Má tvrzení o změně režimu v České republice nějaké racionální jádro?

28. 7. 2015 / Karel Dolejší

Ještě loni v lednu publikoval politolog Bohumil Doležal komentář, ve kterém stvrdil a rozvinul příležitostnou poznámku Václava Klause, že v České republice dochází ke změně režimu ZDE. Podle Doležala ovšem Klaus osobně ke změně režimu přispěl. Tvrzení, že se v ČR změnil režim, Doležal od té doby vícekrát zopakoval, v mnoha jiných souvislostech. Například, že k polistopadovému režimu s jeho zahraničněpolitickou orientací a hodnotovými základy pociťoval loajalitu, jakou k současnému již necítí.

Slyší Doležal trávu růst, nebo přece jen nalezneme určitý základ, který jeho postoj v něčem odůvodní?

Doležal původně hovořil především o nové zahraničněpolitické orientaci ČR jako o základní změně. Později se rozepsal také o vnitropolitických tématech. Změny, které v ČR v posledních zhruba dvou letech proběhly, ovšem neospravedlňují až tak příkrou diskontinuitu mezi stavem "před" a "po", jakou někdy sugeruje. Na druhé straně se je však ani nevyplatí bagatelizovat, jak to dělá s oblibou okruh aktérů, jemuž pro programový politický cynismus nejlépe sluší označení "nihilistická levice". Zatímco Doležal notně idealizuje polistopadový režim "před Zemanem", "nihilistická levice" se zase staví naprosto cynicky ke všemu, co kdy polistopadový režim prosazoval, a odmítá, že by se vůbec kdy snažil o cokoliv pozitivního. Tedy - mezi jiným - programově cynicky se staví také k pojetí právního státu a univerzálních lidských práv.

Pošilhávání po Rusku není vynálezem Zemanových kamarádů. Vždyť to byl Nečas, kdo jel první do Moskvy orodovat za české obchody, usiloval o ruský Temelín, atd. Nečasova ODS se těšila na "vejvary" z ruského Temelína, ne na přímé sponzorování. Měla větší manévrovací prostor, nemusela tak zřetelně plnit sponzorům jako ti, kdo přešli od nepřímé politické korupce ke korupci přímé a otevřené, ne-li dokonce "transparentní".

Byla to ODS, kdo jako první realizoval propojení s velkými vlastníky, kteří prostřednictvím "Pepů z Hongkongu" plnili stranickou pokladnu v očekávání, že strana bude hájit jejich zájmy. Ale opět, šlo o spojení nepřímé a utajované, když bylo odhaleno, vznikl obrovský skandál a padla vláda. Nyní, když je ministrem financí monopolista jednoho odvětví, jehož impérium získává ze státního rozpočtu zakázky, zní až neuvěřitelně, že někomu kdysi vadili utajení kapitalističtí sponzoři.

Debata o "změně režimu" by se mohla do značné míry překrývat s debatou o možném civilizačním významu pokrytectví. Přistoupíme-li na chvíli a jen pro tento odstavec textu na Doležalovu terminologii, ve starém režimu se přinejmenším předstíralo, že Česká republika má ambici stát se jednou demokracií západního typu. Co tomuto obrazu neodpovídalo bylo skrýváno v temných zákoutích - a pokud to už vyšlo na světlo, vzniklo pozdvižení. V novém režimu, jak tomu Doležal říká, ani taková skromná ambice už neexistuje. Panuje v něm naopak veřejná atmosféra, v níž se právě ty nejhorší věci fiktivně legitimizují tím, že se dokonce perverzně vystavují na odiv. "Na nic si nehrajeme," říkají výmluvné fotografie Andreje Babiše u pisoáru, obtloustlého Zemana vysvlečeného do půl těla po cestě k rybníku nebo zásadní sdělení Zdeňka Škromacha, že dostal průjem.

"Nesahejte nám na naše provinciální buranství. Nezajímá nás, co si kdo ve světě myslí. Nemáme ani tu nejmenší ambici stát se něčím jiným, než co už jsme."

To tu dříve nebylo, to je skutečně výrazem nových poměrů. Předzemanovské politické elity trpěly ještě přinejmenším zbytkovým pocitem trapnosti a nepatřičnosti, když byly přichyceny, jak porušují pravidla. Dnes ale žijeme v době, kdy se vehementně demonstruje hrdost na to, že žádná pravidla se už dodržovat nemusejí, dokonce ani v náznaku.

Česko navázalo na bohulibou tradici a zavádí vlastní model, "reálně existující kapitalismus", který ze sebe svlékl veškerý ideový háv a předvádí veřejně moč, špeky a stolici již zcela beze studu - jako to, co reálně působí v české politice silou samotných mocenských poměrů, ne už v nějakém ideovém projektu, na nějž se tu zvysoka kašle.

To je kulturní posun zásadního významu. Nedává žádný smysl přivírat před ním oči a vybírat si z celého spektra jen a pouze některé izolované disgustující projevy, jako třeba fašizující přístup k uprchlíkům.

0
Vytisknout
9884

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2015