Svoboda a demokracie jsou silnější než nacismus

17. 11. 2015 / Boris Cvek



Sedmnáctý listopad je v našem kalendáři veden jako státní svátek, jako „den boje za svobodu a demokracii“. Často slýcháme o „demokratických hodnotách“ a o tom, že „demokracie není zadarmo“, o odbojářích, vojácích, politicích, kteří bojovali za „svobodu a demokracii“. Patří to k bontonu, stejně jako k bontonu patřil „boj za socialismus“ v době minulého režimu.

O socialismu psal Masaryk jako o něčem ušlechtilém, pokrokovém. „Socialismus“ si ale dala do svého názvu také NSDAP a jako „socialismus“ sám sebe označoval režim Husákův. Se slovy je to těžké. Slovo „demokracie“ má ve svém názvu dnes jistě jeden z nejhorších států na světě, totiž KLDR. Ano: lidově demokratická, přitom o žádný lid ani demokracii nejde. A tak slavíme den boje za svobodu a demokracii právě proto, že (nejen) skuteční socialisté bojovali proti nacistům a (nejen) skuteční demokraté proti komunistickým „demokraciím“. Jde o to, že ten, kdo zaštiťuje své aktivity ušlechtilými slovy, může být nejnebezpečnějším nepřítelem jejich skutečného obsahu.

Současná svoboda a demokracie jsou výsledkem mnoha hrůzných dějinných událostí, v nichž se západní civilizace se svými humanistickými ideály ukázala, pro mnohé překvapivě, velice silná. Nacisté se chlubili disciplínou, kultem fyzické síly, bezohledností, davovou jednotou národního zájmu, pohrdali Západem pro jeho změkčilost, individualismus, upadlou kulturu, pro jeho ohled na individuální svobody a práva. Velmi podobný vztah k Západu měly také komunistické režimy. Lidé nebyli souzeni podle svých skutků a podle veřejného zájmu, ale podle rasy, původu, konformity s ideologií daného režimu, jejich soudcem nebyl nezávislý soud, ale loutky a lynčující dav. Tohle není svoboda a demokracie.

Svoboda a demokracie není ani to, co si myslí nebo odhlasuje většina. Základem skutečné svobody a demokracie je to, že člověk není souzen podle barvy své kůže, své etnicity, svého vyznání, svého původu, ale je souzen podle svých skutků, a to s ohledem na řádně, svobodně, celospolečensky diskutovaný veřejný zájem, který je vtělen v zákonech. Přitom zájem na ochraně základních lidských práv každého člověka je povýšen nad všechny ostatní zákony (u nás např. Listinou základních práv a svobod). Ti, kdo si myslí, že stát musí tyto principy porušit, aby „chránil“ lidi před nějakými údajnými hrozbami, ti jdou přesně tím směrem, jímž šli nacisté a komunisté. Skupina lidí bez ohledu na jejich individuální vinu nebo nevinu se prohlásí za riziko, za něco, co musí být označeno, potlačeno, eliminováno. To ale brání střízlivě přemýšlet nad realitou, princip kolektivní viny se vymkne z rukou a ze společnosti se pak stane prolhaná, strachem posedlá fantasmagorie, která ani náznakem nepřipomíná nějaké vytoužené zdraví a sílu, kvůli nimž se to celé rozjelo. Není pak divu, že rozmařilé, individualistické, rasově a třídně neuvědomělé Spojené státy byly mnohem zdravější a střízlivější a intelektuálně výkonnější společnost než nacistické Německo nebo Husákovo Československo.

Není to tak, že by naivní, tupý, rozložený Západ porazil Hitlera omylem, boj za svobodu a demokracii byl skutečný, krvavý boj a Západ v něm zvítězil. Není to žádná lež slabých a nerealistických idealistů. Ve svobodě a demokracii je obrovská, reálná moc, moc vědecká, technologická, průmyslová, vojenská, moc, pramenící z možnosti střízlivé a otevřené debaty, z možnosti kritiky, z možnosti setkávání se mnoha různých perspektiv různých kulturních, náboženských a společenských skupin. Principem demokracie není koncept kolektivní viny, to je princip nacismu. Podívejte se, jak dopadl nacismus, a jak naopak dopadla demokracie. A šlo mezi nimi o skutečný, krvavý boj o svobodu a demokracii.

0
Vytisknout
2135

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2015