Politický odkaz Baracka Obamy, aneb Jak dědeček měnil, až vyměnil

1. 8. 2015 / Karel Dolejší

Francie má v zásadě opačný názor na Obamovu dohodu s Íránem, než jaký šíří Bílý dům. To je zákulisně známo již několik měsíců, ale potvrzení přišlo v podobě vyjádření jednoho z klíčových Hollandových poradců, Jacquesa Audiberta ZDE. Ten v osobním rozhovoru s kongresmany označil možnost zamítnutí íránské dohody Kongresem za pozivní variantu, která by nakonec přiměla Írán k dalším ústupkům. Ačkoliv vyjádření bylo v zápětí oficiálně dementováno, existují tři očití svědkové, kteří jej mohou doložit. Francie navíc prokazatelně v mnoha ohledech již těží ze své kritické pozice, protože posiluje její postavení v arabských státech rovněž kritických k Obamově dohodě - a kromě řady jiných aspektů se to promítá do rostoucích objednávek francouzských zbraní.

Může dohoda s Íránem v této podobě něco vyřešit? Klíčový význam opravdu nemá otázka, zda a jak se podaří uspořádat vztahy mezi Íránem a USA - poprvé od doby, kdy íránská strana v roce 1979 útokem na americké velvyslanectví v Teheránu o své vůli zahájila konfrontaci. Svět nestojí před volbou "tato dohoda, nebo válka". Pro samotný Blízký východ je mnohem důležitější, zda regionální mocnosti od Jordánska dokonce až po Alžírsko budou přesvědčeny, že Íránu bylo opravdu zabráněno v dosažení jaderného statusu. V tom se ale v zásadě nic nezměnilo od doby, kdy na problém řetězové reakce na íránský jaderný program bylo poprvé upozorněno - neboť arabské státy, jež dlouho jevily minimální zájem o jadernou technologii, začaly jeden po druhém žádat Mezinárodní agenturu pro atomovou energii ve Vídni o asistenci při rozvoji vlastních jaderných programů. To znamená, že se nic podstatného nezměnilo minimálně od roku 2005. Ale ani v jiných souvislostech dohoda nepřináší žádné řešení sílící globální krize v otázce šíření jaderných zbraní ZDE. Svět se nestává bezpečnějším. V mnoha ohledech je tomu dokonce spíše naopak.

Ti, kdo na variantu "řetězové reakce" na íránský program poprvé upozornili, se k problematice Obamovy dohody veřejně vyjádří 6. srpna prostřednictvím telekonference ZDE. Diplomaticky vzato, návrh mezinárodní dohody nikdo s výjimkou Izraele otevřeně nenapadá. Ale to zároveň neznamená, že by mizela dynamika, již analytici FAS identifikovali v prvních letech tohoto století.

Ještě jinak nahlíženo, Spojené státy se v závěru Obamova funkčního období pokoušejí o "přemet" v blízkovýchodní politice s cílem změnit Írán v hlavního regionálního spojence. Jedním z nepřímých dopadů takového úsilí bude mimo jiné celkové mezinárodní znevýznamnění palestinské agendy. Tou se USA dosud velmi intenzívně zabývaly především proto, že se týkala jejich nejdůležitějšího spojence v regionu, Izraele, a dalších důležitých partnerů mezi především arabskými státy. Zmíněná motivace se vytrácí, zdaleka nejen proto, že John Kerry zaznamenal v palestinské kauze spektakulární neúspěch. Jak si dobře všimli nejen v Tel Avivu, ale také v Rijádu a v Paříži, hlavním americkým partnerem a spojencem by se měl opět stát Írán, jako za šáha, dohoda o jádru je k tomu jen předehrou. Protože slabé arabské režimy jsou okolnostmi chtě nechtě tlačeny k tomu, aby ve snaze balancovat sílící Írán spolupracovaly opravdu s každým, tedy také s Izraelem, s nímž sdílejí stejný zájem, také ony budou postupně odsouvat palestinskou otázku do pozadí. Hlavním sponzorem Palestinců může být již brzy Turecko, které po roztržce s Izraelem vyhledává konfrontační přístupy, zatímco zájem většiny dalších klíčových sponzorů palestinské kauzy, především Egypta a Saúdské Arábie, výrazně zeslábne. Za jinak stejných okolností bude otázka Palestiny ve střednědobém výhledu ze symbolického tématu prvořadé důležitosti degradována na druhořadé téma.

To ale není jediná cena, která bude zaplacena za splnění Obamova snu o politickém odkazu. Množí se doklady toho, že íránská kauza s konečnou platností odstartovala mnichovanskou dynamiku ve vztahu k Ukrajině také v USA, které dosud stály stranou všelijakých minských dohod o "míru". Nicméně nyní ožívá boitský proces ZDE a rostou tlaky na Kyjev, aby dal Putinovi, co chce.

Rusko od sousedních následnických států SSSR již oddělilo území, které je dohromady větší než Chorvatsko, a nepřestává expandovat. Zatím naposledy k tomu došlo před pár dny opět na Kavkaze, kde svévolným posunutím hranice loutkového státu Jižní Osetie Kreml získal kontrolu nad úsekem strategického plynovodu zásobujícího Evropu ZDE. Pakliže bude Kyjev Západem z krátkozrakých utilitárních důvodů přinucen ke kapitulaci, Putin bude také moci věnovat dosud zde vázané prostředky expanzi v jiných oblastech. Jednou z takových je černomořský region, další baltský region, ještě jinou Balkán. Protože protihráči v Evropě ani za Atlantikem vůbec nejsou na výši výzvy, expanze území ruských a proruských entit na starém kontinentě může rychle pokračovat. Návrhy, jak tomu čelit, s nimiž přichází například přední expert na ruský extrémismus Andreas Umland ZDE, jsou v této fázi politicky nereálné. Kde totiž není vůle nic řešit, tam se také nic nevyřeší.

Výjimečný stav ve vztazích mezi Athénami a Bruselem ZDE a uprchlická krize úplně postačují k tomu, aby zkonzumovaly omezené množství energie, kterou dokáže Brusel věnovat mezinárodní problematice. Francie představuje v Evropě výjimku, úsilí o udržení jejího mezinárodního významu je totiž již dlouho svázáno s orientací na jih, s vazbami na arabské a africké státy vyjádřenou na úrovni evropských institucí v projektu EUROMED. Nikdo další takový v Evropě není.

Obamova zahraniční politika spočívá do značné míry v ignorování reálných výzev a hrozeb, místo nichž se řeší rádoby velkolepé projekty inspirované prezidentovými akademickými poradci působícími mimo rámec expertízy State Departmentu. To není jen otázka ignorování ruské územní expanze, ale také elektronické války, kterou proti USA řadu let vede Čína ZDE. Informace o tom pocházejí z NSA, ale byly z politických důvodů potlačeny, ačkoliv jejich význam pro národní bezpečnost je prvořadý. Bývalý kontraktor NSA Edward Snowden ukradl na milion kusů tajných amerických dokumentů týkajících se bezpečnostní problematiky, jak je ovšem dobře známo, žádné údaje o čínském špehování na území Spojených států nikdy nezveřejnil...

Stereotypní neúspěšnost Baracka Obamy při realizaci jeho oblíbených projektíků lze demonstrovat na operetní zápletce kolem tzv. syrské umírněné opozice. Po mnoha letech a milionech utracených dolarů se dvě zesílené čety ozbrojenců vydaly na syrské území, aby tam byly jednotky budoucích "vítězů" okamžitě zajaty a uneseny islamisty ZDE. Proti tomuto typu tajné operace je i neslavná invaze v Zátoce sviní spektakulárním úspěchem. Tam se přinejmenším výsadek dostal na místo určení a došlo k boji.

Nabádání Baracka Obamy dnes neignoruje jen Africká unie, kam ho již po posledním výstupu stoprocentně nepozvou, ale dokonce i spojenecká Británie ZDE. Američtí spojenci ve stále větší míře realizují vlastní politiku, protože Američané za prvé často žádnou nemají a za druhé pokud ji už mají, málokoho přesvědčí, že by dávala smysl. Pro lídra nominálně nejsilnější a ekonomicky nejvyspělejší země je to zvláštní osud, pakliže si udržuje ve světě vysokou popularitu, nicméně jeho úsudek a návrhy nejsou brány vážně.

A nezdá se, že by Baracka Obamu po příštích prezidentských volbách mohl nahradit nějaký jednoznačně výraznější a kvalifikovanější kandidát. Donald Trump s neinformovanými naivními názory na cokoliv ani Hillary Clintonová s ruskými a bezpečnostními skandály jimi nejsou.

0
Vytisknout
3245

Diskuse

Obsah vydání | 4. 8. 2015