Uprchlíci & imigranti

29. 7. 2015 / Milan Daniel

Všímavý občan zahlédl mezi obcemi Prachovice a Vápenný Podol na Chrudimsku z kabiny svého kamionu tři muže, kteří si v lese „stavěli něco na způsob bunkru nebo týpí“. Policii oznámil, že jde určitě o běžence, protože takové lidi viděl při svém pobytu v Anglii. Přivolaní strážci zákona na místě objevili lesní dělníky, kteří skládali na hromadu větve.

Třináct let jsem vedl organizaci, která pomáhala cizincům začleňovat se do české společnosti. Troufám si proto tvrdit, že o lidech, kteří do České republiky přicházejí, něco vím. Co vím? Jsou různí. Stejně jako není na místě vítat je nepodmíněně a bez rozlišování s otevřenou náručí, jak to dělají někteří lidskoprávní aktivisté, je třeba pečlivě zvažovat jejich situaci a případnou ochranu.

Abych měl šanci

Hysterie, kterou se podařilo v české kotlině rozpoutat, nespadla z nebe. Byla vyvolána uměle a cíleně těmi, kteří potřebovali odklonit veřejné mínění a neváhali k tomu využít i neonacistického podhoubí. Napomáhá tomu, aby pan Čech, paní Čechová a Češata nasměrovali svou frustraci z poměrů ne proti jejich původcům, ale vůči zástupnému cíli. Tím jsou na jedné straně nešťastní lidé, kteří utíkají z poměrů, v nichž jsou ohroženi na životě či existenčně, na druhé straně osoby, které uprchlické vlny využívají jako mimikry pro cíle, jejichž škála počíná vypočítavostí a končí skrývaným zlem.

Je právem každého člověka opustit svou zemi a je právem každého státu udělit či neudělit mu právo pobytu na svém území. Český stát v tomto ohledu provádí pro někoho uvážlivou, pro jiného až příliš restriktivní imigrační politiku. Zvlášť patrná je ve vztahu k uprchlíkům. Kdo jím vlastně je? Uprchlíkem je člověk, kterému bylo přiznáno postavení utečence z důvodu opodstatněné obavy z pronásledování pro rasovou, národnostní nebo náboženskou příslušnost, pro příslušnost k určité sociální skupině nebo proto, že zastává určité politické názory, pro které se nechce nebo nemůže vrátit do státu, ve kterém má své státní občanství, nebo do státu svého posledního trvalého pobytu.

Uprchlíci se přirozeně snaží „vejít“ do některé z uvedených kategorií a mnozí úřadům předkládají často účelově upravené, někdy vysloveně lživé legendy, aby jejich žádost o azyl byla úspěšná, třebaže skutečné důvody jsou spíše ekonomické. Nelze jim to vyčítat, stejně tak ovšem nelze úřadům vyčítat, že každou žádost pečlivě zkoumají.

Mizivá naděje

Naděje žadatelů na udělení azylu, který by jim v ČR zajistil trvalý pobyt, je velmi malá. Azyl uděluje ČR prostřednictvím odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra uchazečům v 1 – 2 procentech případů, což je jeden z nejnižších poměrů v Evropě. Pro srovnání: zatímco v loňském roce dostalo v ČR azyl 765 osob, v sousedním Německu jich bylo 47 000.

Imigrant je zcela jiná kategorie cizince. Nejčastěji jde o člověka, který jasně deklaruje, že chce do Evropy, potažmo ČR, přesídlit z ekonomických důvodů (nepominutelná je ovšem i množina rodinných příslušníků, kteří využívají ustanovení cizineckého zákona o slučování rodin). Svou snahu o získání práva pobytu tento cizinec obvykle podporuje potřebou hostitelské země obsadit volné pracovní místo.

Udělení víz k pobytu je však vázáno na splnění poměrně přísných podmínek, z nichž je u ekonomických imigrantů primárně povolení Úřadu práce. Těch je však vzhledem k míře nezaměstnanosti českých občanů udělováno velmi málo. Občanství může cizinec získat až po pětiletém pobytu, nelehké jazykové zkoušce, zkoušce ze znalosti reálií a při splnění dalších předpokladů.

Stát má však i instituty pro časově omezenou pomoc běžencům, kteří podmínky pro udělení pobytu nesplňují, jako je například dočasná nebo doplňková ochrana.

Zájmem státu je, aby cizinci nevytvářeli národnostní ghetta, respektovali jeho zákony a co nejlépe se do společnosti začlenili.

Poučeni z krizového vývoje (na Západě)

To vše rozhodně nenapomáhá tomu, aby se domov rodiny Čechů proměnil v domov rodiny Ukrajinců, Syřanů, Afghánců, Libyjců či Eritrejců. Přišedší cizinci s jakýmkoli druhem pobytu jsou hosty, kteří jsou povinni respektovat české zákony a měli by dodržovat i pravidla a zvyklosti. Očekáváme, že pro naši zemi nebudou trvalou zátěží, ale přínosem. Chtějí-li u Čechů zůstat, musí se naučit jejich jazyk, posílat své děti do jejich škol a pravidla domu, ve kterém se rozhodli nadále žít, přijmout za svá. Ne naopak.

Není to otevřená náruč podobná té, s níž Francouzi přijímali Alžířany, Němci Turky a Nizozemci Indonésany. Český stát se z problémů nezvládnuté imigrace poučil a jeho integrační programy jsou důkazem toho, že je nechce opakovat. Češi si obecně nepřejí, aby jejich klidné domovy byly zasaženy náboženskou či etnickou nenávistí, aby se prohloubily sociální problémy a jejich sídla se proměnily tak, že z nich sami tuzemci budou utíkat. Lidskoprávní ochrana musí zahrnovat oprávněné požadavky obou stran, chránit domácí obyvatelstvo a poskytovat přiměřenou ochranu i cizincům, kteří o ni požádají a při splnění zákonných předpokladů si ji zaslouží.

Média se jen v menší míře věnují konkrétní situaci lidí, kteří se narodili v nesprávném čase na nesprávném místě a z domovů je vyhnal nejčastěji hlad, nesnesitelnost poměrů či válka. Dozvídáme se o agresivitě uprchlíků, méně však o tom, v jakých podmínkách žijí, co všechno museli překonat. Tzv. internetové diskuze jsou vůči nim plné nepochopitelné nenávisti; jakoby bylo osobní zásluhou pisatelů, že se narodili v zemi, která válku už sedmdesát let nezažila a v níž žijí i ti nejposlednější v relativně snesitelných poměrech. Slovo solidarita je v jejich slovníku bez významu.

Je naší lidskou povinností poskytnout skutečně potřebným lidem útočiště, dát jim šanci. Rozsah problému aktuální migrace ale současně nutí zvažovat, rozlišovat, zkoumat vážnost a věrohodnost těchto důvodů a šanci podmínečně omezit. Stejně tak vyvolává potřebu reagovat na možná bezpečnostní rizika.

Česká kotlina je pro většinu uprchlíků (snad s výjimkou Ukrajinců) jen tranzitní zemí. „Dobrovolné přijetí“ slavně vybojované v Unii jako kompromis namísto vnucených kvót je Čechům předkládáno jako projev solidarity se zeměmi, jež jsou migrační vlnou nejvíce zasaženy. „Výběr“ lidí, kteří budou moci českého pohostinství využít, ale mj. znamená rozšíření problému pro země, v nichž nevybraní běženci zůstanou proto, že neprošli příslušným sítem. Evropská migrační politika, která by se s ním vyrovnala, zatím neexistuje.

Koho chleba jíš…

Nebylo by jí třeba, kdyby běženci mohli zůstat ve svých domovech. Nebylo by jí třeba, kdyby se spojená Evropa pod tlakem politiky Spojených států nepodílela na destrukci zemí, z nichž do této Evropy uprchlíci přicházejí. Kdyby se část jejich zbrojního rozpočtu přesunula na financování rozvojových programů a nápravu jimi způsobených škod. Kdyby se místo licoměrného a selektivního důrazu na „lidská práva“ kladl důraz na to, aby lidé v těchto zemích žili v důstojných podmínkách. Tak to chtěl v připravené nové koncepci zahraniční politiky Zaorálkův náměstek Petr Drulák. Znamenalo by to odklon od oficiální americké doktríny, vybočení směrem k suverénnímu rozhodování o tom, na čem se český stát chce podílet.

Něco takového ovšem bylo posouzeno jako neslýchaná drzost, kvůli které musel koloniální místodržící Sobotka na americký kobereček. Hned poté doznala „koncepce“ radikální změny, která znamená návrat k hodnotám Václava Havla, jež ho inspirovaly např. k podpisu tzv. „dopisu osmi“, jímž ochotní evropští státníci vyslovili podporu americké invazi do Iráku.

Sobotka peskuje Zemana za populismus, ale jím mediálně ventilovaný všeobjímající soucit s „uprchlíky“, z nichž je podle různých (pochybných, pozn. red.) zdrojů (např. ZDE a ZDE) část problematická, jej jako jednookého pro prostorové vidění diskvalifikuje. Proč neskloubí v jedné větě postoje svých ministrů vnitra a pro lidská práva tak, aby byla občanovi srozumitelná? Nu prostě proto, že to neumí.

Politici rodiny Čechů v této situaci šlapou močál v botách, které si dobrovolně obuli. Byly jistě i jiné možnosti, ty ovšem předpokládaly kus cti v těle. Čechové by si však měli uvědomit, že problémem nejsou primárně uprchlíci z nejrůznějších zemí a nejrůznějších náboženství, ale zbabělý a lokajský postoj vůči politice amerických neocons, před nimiž srazila paty celá Unie. To tato politika problém vyvolává, protože jí vyhovuje chaos, strach, potažmo slabá, hloupá a ovladatelná Evropa.

0
Vytisknout
13755

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2015