Kdybych byl Řek, hlasoval bych pro marxistickou Syrizu

25. 1. 2015

Píšu tohle v tvrdě konzervativním anglickém hrabství Sussex, konstatuje v britském konzervativním deníku jeho bývalý šéfredaktor a autor životopisu Margaret Thatcherové Charles Moore. Článek je samozřejmě ovlivněn intenzivním euroskeptismem autora i listu Daily Telegraph. Měl bych být snad posledním člověkem na evropském kontinentě, který by si měl přát vítězství Syrizy. Je to nevyzkoušené, nestabilní seskupení různých druhů komunistů, zábavních revolucionářů a zelených. Je pro Evropskou unii, ale nechce hradit své členství v EU.

Avšak svatý Pavel napsal ve své epištole soluňským, že "kdo nechce pracovat, ať nejí". Řecko je dnes země, kde evropské škrty znemožnily velké části jeho obyvatelstva (přibližně polovině jeho mladých lidí) pracovat. Z toho vyplývá, že mnoho z nich nemůže jíst. Tisíce Řeků, často ze vzdělaných středních vrstev, stojí každý den na ulici na rozdávání charitativní polévky. Nad Aténami je smog způsobený pálením dřeva. Lidé si už nemohou dovolit topení, a tak pálí dřevo z parků nebo pálí nábytek.

I zde v konzervativním Sussexu je vidět některé příznaky této krize od jejího začátku r. 2008. Je tu obrovský nedostatek bytů pro chudší lidi. Zde nedaleko v městě Hastings se také rozdávají potraviny zadarmo pro nemajetné občany. Ale Británie má nezávislou ústřední banku, která mohla začít provádět kvantitativní uvolňování, když hrozila stagnace, tak, jak se to teď, o mnoho let později, rozhodla udělat i Evropská ústřední banka. Británie také má vlastní hospodářskou politiku, protože má vlastní měnu.

Řecko nemá doslova nic, protože nemá vůbec žádnou svobodu prosadit si vlastní politickou strategii. Má měnu, jejíž hodnotu nemůže ovlivnit a zuří tam deflace, která způsobuje, že jeho poměr zadluženosti k HDP je aritmeticky nesnesitelný. Dávají Řecku příkazy vnější síly, jejichž zájmem není blaho Řecka, ale blaho systému, který vymysleli pro polovinu evropského kontinentu.

Účelem členství malých zemí, jako je Řecko, v eurozóně bylo, že je to mělo ochránit před mezinárodními finančními krizemi. V Řecku se stal přesný opak. Systém je povzbuzoval, aby si Řekové půjčovali a aby utráceli jako šílení, a když to skutečně dělali, systém se rozhodl je brutálně potrestat. Kdyby šlo jen o Řecko, mocný Berlín, Frankfurt a Brusel by mu klidně mohly dovolit opustit eurozónu a nový kurs drachmy by způsobil, že Řecko by zase mohlo konkurovat na mezinárodní scéně. Jenže oni mu to nedovolí, protože se bojí, co by následovalo ve Španělsku, v Itálii, v Portugalsku i ve Francii. Zároveň ale Řecku pořádně nepomohou. Ta země je doslova ničená.

Za těchto okolností je obtížné nesouhlasit s předákem Syrizu Alexisem Tsiprasem, když říká: "Musíme ukončit politiku škrtů, abychom nedopustili, že strach usmrtí demokracii." Pobavilo mě, že Financial Times tento týden úzkostlivě spekulovaly, zda bude Tsipras "rozumný". Nedefinovaly, co to má být. Jak rozumné ale byly centristické, umírněné řecké politické strany, když se po dobu několika let spikly s "trojkou" k ožebračení své země? Že by opravdu neexistovaly žádné důvody pro zvolení strany, ochotné činit "nemožné" požadavky? Že by se pak evropské elity zalekly a poskytly Řecku, co potřebuje (Davide Camerone, prosím, věnujte tomuto silnou pozornost). A jestli to neučiní, nebude situace mnohem horší než předtím?

Situace Řecka je daleko koloniálnější než demokratická. Staré koloniální mocnosti nenáviděly extremní osvobozenecká hnutí a snažily se za každou cenu uplácet knížata a kupce v zemích, jimž vládly. Ale poučením z těch hnutí bylo, že právě prostřednictvím nerozumu a hrozby revolty nakonec zvítězily. Tak způsobil kolonialismus vznik extremismu. Eurozóna je řízena jako soubor kolonií - Řecko je neposlušné území na okraji a Německo je dominantní a násilná velmoc. Syriza je logickou, zoufalou reakcí místních lidí na tuto situaci. Kdybych byl Řek, řekl bych si: "Budu hlasovat pro Syrizu a uvidíme, co se stane. Nemám co ztratit."

Před nynější finanční krizí se často hovořilo o "velké umírněnosti", které měla údajně přinést věčnou prosperitu svobodnému světu. Naši politikové už o tom nehovoří, ale stále přežívá, dokonce i v Británii, podivná snaha pořádat zachraňovat to, co se ukázalo, že nefunguje. To je přece zcela iracionální - daleko iracionálnější než studentský marxismus pana Tsiprase.

Je to vidět na reakci na kvantitativní uvolňování, k němuž nyní přistoupila Evropská ústřední banka. Lidi nemluví o tom, k čemu to je. Cílem tohoto opatření je "zachránit euro za každou cenu". Ale za jakou cenu je třeba zachránit euro? Proč o to usilujeme?

Pokud by euro selhalo, možná, že bychom konečně měli šanci budovat evropské společenství založené na spolupráci a nikoliv na nucení, a na národech a nikoliv na unii.

Nejsmutnější je osud Řecka. Ale nejpodivnější je stav Německa. Jak předpověděla Margaret Thatcherová a Helmut Kohl a Francois Mitterand se tomu posmívali, jednotná měna učinila Německo nejmocnější zemí v Evropě. Německo je daleko konkurenceschopnější než všichni ostatní, protože má relativně levnou měnu. Avšak euro také hrozí zlikvidovat dokonalý poválečný úspěch Německa - totiž jeho finanční spolehlivost. Draghiho pokusy vytvořit autentickou měnovou unii děsí Němce, že přijdou o své peníze, které připlynou ku prospěchu žebrákům. Trpící jih se snaží vzít peníze utlačitelskému seveeru. To je recept na konflikt. Takže každý další krok směrem k eurojednotě způsobí, že její konečný rozklad bude o to explozivnější.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
4822

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2015