezpečnostní aparát. Například v ruském stylu. A ovšem, metody sledování, které nikdo podezřelým předem nevyzradil.

Vnitřní rozvědka DGSI nedostala povolení infiltrovat prostředí, v němž se zmíněné osoby pohybují, natož aby vznikla snaha tyto osoby kontrolovat jiným způsobem. Existovala vážná obava z politických dopadů možného prozrazení takového úsilí.

A konečně, francouzská rozvědka v posledních měsících dostává vážné varování před možností teroristického útoku zhruba jednou týdně.


Pokud vše uvedené nevíte, nebo si záměrně vyberete izolovaná fakta, můžete bez skutečné analýzy do předem hotového rámce napsat obrovsky kritický článek na vděčné téma "selhání zpravodajských služeb". Jenže ve Francii zpravodajské služby neselhaly. Selhali na celé čáře politici, kteří věděli velmi dobře, že se po útoku na redakci Charlie Hebdo v oblasti pravomocí bezpečnostního aparátu stále nic podstatného nezměnilo.

Existuje jeden opravdu podlý argumentační manévr v současné žurnalistice: Na jedné straně se zpravodajské služby démonizují a místo realistického vylíčení toho, co dělají, dochází k masivnímu přehánění až dezinterpretaci jejich praxe. Volá se po co největším omezení jejich pravomocí ve jménu ochrany soukromí a dalších hodnot drahých západním společnostem.

Na druhé straně když se objeví reálná bezpečnostní hrozba a dojde ke katastrofě, tytéž služby jsou napadány za to, že s omezenými pravomocemi hrozbu nezvládly. Často přesně tíž lidé, kteří v dobách relativního klidu a bezpečí dělali ze zpravodajců paranoidní šílence (paranoiu mají v popisu práce, jen někteří z nich jsou skutečně chorobní), tíž lidé, kteří tvrdošíjně ignorovali všechna varování, se katastrofu snaží svalit opět na zpravodajce. "On tím špendlíkem rozzuřeného nosorožce nezastavil! Je úplně neschopný!"

Příchod uprchlíků z Blízkého východu nepochybně představuje jisté bezpečnostní riziko. Potenciálně rozšiřuje okruh osob, které by měly být sledovány, avšak je těžké zjistit, kdo je potenciální džihádista a kdo nikoliv. Kromě toho je tu možnost, které jsme v souvislosti s posledními útoky byli svědky - totiž že extrémista dobře známý se pokusí vrátit do Evropy s falešnou identitou a zmizet tak z pomyslného zpravodajského radaru.

Existuje jistá možnost eliminovat riziko, že se posledně zmíněná věc bude opakovat. Podezřelí budou muset být vedeni v centrální evropské databázi a každý jednotlivý příchozí uprchlík bude muset být porovnán s touto databází. Takhle to nakonec zřejmě dopadne. Bude to náročné, drahé, a pro uprchlíky nesmírně ponižující. A teroristy původem z Blízkého východu bychom takto neodhalili. Naštěstí existuje spíše jen malá pravděpodobnost, že by takové osoby bez kulturního kapitálu organizovaly v Evropě útoky podobné těm z Paříže.

Protože není možno nepřetržitě sledovat 5 000 - 11 000 osob v zemi jako Francie, to vše se současným bezpečnostním aparátem, existují v zásadě dvě možnosti. Buď se francouzské služby nafouknou do rozměrů ruských protějšků, nebo bude zvoleno řešení a la starší Trudeau. Bývalý kanadský premiér v roce 1970 po únosu ministra québeckými marxistickými teroristy podporovanými KGB přijal kontroverzní rozhodnutí všechny podezřelé přechodně internovat. Už slyšíte ten řev novinářů, kdyby to dnes někdo udělal? A už slyšíte ten řev, kdyby to neudělal?

Zpravodajské služby v demokratických společnostech nemají na růžích ustláno. Jejich operační prostor je ve srovnání s autoritářskými režimy značně omezen. A rozhodně nejsou populární.

Ve skutečnosti je hlavní otázka politická. Demokratické společnosti musejí v nové situaci hledat odpověď na otázku, kolik rizika chtějí dovolit a snést, protože jim záleží na svobodě. Ty, v nichž touha po svobodě zmírá na úbytě, jako ta česká, nechají ovšem svobodu vyletět komínem. Jiné mohou zvolit jinak a vyváženěji. Každopádně dilema reálně existuje a bohužel se mu lze v danou chvíli sotva vyhnout.

Rozmazlené děti atmosféry třiceti tučných poválečných let, které dupají nožičkou do písečku a křičí, že stát přece musí a musí a musí zajistit úplnou bezpečnost i svobodu současně, budou mezitím do debaty vnášet chaos a snažit se sbírat laciné body líčením utopického stavu, který nepředstavuje žádnou reálnou možnost.

0
Vytisknout
3537

Diskuse

Obsah vydání | 23. 11. 2015