Flickr via <a href=

Když účel světí prostředky

20. 10. 2016 / Daniel Veselý

Návštěva tibetského duchovního vůdce v Praze opět potvrdila rozpolcenost české politické scény, kde ani v jednom ze dvou táborů neexistuje místo pro realitu ani soudnost. Na jedné straně stojí ti, kdo jsou ve svém svatém zápalu schopni přezírat očividné kontroverze jimi uctívaného simulakra, a na druhé straně se zase šikují ti, kdo zištně a s notnou dávkou servility podepisují narychlo spíchnutá prohlášení o své loajalitě vůči cizí velmoci.    

Česká aktivistická scéna a řada tuzemských politiků projevuje nadměrnou míru nadšení, přijde-li na přetřes otázka Čínou okupovaného Tibetu. To samo o sobě není nic špatného, kdyby tato energie nebyla omezena jen na problém, na jehož řešení mají naši aktivisté pramalý vliv, na rozdíl třeba od problému Izraelem okupované Palestiny.

Samotný symbol maligní čínské okupace Tibetu, dalajláma, je ovšem značně kontroverzní osobností, aniž by jeho činnost byla podrobena střízlivému hodnocení. Je pozoruhodné, že nekritickým stoupencům tibetského duchovního vůdce nevadí skutečnost, že on a jeho kolegové v exilu pobírali tučné prebendy od CIA na operace guerillových buněk proti čínské vládě. Sám dalajláma měl ročně k dispozici 180 tisíc dolarů, které měl údajně věnovat na osvětovou činnost a podporu tibetského hnutí v exilu. Tibetské hnutí odporu získávalo finance od CIA v letech 1960 až 1974, a tato podpora byla zrušena poté, co se Nixonova administrativa sblížila s vládou Mao Ce-Tunga.

Čína se z mocenského dosahu USA vymanila v roce 1949; v Bílém domě se dokonce hovořilo o „ztrátě Číny“, poté co brutalitu jím podporovaných Čankajškových nacionalistů vystřídala důvěrně známá brutalita režimu Mao Ce-Tunga. CIA se v intencích studené války snažila podkopat integritu čínského režimu, mimo jiné i podporou tibetského hnutí odporu včetně poskytování výcviku a dodávek zbraní. To sám dalajláma později označil za škodlivou politiku, neboť Spojené státy podle jeho slov sledovaly pouze své zájmy, aniž by jim šlo o samotné Tibeťany.

 „Sňatek“ CIA a tibetského exilu se jeví v horším světle, jelikož během této doby se CIA aktivně podílela na genocidě stovek tisíců komunistů a bezzemků v Indonésii a ve Vietnamu „neutralizovala“ 81 tisíc nepřátelských vojáků a jejich stoupenců. O ušlechtilosti zájmů USA v Tibetu lze proto s úspěchem pochybovat.

Kdyby tibetský duchovní lídr mínil svá slova s ohledem na výše uvedené informace i jeho vlastní hodnocení skutečně upřímně, jistě by se peněz, jež mu CIA dlouhé léta zasílala, veřejně zřekl. Vzhledem k tomu, že výše jeho jmění se odhaduje na 100 miliónů dolarů, neměl by to být žádný problém. Takové gesto by jistě bylo hodno obdivu. 

V myslích tuzemských aktivistů se Tibet před čínskou okupací zobrazuje jako romantický mýtus, třebaže zde panovala feudální teokracie symbolizovaná nevolnictvím. Dalajláma je, přes své úsilí o demokratizaci tibetského hnutí odporu, dědicem tohoto systému, byť na odborné úrovni existují odlišné pohledy na tibetskou společnost před čínskou invazí.  Idealizace poměrů v Tibetu, ať již pramení z neznalosti či úmyslného zamlčování faktů, je v konečném důsledku stejně škodlivá, jako jejich jednostranná démonizace.

Čeští bojovníci za práva Tibeťanů volají po jejich úplné nezávislosti na Číně, a v tomto ohledu jsou papežštější než papež, neboť dalajláma usiluje o širší autonomii Tibetu v rámci Číny, nikoliv o jeho samostatnost.

Tibetský duchovní vůdce je ctěn a obdivován kvůli svým apelům na mírové řešení konfliktů a vzájemnou toleranci, a to na mnohé z nás, znechucených sílící xenofobní rétorikou, působí jako hojivý balzám. Nicméně zatímco dalajláma laje Pekingu, Západ kritizuje pouze kosmeticky poukazováním na negativní dopady materialismu a konzumerismu. Dalajláma kupříkladu během projevu na letošním Foru 2000 vychvaloval amerického prezidenta Baracka Obamu a Spojené státy coby lídra svobodného světa, a tímto cizeloval jejich destruktivní vliv ve světě, přestože většina respondentů mezinárodního průzkumu veřejného mínění, zveřejněného před třemi roky BBC, označila USA za největší ohrožení světového míru.

Kdyby čínský prezident Si Ťin-pching po Obamově vzoru provozoval globální kampaň bezpilotních letounů umožňující zabíjet tisíce skutečných a domnělých nepřátel Pekingu bez řádného soudu, těžko by jej mohl dalajláma kritizovat, neboť i on by se stal jednou z obětí tohoto státně-teroristického programu.

Dalajláma jako světově uznávaná osobnost nebyl schopen veřejně odsoudit nejflagrantnější porušení mezinárodního práva v tomto století - invazi do Iráku, i když v soukromí se ostře vyslovil jak proti první válce v Zálivu, tak proti nelegální intervenci o 12 let později. Těžko odhadnout, proč tomu tak bylo, možná se Jeho svatost obávala, že by mohla přijít o privilegované postavení u západních politických špiček.  

Leč shora uvedené námitky jen stěží otřesou až komickou vírou české aktivistické a politické scény v moudrost tibetského duchovního vůdce, jehož stanoviska, jakkoliv je nejedno z nich inspirativní, ale postrádají vyváženost a globální pohled.

Dnešní „protibetské národní obrození“, jehož jsme v ČR svědky, se v osobě dalajlámy navzdory uvedeným kontroverzím snaží vykreslit morální autoritu, která má fungovat jako štít vůči politickým elementům na domácí scéně, jimž na dodržování lidských práv příliš nesejde.   

Dalajlámova návštěva v Praze totiž přiměla čtyři nejvyšší ústavní činitele ČR včetně prezidenta a premiéra, aby písemně stvrdili svou poslušnost vůči čínské vládě. Zajímavý je podpis premiéra Sobotky, který po prohraných volbách zřejmě tápe ve své politické orientaci jak uvnitř ČSSD, tak napříč politickým spektrem. Podle protibetských aktivistů se tito politikové snaží zvrátit prozápadní orientaci naší země a nasměrovat ji na Východ. 

Ačkoliv není za stávající situace možné hovořit o hrozícím nebezpečí, že by se Česká republika stala čínským satelitem, neboť členství v EU a NATO toto naprosto znemožňuje, jde samozřejmě o neblahý trend.

Česká republika je pro čínské investory zajímavá především jako součást mnohem většího celku, konkrétně Evropské unie, jež představuje největšího obchodního partnera Pekingu. Avšak nesebevědomé a podlézavé chování předních českých politiků vůči Pekingu signalizuje, že se chováme jako úslužný vazal. To pro Českou republiku nevěstí nic dobrého, neboť čínský průnik na český trh může být veden bez rukaviček.

Česká politická reprezentace v čele s Milošem Zemanem, který se svými sympatiemi k Říši středu nikdy netajil, tedy hazarduje s pověstí ČR, již představuje jako nesvéprávnou zemi, a snaží se zachovat přízeň čínských investorů za každou cenu. Tito politikové navíc přehlížejí otázku porušování lidských práv v Číně, a to českým stoupencům dalajlámy leží v žaludku snad nejvíce. 

Situace by se dala popsat následovně: Na jedné straně stojí nekritičtí příznivci simulakra, kteří se snaží zabránit domnělému obratu ČR na Východ, a na straně druhé nesvéprávní vazalové, již chtějí udržet přízeň Pekingu hlava nehlava a již volky nevolky vytvářejí nedůstojné podmínky pro česko-čínské obchodní vztahy. V obou případech zřejmě platí známé přísloví „Účel světí prostředky“, přestože se se zamýšlenými záměry nakonec mine.           

     

0
Vytisknout
4385

Diskuse

Obsah vydání | 21. 10. 2016