Čínská bublina jako lekce, nebo záměr?

23. 7. 2015 / Ilona Švihlíková

Řecké drama poněkud zastínilo jak summit BRICS a Šanghajské organizace spolupráce, ale také vývoj v Číně. Některé komentáře se omezily na konstatování o prasknutí čínské bubliny. Protože je Čína jak vedoucím elementem ve skupině BRICS, tak i významným aktérem celé globální ekonomiky, zaslouží si podívat se na problém tzv. bubliny trochu podrobněji.

Ve zprávě týkající se vývoje dluhového zatížení v globálním měřítku (McKinsey Global Institute: Debt and (not much) deleveraging) je speciální pozornost věnována právě Číně. Je to především proto, že význam dluhu pro čínskou ekonomiku intenzivně rostl. Dluh se přitom koncentroval v sektoru nemovitostí, který je na vznik bublin enormně citlivý. Sektor nemovitostí je přitom pro Čínu velmi důležitý, tvoří až 15 % HDP.

Znepokojující byl rovněž růst významu stínového bankovnictví a dluhů místních vlád. Lokální vlády mají totiž omezené příjmy a jeden z významných zdrojů je tak pro ně prodej půdy, která je následně využívána opět v sektoru nemovitostí. Tato propojení vzbuzovala již před rokem značné obavy. Zpráva McKinsey sice konstatuje, že čínské rezervy jsou dostatečně mohutné, aby se v nejhorším případě „postaraly“ o záchranu (bail out) lokálních vlád, dopady na čínský a tedy i globální ekonomický růst, by ale nebyly zanedbatelné.

Ceny nových domů začaly klesat již ke konci minulého roku, a prozatím se zdálo, že dna poklesu bylo dosaženo v dubnu tohoto roku. Již od konce roku 2014 tedy klesají ceny domů i prodeje, což se dále odráží ve zpomalení investic. Čínská centrální banka reagovala dalším uvolněním měnové politiky, včetně snížení úrokových sazeb a povinných minimálních rezerv (ZDE a ZDE).

Čínská vláda se pokusila uřídit prasknutí bubliny na akciovém trhu jednak restrikcemi ohledně obchodování, ale také finanční injekcí (uvádí se až 14 mld. dolarů od centrální vlády). Bublina nebyla malá, uvádí se ztráta až 4 biliony dolarů na kapitalizaci za měsíc (!), takže byla povolána i státní agentura China Securities Finance. Stimul, který byl přes China Securities Finance dodán, se odhaduje až na 209 mld. dolarů (ZDE a ZDE).

Pro čínskou ekonomiku je to po mnoha dekádách poznání, že neustálý růst není automatický a především finanční trhy vykazují značnou volatilitu. Čína zjistila, že vhodným nástrojem pro dohánění čínského zpoždění a zapojení se do globální ekonomiky je to, čemu dnes říkáme státní kapitalismus. Na rozdíl od Ruska měla Čína to „štěstí“, že se začala zapojovat jednak dříve a jednak byla schopná si vytvořit svůj vlastní mix hospodářské politiky, který odpovídal jejím ekonomickým a politickým podmínkám.

Ekonomický rozvoj Číny v posledních cca 30 letech je něco, co zřejmě v dějinách nemá obdoby. Stále ovšem platí, že globální ekonomika je Čínou ovlivňována, ale nikoliv dominantně tvořena. Instituce globální ekonomiky byly stvořeny a jsou doposud z velké míry kontrolovány Západem. Rychlý rozvoj Číny ji už posunul k problému tzv. středněpříjmové pasti (middle income trap). A je otázkou, jestli v této fázi jak čínské ekonomiky, tak i globálního prostředí s deflačně-stagnačními charakteristikami je možno dále brát státní kapitalismus jako vhodný nástroj. Prasklá bublina se může zdát oním milníkem, který ukáže, co lze ještě uřídit, resp. že existují síly vypuštěné z lahve, které si následně žijí vlastním životem a uřídit je buď nelze vůbec, nebo jen za neúměrných nákladů (kritický pohled k tomuto ZDE).

Bublina na trhu nemovitostí samozřejmě vyvolává analogie s Japonskem na konci 80. let. Následující dvě ztracené dekády, dlouhodobé deflační problémy a pokles váhy japonské ekonomiky v globální by měly sloužit jako velké varování. Jedna podobnost je jasná a netýká se (bohužel) jen Číny: je to zoufalé hledání růstového impulsu. Víme dobře, že Čína začala narovnávat svůj obrovský přebytek běžného účtu (aktuálně jen 2,1 % HDP), zatímco německý přebytek je u vyspělé (a neropné) země mimo kategorie ve výši 7,6 % HDP. Je také známo, že čínští představitelé mají v zásadních dokumentech zakotven cíl posilování domácí poptávky, která je stále ve srovnání s vyspělými zeměmi nízká. Poslední údaje Světové banky uvádějí u Číny v kategorii spotřeby domácností 36 % HDP, což je v nejlepším případě stagnační trend. Vyspělé země se obvykle pohybují v rozmezí 50 – 60 % HDP, extrémem jsou Spojené státy s 68 % HDP (ZDE).

Zvýšení spotřeby domácností se tedy Číně nedaří, proto se koncentruje na masivní investiční aktivitu. Ta je asi dvojnásobná oproti tomu, co je obecně považováno pro země, které dohánějí, za normální. Je logické, že tak masivní investice mohou vést k přehřívání ekonomiky a také ke vzniku nadbytečných kapacit. Rozhodně to není tak, že by Čína neměla obrovské investiční potřeby. Její ekonomická struktura ještě není usazená (tj. existují značné disproporce mezi podílem sektorů na zaměstnanosti a na HDP) a např. v oblasti ekologie jsou obrovské plánované investice žádoucí.

Jde spíše o systém vnitřních pobídek, které mohou nadměrně stimulovat právě rozvoj v oblasti nemovitostí, který s sebou nese - v kombinace s rozvojem stínového bankovnictví - obrovská rizika. Čínští představitelé jsou si povětšinou rizik vědomi a proto tolik kladou důraz na projekt Hedvábné stezky, která má investiční aktivitu přenést alespoň z části do zahraničí.

Čína je jednou z rozvojových zemí, která dle Mezinárodní organizace práce zaznamenává velmi dynamický růst mezd. Natolik dynamický, že řada firem, především textilních, se přemisťuje do levnějších zemí ASEAN. Navzdory tomuto rychlému růstu je produktivita práce ještě mnohem vyšší, podíl mezd na produktu tak v Číně, podobně jako ve vyspělých zemích, klesá. To může mít bezesporu vliv na spotřebu domácností, podobně jako vysoká nerovnost.

Přetrvávající otázka ovšem je, do jaké míry dokáže čínská vláda investiční aktivitu nejen „uřídit“, ale ekonomiku přesunout k více spotřebnímu modelu. Ten má svá rizika, protože implikuje překonání pasti středněpříjmových zemí, neboť s nízkou přidanou hodnotou v ekonomice je prostor pro navyšování mezd omezen. A konkurence je vskutku globální, jak je u montoven všeho druhu dobře známo. A ani Číně se už nevyhýbá rozšiřující se automatizace, která masivně vyřazuje i levnější čínskou pracovní sílu.

Přidejme k tomu ještě fakt, že pokud by se spotřeba domácností zvyšovala, je možné, že by se obchodní toky mohly začít obracet a čínské obchodní přebytky by se staly minulostí, dokud by se čínský trh nerestrukturalizoval (jak ovšem čínská vláda již několikrát v minulosti učinila). To si samozřejmě čínská vláda nepřeje a nadále se snaží o inovativní opatření ke stabilizaci obchodní výměny, kterou spojuje i se stabilním vývojem yuanu (ZDE).

Hodnocení Jong Kima, šéfa Světové banky, který označil čínskou ekonomiku za silnou, se zdravými fundamenty, je s vědomím toho, jak dříve dopadala v praxi hodnocení Světové banky a MMF, spíše znepokojivé než povzbudivé (ZDE).

A ještě více je znepokojivé, pokud by bublina měla být součástí plánu na zvýšení příjmů domácností (a tedy i jejich budoucí spotřeby) přes tzv. efekt bohatství. Ten, který se ve vyspělých zemí používal tehdy, když „zamrzly“ mzdy a zcela se odpoutaly od produktivity práce, která rostla. Je to scénář, který už byl vyzkoušen: s katastrofálními dopady nejen pro dané země, ale i pro světovou ekonomiku. Tudy cesta nepovede, jak se, doufejme, ukázalo.

Ale kudy dál pak pro zemi, která se svými úspěchy dostává do stejné pasti jako země vyspělé? Bude se Čína nadále držet svého dosavadního motta: být vítězem staré, známé hry? Protože změna tohoto postoje by vyžadovala větší úsilí na změnu světového ekonomiky jako takové, což by nutně narazilo - ještě masivněji než nyní - na zájmy Západu.

0
Vytisknout
18299

Diskuse

Obsah vydání | 28. 7. 2015