Žádný Perry Mason, aneb Proroctví z hlubin ještěřího mozku

Proč nelze "konec kapitalismu" doložit ekonomickou statistikou z USA?

26. 7. 2015 / Karel Dolejší

Klasická kritika ideologie v pojetí, které v českých zemích pěstoval snad jen Záviš Kalandra, se věnovala reflexi zájmů a přání formujících perspektivu pozorovatele - a často způsobujících, že dotyčný některé věci vůbec nedokáže nebo dokonce ani nechce vidět. Sociologie vědění k tomu přidala četné podrobné studie nebo Mannheimovo rozlišení mezi totálním a partikulárním pojetím ideologie (ideologií danou sociální pozicí nebo způsobenou individuálními faktory). A ekonomický nobelista Daniel Kahneman, k jehož studii "Thinking, Fast and Slow" napsal Michal Kašpárek výbornou recenzi ještě před českým vydáním ZDE posunul reflexi příčin nepřesnosti lidského uvažování o další stupínek výše, když rozlišil mezi dvěma systémy vyhodnocování informací: "Systém 1" je založený na rychlém, rutinním, emocím a předsudkům konvenujícím zařazení nové věci do příslušné škatulky, jež provádí s minimálním úsilím archaický "ještěří mozek", zatímco "Systém 2" je založen na pomalé, pečlivé a náročné analýze "sine ira et studio". První systém se věnuje pouhé heuristice, zatímco plnohodnotné poznání pochází teprve ze druhého. Lidé mají pochopitelnou tendenci šetřit čas a prostředky a obejít se pouze s heuristikou.

Kahneman, který mj. spolu s Tverskym příspěvky k behaviorální ekonomii zpochybnil užitečnost teoretické abstrakce racionálního aktéra, podal ve zmíněné knize rozsáhlý výčet logických klamů, kterým "ještěří mozky" při vyrovnávání se se světem typicky podléhají. Jedním z nich je "optimistické zkreslení" (optimism bias). Zda Kahneman četl Kunderův "Žert" se mi zatím nepodařilo zjistit...

Optimistické zkreslení dle Kahnemana způsobuje u aktéra iracionální víru, že jej negativní události, o nichž má přinejmenším potenciálně k dispozici solidní informace, ohrožují méně než jiné lidi v obdobné situaci, a že má naopak sám větší šanci na úspěch, než odpovídá statisticky vypočtené pravděpodobnosti. Kašpárek v recenzi zmiňuje velmi vhodně zvolený příklad: Lidé vstupující do manželství se například chovají, jako by se na ně statistika rozvodovosti vůbec nevztahovala.

Kahneman vyjmenovává čtyři faktory způsobující, že lidi hledí na svět prizmatem optimistického zkreslení: To co si tito lidé sami přejí, to ve světě vidí; dále úřadují jejich nepřesné kognitivní mechanismy, nepoměr informací o nich samých versus o ostatních a nakonec celková nálada. Díky výslednému pocitu vlastní výjimečnosti pak třeba kuřák věří, že je méně ohrožen rakovinou plic než ostatní kuřáci, nebo spekulant na burze je přesvědčen, že možnosti ztráty investice je vystaven méně než kolegové.

Doug Henwood, jehož kdysi k zájmu o politickou ekonomii přivedla práce na disertaci věnované literárním projevům narcismu, napsal zřejmě první podrobnější reakci na tezi ekonoma Paula Masona o "konci kapitalismu" prostřednictvím psa pana Zuckerberga ZDE.

Henwood trefně poznamenává, že většina argumentů, které dnes najdeme u Masona, zazněla již v debatě doprovázející minulou technologickou investiční bublinu na konci 90. let. Protože v roce 2003 Henwood vydal studii "After the New Economy" ZDE, v níž většinu z Masona předem důkladně vyvrátil, nyní se věnuje především jednomu specifickému tvrzení: Že totiž kapitalisté kvůli robotizaci údajně již nepotřebují dělníky.

Kdyby to byla pravda, konstatuje Henwood, pak by růst HDP už neměl korelovat s údaji o přírůstku nových pracovních míst - protože nárůst výroby by byl realizován s klesající potřebou živé pracovní síly. Tak tomu ovšem není, ukazuje Henwoodův graf zohledňující na rozdíl od Masonova cherrypickingu agregátní data z USA od roku 1950 ZDE. Naopak, vzájemná korelace obou faktorů je dlouhodobě velmi těsná. Když dochází k ekonomickému oživení, nová místa zpravidla vznikají. A specificky v letošním prvním čtvrtletí by očekávaný růst zaměstnanosti v USA vypočtený z přírůstku HDP podle "tradičního" modelu vzájemné závislosti měl činit 163 000 nových míst, jenže ve skutečnosti jich přibylo až 253 000. To ale také znamená, že produktivita práce v USA téměř neroste (přírůstek je nejnižší od roku 1948, pouhých 0,4 %). Podle Masonovy teze o důsledcích elektronizace a robotizace by však měla produktivita nadprůměrně stoupat, protože pár specialistů začíná obsluhovat výkonné stroje nahrazující práci plných hal tradičních zaměstnanců.

Právě jen koncem 90. let rostla v důsledku velkých investic firem do elektronického vybavení produktivita práce, upozorňuje Henwood. Tento trend už se však v USA vyčerpal a nepokračuje.

Mason svou vizi "postkapitalismu" staví zcela ortodoxně na marxleninském schématu protikladu výrobních prostředků a výrobních vztahů. Podle něj již ve sféře výrobních prostředků existuje možnost eliminace námezdní práce, zatím ji však prý brzdí nepřipravenost sociálních systémů, tedy (odvozeně) kapitalistické výrobní vztahy. Jenže kdy se vlastně investoři obtěžovali se ztrátou zisků z potenciální inovace kvůli sociálním ohledům?, ptá se zcela správně Henwood. (Pochopitelně téměř nikdy, i ti kdo by podobnému rozhodnutí byli osobně nakloněni si to v konkurenčním prostředí objektivně nemohou dovolit.)

Kdyby investoři skutečně mohli získat tak velké výhody díky eliminaci zaměstnanců elektronizací a robotizací, jak sugeruje Mason, už by to dávno dělali a vůbec na nic by se neohlíželi. Jenže to právě nelze doložit žádnými tvrdými daty. Naopak, místo ubývání pracovních míst a menšího přírůstku nových, vysoce náročných na kvalifikaci a dobře placených, vidíme, že i v USA, kde jsou mzdy mnohem vyšší než třeba v Číně nebo Indii a vyplatilo by se na nich systematicky šetřit, elektronizace a robotizace nevedou k výraznému poklesu tvorby nových míst. Místa dokonce přibývají rychleji, než by hypoteticky měla, jsou však téměř jistě také mizerněji placená, než dosavadní, dokonce velmi pravděpodobně zahrnují i větší podíl manuální práce. Henwood to vysvětluje marxistickým žargonem, zde postačí doplnit, že byť i jen hypotetická hrozba zániku pracovních míst v důsledku robotizace logicky generuje tlak na pokles mezd, protože v této perspektivě vypadají dělníci jako zbytní darmožrouti a jejich vyjednávací pozice je mizerná. Ale pokud práce zlevňuje, určitě se ji příliš nevyplatí eliminovat robotizací. Nejen američtí kapitalisté si ve svém boji proti odborářům fakticky nemohou přát lepšího spojence, než je Paul Mason. A ještě to přinejmenším zvonka vyzerá, že s kapitalisty osobně nemá nic společného, naopak se tváří, že hájí zájmy "obyčejných" lidí "zbytečně trpících" pod knutou nemoderního kapitalismu.

Proč se asi Mason vůbec neobtěžuje zkoumat klíčové trendy ve stále ještě největší světové ekonomice a místo toho opírá mimořádně odvážné "epochální" závěry o konci kapitalismu o data z vybraných jednotlivých případových studií, která nemohou poskytnout žádný reprezentativní obraz? Proč se nepoučil na kauze proponentů technologické investiční bubliny z 90. let a nevyhnul se opakování stejných argumentačních chyb?

S největší pravděpodobností proto, že hledal právě jen taková data, která potvrzují předem daný postoj jeho "ještěřího mozku". Prostě typické "potvrzovací zkreslení" (confirmation bias).

Henwood z Masonovy teorie vybral hypotézu umožňující odvodit empirickou predikci, tuto predikci otestoval a nepotvrdila se ani v nejmenším.

Kapitalismus tedy přinejmenším zatím neskončil ani nekončí. Ačkoliv si oba názoroví oponenti, Mason i Henwood, osobně přejí konec kapitalismu, pouze v Masonově případě to vedlo k politováníhodnému zaslepení vůči datům, která vytouženému přání odporují.

Henwood se totiž se svým kahnemanovským 2. poznávacím systémem slušně přiblížil maximu možného vědomí organického intelektuála "dělnické třídy", jímž se snaží být, zatímco Mason s ještěřím mozkem zůstal daleko za hranicí svých možností. Toužebné přání u něj na plné čáře zvítězilo nad nezávislou realitou.

0
Vytisknout
4391

Diskuse

Obsah vydání | 28. 7. 2015