Evropa na pokraji kolapsu režimu

30. 1. 2015

Evropa zvítězila ve studené válce.

Před čtvrtstoletím, nedlouho po pádu Berlínské zdi, zkolaboval Sovětský svaz, Spojené státy promarnily svou mírovou dividendu ve snaze udržet globální dominanci - a Evropa tiše začala více prosperovat, více se integrovala a stala se silnějším hráčem v mezinárodních záležitostech, napsal John Feffer.

Mezi lety 1989 a 2014 Evropská unie prakticky zdvojnásobila počet členů a to ji katapultovalo na třetí místo v lidnatosti za Čínu a Indii. Nyní provozuje největší ekonomiku světa a také vede v pořadí globálních obchodních velmocí. V roce 2012 EU získala Nobelovu cenu míru za transformaci Evropy "z kontinentu války v kontinent míru".

V soupeření o pozici "skutečné světové supervelmoci" Čína ztrácí body za své stále ještě početné chudé rolníky v rurálním zázemí a zkorumpované, neliberální byrokracii ve městech; Spojené státy za rozpadající se infrastrukturu a hypertrofovaný vojenskoprůmyslový komplex, který hrozí zbankrotovat ekonomiku. Jako jediná srovnatelně prosperující, politicky fungující a právní stát respektující supervelmoc zaujímá Evropy první místo, i když - nebo možná protože - nemá vojenské svaly na to, aby si hrála na globálního policajta.

A přece, přes veškerý svůj úspěch, se nyní evropský projekt kymácí na pokraji selhání. Růst je přinejlepším anemický a socioekonomická nerovnost roste. Země Východní a Střední Evropy, dokonce i relativně úspěšné Polsko, nedokázaly vyrovnat rozdíl v příjmech proti bohatší polovině kontinentu. A vysoce zadlužená periferie revoltuje.

Politicky se centrum možná neudrží a zdá se že se rozpadá. Na levici strany jako Syriza v Řecku adresují výzvu předpisům EU ohledně finančních úspor. Na pravici se euroskeptické strany staví proti celému kvazifederálnímu modelu. Rasismus a xenofobie získávají další příznivce, dokonce i ve dříve klidných oblastech jako Skandinávie.

Patrně primární sociální výzva, které právě Evropa čelí, je rychle vzrůstající popularita islamofobie, nejnovějšího "socialismu hlupců". Od vražd na mnichovské olympiádě v roce 1972 až po nedávné útoky na Charlie Hebdo a košer supermarket v Paříži, války na Blízkém východě dlouho inspirovaly bitvy přes prostředníky v Evropě. Dnes je nicméně kontinent ještě více rozdělen na pár rádobykombatantů, kteří tvrdí, že ztělesňují skutečný islám, a stále vzrůstající kontingent těch, kdo věří, že islám - veškerý islám - nemá v Evropě místo.

Praskající Evropská unie roku 2015 není Evropou, kterou si představoval politolog Francis Fukuyama, když v roce 1989 pronášel slavnou předpověď o "konci dějin", stejně jako o konečném triumfu liberální demokracie a byrokracie v Bruselu, hlavním stanu EU, který nyní dohlíží na dění na kontinentě. Není to ani Evropa, kterou si představovala britská premiérka Margaret Thatcherová, když v 80. letech hovořila o globálním triumfu TINA (“there is no alternative”, neexistuje alternativa) a jejího typu tržního liberalismu. Místo toho se dnešní Evropa stále více vrací k období mezi světovými válkami, kdy politici krajní pravice a levice polarizovali veřejnou debatu, ekonomiky padaly, z kanálu vytékal antisemitismus a na horizontu se hromadila bouřková mračna.

Další válka zasahující celý kontinent možná není na obzoru, ale Evropa čelí potenciálnímu kolapsu režimu: Konci eurozóny a rozložení regionální integrace. Možná dystopická budoucnost je odhadnutelná z toho, co se stalo na východní hranici. Federální struktury spojující kulturně rozdílné obyvatele zde za poslední čtvrtstoletí mají mizerné skóre. Koneckonců, v roce 1991 se zhroutil Sovětský svaz; Československo se rozdělilo v roce 1993; a Jugoslávie byla rozervána v sérii válek 90. let.

Pokud se její ekonomické, politické a sociální struktury podají křehkosti, Evropská unie může docela dobře následovat Sovětský svaz a Jugoslávii na smetiště dějin selhavšího federalismu. Evropa jako kontinent zůstane, její národní státy se budou těšit různým stupňům prosperity, ale Evropa jako idea bude vyřízena. A co je nakonec ještě horší, pokud EU utrpí porážku v důsledku svého vítězství ve studené válce nebude moci vinit nikoho jiného než sebe samu.

Vzestup a pád TINA

Studená válka byla dobou alternativ. Spojené státy nabízely svou verzi nebrzděného kapitalismu, zatímco Sovětský svaz podomně prodával svou značku centrálního plánování. Mezi tím kontinentální Evropa nabízela kompromis sociálního trhu: Kapitalismus s trochou plánování a prohlubujícím se zájmem o blahobyt všech členů společnosti.

Charakteristickou vlastností evropské alternativy byla kooperace, nikoliv konkurence. Američané mohli mít svůj dravecký kapitalismus pohraničí. Evropané místo toho zdůrazňovali větší koordinaci mezi prací a managementem a Evropské společenství (předchůdce EU) vyvíjelo vážné úsilí vyzdvihnout nové členy na ekonomickou a politickou úroveň zemí centra.

Potom v okamžiku, kdy během 80. let sovětský model přestal mít jakýkoliv globální vliv, přišla TINA.

V té době britská premiérka Margaret Thatcherová a americký prezident Ronald Reagan vedli kampaně za omezení role vlády, zatímco se všude začalo projevovat to, co později proslulo jako globalizace - odstranění obchodních bariér a otevření nových příležitostí pro finanční sektor. Thatcherová tento krásný nový svět shrnula do zkratky TINA: Planeta už neměla žádnou alternativu ke globalizované tržní demokracii.

Nepřekvapí tedy, že evropská integrace po studené válce posunula svůj důraz směrem k odstraňování bariér pro pohyb kapitálu. Ve výsledku už rozšíření Evropy nešlo ruku v ruce s očekávanou garancí eventuální rovnosti. Smlouvy s Irskem (1973) a Portugalskem (1986) byly nyní stejně jako poválečný Marshallův plán pozůstatkem jiné éry. Velký počet potenciálních nových členů klepajících na evropské dveře dostal evropské pokladny pod tlak, zejména když ekonomický výkon zemí jako Rumunsko a Bulharsko tolik zaostával za evropským průměrem. Ale i kdyby Evropa penězi doslova přetékala, možná by na tom nesešlo, protože hlavní stan v Bruselu nyní oživoval nový "neoliberální" duch kapitalismu a požadavkem dne se stalo: Omezuj vládu, uvolni prostor trhu.

V centru Evropy i této nové ortodoxie leží Německo, příklad kontinentální fiskální poctivosti. Jenže v 90. letech nově sjednocený stát prováděl enormní deficitní financování, i když vedené pod jiným názvem, aby pozvedl bývalé Východní Německo na úroveň zbytku země. Nesnažil se ovšem uplatnit tuto "reunifikační výjimku" na další bývalé členské státy sovětského bloku. Německo, které v podstatě funguje jako centrální banka Evropské unie, místo toho požadovalo od všech nově příchozích (a také od některých starých členů) vyrovnané rozpočty a úspory, jakožto jedinou účinnou odpověď na dluh a obavy z budoucí deprese.

Zbytek staré Varšavské smlouvy měl přístup k některým fondům EU určeným pro rozvoj infrastruktury, ale k ničemu v měřítku východoněmecké dohody. Proto zůstává jakousi ekonomickou spojovací chodbou. Životní úroveň v Maďarsku 25 let po pádu komunismu zůstává přibližně na polovině sousedního Rakouska. Podobně Rumunsku trvalo 14 let, než znova dosáhlo HDP z roku 1989, a zůstává na dně Evropské unie. Lidé, kteří navštěvují jen hlavní města Východní a Střední Evropy, odjíždějí s překrouceným pohledem na ekonomickou situaci, protože Varšava a Bratislava jsou bohatší než Vídeň a Budapešť se jí téměř vyrovná, ačkoliv Polsko, Slovensko a Maďarsko za Rakouskem ekonomicky silně zaostávají.

To co tyto země po roce 1989 zažily - jedno kolo "šokové terapie" za druhým - se stalo jedinou medicínou pro všechny členy EU, kterým hrozilo riziko bankrotu po finanční krizi z roku 2007 a poté po státní dluhové krizi z roku 2009. Zapomeňte na deficitní financování, které by zemím dovolilo dostat se z krize růstem. Zapomeňte na vyjednání nových podmínek splácení dluhu. Nezaměstnanost v Řecku a Španělsku se nyní pohybuje kolem 25% a nezaměstnanost mládeže na úrovni vyšší než 50%, přičemž všichni členové EU vystavení velkým dávkám finanční strohosti čelí rychlému nárůstu počtu osob žijících pod hranicí chudoby. Nedávné oznámení Evropské centrální banky ohledně "kvantitativního uvolňování" - monetárního podvodu, jímž mají být do eurozóny napumpovány peníze - přináší příliš málo a příliš pozdě.

Hlavní principy evropské integrace byly obráceny naruby. Místo aby se Východní a Střední Evropa vyrovnávala zbytku EU, části "západu" začaly zaostávat dokonce i za "východem". HDP na hlavu v Řecku například spadlo pod úroveň Slovinska a v přepočtu na paritu kupní síly dokonce i Slovenska.

Antiliberální osa

Evropané si začínají uvědomovat, že Margaret Thatcherová neměla pravdu a že alternativy existují - k liberalismu i k evropské integraci. Nejznámějším příkladem tohoto nového antiliberalismu je Maďarsko.

26. července 2014 v projevu ke svým stranickým věrným premiér Viktor Orbán prohlásil, že má v úmyslu zemi zcela reorganizovat. Reformní model, na který myslí, nicméně nemá nic společného se Spojenými státy, Británií nebo Francií. Spíše aspiruje na vytvoření toho, čemu rovnou říká "neliberální stát" v samotném středu Evropy, silně zdůrazňující křesťanské hodnoty a málo si cenící libertinských způsobů Západu. Přesněji řečeno, to co si přeje je změnit Maďarsko v mini-Rusko nebo mini-Čínu.

"Společnosti založené na principu liberalismu," tvrdil Orbán, "nebudou v následujících letech schopny udržet si ve světě konkurenceschopnost, pokud se nedokáží podstatným způsobem reformovat". Chce se také reorientovat na východ a ještě méně spoléhat na Brusel, kdežto více na potenciální lukrativní trhy a investice Ruska, Číny a Blízkého východu.

Červencový projev představoval skutečnou oidipální událost, protože Orbán převrátil naruby ideologii, která ho přivedla na svět. Jako mladík před více jak čtvrtstoletím vedl Fidesz, jednu z nejslibnějších liberálních stran regionu. V následujících letech při hledání politických příležitostí v politickém spektru vyvedl Fidesz z Liberální internacionály a začlenil ji do Evropské lidové strany, postavil ji po bok CDU Angely Merkelové.

Nyní je nicméně opět v pohybu a jeho novým rolovým modelem není Merkelová, ale ruský prezident Vladimir Putin a jeho styl politiky s železnou pěstí. Vzhledem k neuspokojivému výkonu liberálních ekonomických reforem a skouposti EU bylo sotva překvapující, že se Orbán rozhodl pojistit své sázky na východě.

Evropská unie reagovala tvrdou kritikou Orbánovy vlády za prosazování ústavních změn, které omezují média a ruší nezávislost justice. Rasismus a xenofobie jsou v Maďarsku na vzestupu, zejména protiromské nálady a antisemitismus. Stát podniká kroky k obnovení kontroly nad ekonomikou a zavádí kontrolu nad zahraničními investicemi.

Některým vztahy mezi Maďarskem a zbytkem Evropy připomínají období 60. let, kdy Albánie opustila sovětský blok a spojila se s komunistickou Čínou. Ale Albánie byla tehdy okrajovým hráčem a Čína dosud chudou rolnickou zemí. Maďarsko je důležitou členskou zemí EU a Čína antiliberálním rozvojovým modelem, který se vyšplhal na špici globální ekonomiky a nyní roste jeho mezinárodní vliv. Jinak řečeno, tohle není albánská myš, která řvala. Nová antiliberální osa spojující Budapešť s Pekingem a Moskvou může mít dalekosáhlé důsledky.

Maďarský premiér má nakonec při svém euroskeptickém projektu mnoho evropských spojenců. Krajně pravicové strany podle průzkumů po celém kontinentu získávají příznivce. Například Národní fronta Marine Le Penové vloni v květnu s 25% hlasů vyhrála evropské parlamentní volby. Ve volbách z roku 2014 obsadila také 12 radnic a průzkumy ukazují, že kdyby dnes proběhly prezidentské volby, by Le Penová by v nich zvítězila. Po útoku na Charlie Hebdo Národní fronta prosazuje řadu politických kroků, od obnovení trestu smrti až k uzavření hranic, což představuje záměrnou výzvu celému evropskému projektu.

V Dánsku ultrapravicová Lidová strana také získala nejvíce hlasů ve volbách do europarlamentu. V listopadu se poprvé dostala do čela průzkumů veřejného mínění. Lidová strana vyzývá k ukončení politiky otevřených dveří pro uprchlíky a znovuzavedení pohraničních kontrol. Velmi podobně jako Strana zelených v 70. letech v Německu skupiny jako britská UKIP, Strana Finové a dokonce Švédští demokraté otřásají pohodlným konzervativně-sociálně demokratickým duopolem, který se střídal u moci po Evropě během studené války a po ní.

Islamofobie, která po francouzském vraždění stoupá, poskytuje ještě účinnější šíp do toulce těchto stran, které se posouvají k mainstreamu. Sentiment proti islámu - na shromážděních, v médiích, v příležitostných trestných činech - vyvolává vzpomínku na Evropu dávné minulosti, kdy ozbrojení poutníci vedli řadu křižáckých výprav proti muslimským mocnostem, kdy rané národní státy mobilizovaly proti Osmanskému impériu a kdy evropská jednota byla ukována nikoliv z ekonomických zájmů nebo politických dohod, ale jako "civilizační" odpověď nevěřícím.

Evropa dneška je samozřejmě mnohem multikulturnějším místem a regionální integrace závisí na "jednotě v diverzitě", jak prohlašuje motto EU. Výsledkem je, že vzestup antiislámských nálad ohrožuje inkluzívní charakter evropského projektu. Pokud EU nedokáže islám akomodovat, složitý vyrovnávací akt mezi mezi všemi rozličnými etnickými, náboženskými a kulturními skupinami bude zpochybněn.

Euroskepticismus nepřichází pouze z pravé strany politického spektra. V Řecku strana Syriza představuje výzvu liberalismu vznesenou zleva, když pořádá protesty proti úsporným programům EU a MMF, které uvrhly obyvatelstvo do recese a revolty. Jako jinde v Evropě i zde ultrapravice mohla využít ekonomické krize, pokud by vláda neuvěznila vedení Zlatého úsvitu kvůli vraždě a dalším obviněním. V nedělních parlamentních volbách Syriza získala ohromující vítězství, chybělo jí jen pár křesel k absolutní většině. Je příznakem probíhajících změn v evropské politice, že strana poté utvořila vládu nikoliv se středolevým partnerem, ale s pravicovými Nezávislými Řeky, což je podobná strana odmítající úspory, ale také skeptická vůči EU a vyslovující se pro potlačení ilegálního přistěhovalectví.

Evropská integrace je nadále dvoustranným projektem subjektů kolem centra politického spektra, ale euroskeptici nyní svou antifederalistickou rétorikou získávají další hlasy. Ačkoliv mají sklon zmírnit svou apokalyptickou rétoriku ohledně "despotického Bruselu", když se dostávají k moci, vytahováním vláken tu či onde mohou snadno evropský gobelín rozpárat.

Když se vzestup promění v pokles

Po celé dekády vytvářela evropská integrace vzestupnou pozitivní zpětnou vazbu - prosperita generovala politickou podporu pro další integraci, jež opět vedla k růstu evropské ekonomiky. Byl to vítězný recept v konkurenčním světě. Nicméně když začal být evropský model spojován s úsporami, nikoliv s prosperitou, zpětná vazba působí opačným směrem. Výzva eurozóně v jedné zemi, odstranění otevřených hranic v jiné, znovuzavedení trestu smrti ve třetí - také to je proces, který se může živit sám sebou a potenciálně uvrhnout EU do sestupné smrtící spirály, i když nejprve žádný stát nepodnikne osudový krok směrem k vystoupení.

Ve Východní a Střední Evropě si rostoucí počet těch, kdo nedůvěřují EU, stěžuje, že Brusel v postsovětské éře prostě zaujal místo Moskvy. (Euroskeptici z bývalé Jugoslávie raději uvádějí Bělehrad.) Brusel, tvrdí, stanovuje parametry ekonomické politiky, jež mohou členské státy ignorovat pouze na vlastní riziko, zatímco členové eurozóny mají ještě menší kontrolu nad financemi. I kdyby edikty přicházející z Bruselu byly konstruovány jako ekonomicky rozumné a disponovaly demokratickou legitimitou, pro euroskeptiky by stále představovaly devastující ztrátu suverenity.

Tímto způsobem týž resentiment, který zničil sovětskou a jugoslávskou federaci, začal erodovat veřejnou podporu pro evropskou unii. Kromě Polska a Německa, kde entuziasmus zůstává při síle, sentiment vůči EU zůstává na zbytku kontinentu přinejmenším vlažný, navzdory oživení po krizi eura. Její popularita se nyní v mnoha členských státech pohybuje kolem 50% a v Itálii či Řecku ještě níže.

Evropská unie byla nepochybně vynikajícím úspěchem moderního státnictví. Změnila kontinent, který se zdál být odsouzen k propadnutí "dědičné nenávisti" v jeden z nejharmoničtějších regionů planety. Ale podobně jako složené státy Sovětský svaz, Jugoslávie a Československo se složitý federální projekt EU v situaci absence silné vnější hrozby, jakou představovala studená válka, ukázal být křehkým. Další ekonomický šok nebo koordinovaná politická výzva ho může definitivně rozvrátit.

Jednota v mnohosti je možná lákavá koncepce, ale EU potřebuje víc než pěknou rétoriku a dobré úmysly, aby dál držela pohromadě. Pokud nepřijde s lepším receptem, jak se vyrovnat s ekonomickou nerovností, politickým extrémismem a sociální netolerancí, její oponenti budou mít brzy dost sil k tomu, aby zatáhli za záchrannou brzdu evropské integrace. Následný kolaps režimu by byl tragédií nejen pro Evropu, ale pro všechny, kdo doufají, že překoná nebezpečné rivality minulosti a poskytne úkryt před vražednými konflikty současnosti.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
21690

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2015