"Síla skupiny", aneb Proč podléháme zlu

17. 11. 2015 / Karel Dolejší


Těsně před pařížskými útoky vyšel v časopise New Scientist článek pařížské autorky Laury Spinneyové nazvaný "Kořeny brutality" ZDE. Text shrnuje výsledky novějších výzkumů v oblasti neurověd, které se vztahují k lidské agresi - a vyvrací řadu mýtů s tímto fenoménem v minulosti spojovaných.


Předně se důkladným studiem zjistilo, že získaná schopnost opakovaně zabíjet druhé lidi vůbec nesouvisí s nějakou "archaickou" částí mozku, ale naopak s jejím omezeným zapojením a potlačením "primitivních" impulsů ve prospěch evolučně nových částí. Čtenáři Frankfurtské školy sociálněvědné, portrétu Eichmanna z pera Hannah Arendtové či Bělohradského chvály "skrupulí" jistě nebudou překvapeni. Nicméně vědecký důkaz jejich přístupu dosud chyběl.

Co nová situace znamená? Mimo jiné fakt, že civilizační působení, nebo v užším smyslu osvícenský program, nás prokazatelně nemusejí dělat lepšími - může to probíhat i přesně naopak. To že někdo masově vraždí není způsobeno tím, že by se stal "zvířetem" (jen málo zvířat masově vraždí z krvežíznivosti, jen některé kunovité šelmy), ale naopak tím, že byl společensky náležitě "zpracován".

Sem je ovšem třeba vsunout první upřesnění. Neurochirurg Itzak Fried, na nějž se Spinneyová odvolává v první části textu, vychází z předpokladu, že "přirozeným" stavem člověka je úcta k životu. Tento předpoklad nepřezkoumává, a už vůbec nedokazuje. Jiní autoři neměli takto zjednodušený přístup. Například psychoanalytik Erich Fromm si byl z klinické praxe velmi dobře vědom, že existují také lidé vnitřně ustrojení tak, že pocitu životní plnosti dosahují právě při zabíjení, a ve své teoretické práci to nezamlčel. Friedův předpoklad prostě neplatí. "Lidská přirozenost" není nic tak fixního, jak jsme zvyklí předpokládat. A mimochodem, existovaly celé kultury rozvíjející v příslušnících mužského pohlaví od dětství primárně onen zabijácký potenciál.

Ale zpět k Friedovi. Máme tedy jím ignorovanou část lidí, kteří projevují samovolně sklony ničit jiné živé bytosti, a vedle nich jiné, kteří normálně takové sklony neprojevují. Tajemství zla, které zkoumal Fried a o němž píše Spinneyová, spočívá v tom, že téměř každý se zlu může naučit, může se jím od jiných nakazit, aniž by měl k němu sklony stejného typu, jako "konstitučně daní zabijáci". Záleží pouze na tom, v jakém kontextu k ovlivnění skupinou dochází. (V "koncentráčnické" literatuře sepisované bývalými vězni, bez ohledu na to, zda jejich původní politické přesvědčení preferovalo optimistickou či pesimistickou antropologii, nalezneme toto hořké poznání vyjádřeno takřka ve 100 % případů.)

Fried zjistil, že lidé se nejsnadněji adaptují na masové zabíjení v situaci, kdy jim tento úkon jménem společenství nařídila nějaká autorita, kterou oni pouze poslechli. Později si již sami vyvinou rutinu, která jim umožní se od "výkonu" vnitřně distancovat: "To jsem nebyl já, to byl jen rozkaz."

"Syndrom E", jak to nazývá Fried, neboli sklon pod "silou skupiny" podléhat zlu, má následující symptomy: Nutkavé opakované násilí, obsesivní přesvědčení, rapidní nástup necitlivosti vůči násilí, plochý emoční stav, oddělení násilí od každodenních aktivit, poslušnost vůči autoritě, vnímání členů vlastní skupiny jako ctnostných.

Friedův přístup k tomu, jak "infekci zla" šířící se ve skupině rozkazy a nápodobou čelit, je jednostranný. Zdůrazňuje opatření působící právě na ty části mozku, které "zvrhlost" umožnily. Skupina má mít tak definovaná pravidla, aby zabíjení vylučovala. ("Morálně kompetentní člověk může zabít jedině v sebeobraně, v žádné jiné situaci.") To je ovšem nespolehlivé, jak je ostatně dávno dobře známo. Příslušníci Waffen SS se například učili zpaměti Kantův kategorický imperativ, háček byl v tom, že na Untermenschen se podle nich nevztahoval. U všech pravidel tohoto typu je klíčová otázka, jak bylo definováno lidství a v jakém je vztahu s definicí členství ve vlastní skupině.

Je-li pro někoho měřítkem lidství sourodost se skupinou, v níž se on sám úplnou náhodou a rozhodně bez jakékoliv vlastní zásluhy narodil, pak dělí lidi na "své", "kulturně blízké", "primitivnější civilizace" a "barbary". Pokud jeho měřítko lidství hranice skupiny výrazně překračuje, je teprve splněn základní předpoklad pro to, aby formuloval pravidla odporující praxi masového zabíjení nečlenů.

Jak je ale v obecném povědomí od pověstného sporu Kohlberg-Gilliganová, etika má dva zdroje: Vedle etiky povinnosti existuje také "ženská" etika péče. Ani ta ovšem není neomylná, stejně jako pojetí založené na neosobních pravidlech. Pomatené ženy směřující empatii na pachatele násilí místo na jejich oběti, veškeré vciťování se do nácků a litanie nad jejich údajně nešťastným dětstvím, jsou ukázkou toho, jak i naše terapeutická kultura bez korektivů může naprosto zdegenerovat.

Postkomunistické společnosti mají ve vztahu k Západní Evropě přinejmenším dva v daném kontextu klíčové deficity: Chybí zkušenost s kulturně pestrým prostředím a chybí také dekády reforem veřejné autority, které na západ od našich hranic odstartovaly nepokoje 60. let. Jsme tedy xenofobnější a také antiautoritářská kultura na nás působila jen čtvrt století, navíc ještě velmi selektivně.

Není tedy divu, pokud definice lidství se v našem prostoru velmi často omezuje nanejvýš ještě na "kulturně blízké" (když se budou ti Ukrajinci hodně snažit), a že jsme společností mnohem autoritářštější, než je běžné v zemích, které byly až donedávna našimi vzory. To vše vytváří opravdu "skvělé" prostředí pro výskyt jevů, jež s civilizací, jak jsme zvyklí ji chápat, mají jen pramálo společného.

K tomu přistupuje ještě i fakt, že politická svoboda se tu většinou v zásadě neoceňuje. V "revoluci" roku 1989 šlo velmi mnohým především o svobodu nakupování, organizované turistiky, svobodu sledovat porno a nechodit do průvodu. Pokud byste dnes zkoumali nějakým dotazníkovým šetřením, jaký smysl je výrazu "svoboda" připisován, nejčastěji byste zjistili, že odpovídá definici formulované ruským neoeurasianistickým historikem Lvem Gumiljovem: "Možnost žít tak, jak jsem zvyklý". To ale není politická svoboda. To je tradice.

Spinneyová svůj text o nakažlivosti zla nezamýšlela jako reakci na pařížské útoky. Vznikl ještě před nimi, teprve po nich jej redakce v elektronické podobě oportunisticky přestylizovala. Ve skutečnosti se ale autorčin článek netýká především, a už vůbec ne výhradně, zabijáků z řad "islámského státu". Týká se mě i vás, nás, kteří nezájmem a alibistickou lhostejností v důsledku zabíjíme nevinné po tisících, na bezejmennými hroby pokrytých okrajích Pevnosti Evropa.

0
Vytisknout
3699

Diskuse

Obsah vydání | 19. 11. 2015