Je to nebezpečné: V ČR chybí veřejná kritická debata

2. 8. 2015 / Boris Cvek

V současné době se musím znovu vracet ke starým otázkám, jimiž jsem se zabýval někdy v 90. letech, kdy jsem se snažil pochopit, co je to vlastně demokracie, svoboda, svobodný názor. Někteří říkali, že s pádem starého režimu jsme se prostě osvobodili od autorit a státu, jiní chtěli vakuum minulé autority nahradit nějakými staršími, důstojnějšími autoritami – onou „svobodou pro něco“, např. pro dodržování katechismu katolické církve.

Stejně tak jsem se poměrně často setkával s přesvědčením, že smyslem diskuse je jakýsi kompromis mezi dvěma názory. Všechny tyto postoje se vyznačují naprostou absencí důvěry v otevřené kritické zkoumání, noetickým nihilismem. Údajná „svoboda“, kde má každý svou pravdu, kde neexistují autority, je prostě džungle, v níž vládne silnější, neboť společnost se nemůže spojit a prosadit veřejný zájem. Naopak stavění na nějaké Pravdě vede k poslušnosti vůči starým předsudkům a modelům společnosti.

Mnozí právě díky Pravdě nedokážou přijmout zavedení manželství homosexuálů. Ale jak to, že to třeba právě Irové v referendu dokázali a navzdory silné tradiční roli katolické církve v jejich společnosti? Proč debata o otrokářství v USA v 19. století neskončila kompromisem typu „každý stát si sám rozhodne, zda chce otrokářství, nebo ne“, ale skončila válkou za osvobození otroků? Jak mít zároveň pokrok, ale nemít chaos?

Stabilita a síla Západu, jeho pokrokový, emancipační a vědecký potenciál, spočívá v tom, čemu se říká veřejná kritická debata, a je to právě to, co minulý režim (stejně jako režim nacistický nebo jiné nesvobodné režimy) nenáviděl nejvíce. Tato kritická debata by ho totiž smetla. Skutečná svoboda spočívá v tom, že se člověk může této debaty účastnit (i když třeba pasivně) a podle ní se účastnit občanského života – právě v tom, že tato debata není pouhým hledáním kompromisu a stejně tak není názorovým solipsismem nebo fanouškovstvím ani odvoláváním se na nějakou Pravdu, právě v tom je možný pokrok a zároveň společenská koheze.

Co je základem takové debaty? Především pochopení, že všichni žijeme v jednom veřejném prostoru a potřebujeme ho kultivovat ve společném zájmu. Důvěra v to, že takový zájem lze najít právě sdílenou zkušeností a vzájemným přesvědčováním, důvěra v to, že občan si kriticky všímá svého okolí, angažuje se v něm a hledá nikoli Pravdu nebo vlastní názor, nýbrž konkrétní nepaušalizující zkušenost, která není nutně samozřejmá a v souladu se starými očekáváními a děděnými názory, to je základ demokracie. Jakmile tato důvěra není něčím skutečně prožitým a jakmile chybí zběhlost lidí v otevřené kritické debatě, demokracie je pouhé jméno a lidé nutně tíhnou k něčemu, co více odpovídá jejich touze po džungli vlastních názorů, po Pravdě, po hledání kompromisů, protože takto žili a žiji v každodenním životě, k těmto postojům mají běžnou každodenní důvěru.

Taková běžná realita jejich životů je ovšem logicky v napětí s demokracií, nemohou jí rozumět, musejí ji pokládat za falešnou, hloupou, za něco, co nakonec nějak musí být podřízeno džungli nebo Pravdě nebo kompromisům na způsob opoziční smlouvy.

0
Vytisknout
3471

Diskuse

Obsah vydání | 4. 8. 2015