Životy na pokraji zkázy: Pevnost Calais

28. 7. 2015

Na konci hřbitova na předměstí Calais hovoří tiše dva hrobníci a čekají u malé, čerstvě vykopané díry. Jejich rozhovor končí a připojí se k nim dva úředníci. Za okamžik později je přinesena z blízkého automobilu miniaturní rakev a umístěna do hrobu. Celá scéna trvá jen několik minut.

Samir Khedija, nemluvně, které se narodilo mrtvé, zemřel, když jeho maminka, dvacetiletá žena z Eritreje, potratila po 22 týdnech těhotenství, poté, co spadla z kamionu, když se snažila dostat do Británie.

Samir je nejnovější obětí drsné humanitární krize, která zahltila francouzských přístav a ještě se prohloubila v důsledku stávky pracovníků přívozu mezi Francií a Británií.

Calais vypadá stále více jako pevnost. Kolem dálnic byly postaveny stovky metrů vysokého plotu, na jehož vršku je žiletkový drát. Na severu města je sídliště brlohů, v němž nyní žije více než 3000 osob. Tábor "Džungle" je každý den permanentnější.

"Situace se zhoršuje, protože uprchlíci se musejí snažit nacházet stále nebezpečnější cesty jak se dostat do Velké Británie," konstatuje Cécile Bossy, zdravotnická dobrovolnice, která pracuje v Calais s migranty.

Francouzské úřady nezaznamenávají, kolik imirantů bylo usmrceno či vážně zraněno při pokusech dostat se do Británie. Deník Guardian zjistil, že za poslední rok zemřelo nejméně 15 lidí. Za posledních šest týdnů bylo usmrceno šest osob.

V bludišti stanů, úkrytů z umělé hmoty a hromad odpadků v táboře "Džungle" vyprávějí uprchlíci o svých strašlivých cestách.

Teddy, z Eritreje, byl nucen odejít z vlasti poté, co eritrejský režim před dvěma lety zabil jeho otce. Přežil přechod přes Saharu a strávil "strašlivý rok" v libyjském vězení. "Moje dívka v tom vězení myslím ještě je," řekl. "Tohle tady není dobré, ale ve srovnání s tím, co jsem zažil, je to OK."

Bahad, 16, opustil svůj domov v Etiopii před rokem. Svědčí, že tamější režim zavraždil jeho rodiče. Před stanem pro dva, v němž bydlí se šesti dalšími teenagery, hovořil tíše a vysvětloval, jak 10 ze 40 lidí, kteří přešli Saharu s ním, spadlo v důsledku vyčerpání z náklaďáku, který je převážel.

Lidé, kteří žijí v táboře "Džungle" u Calais, patří k těm nejchudším. Lidé, kteří se snaží dostat do Británie a mají více peněz a lepší kontakty, často vůbec do Calais nejezdí a zaplatí 40 000 až 160 000 Kč gangům za to, že jim dovolí nastoupit do kamionů stovky kilometrů před tím, než kamiony dorazí do přístavu Calais.

Ostatní hrají potenciálně smrtící hru kočky s myší, snaží se v Calais přelstít francouzskou policii a soukromé bezpečnostní firmy a skočit na kamiony a stále více i vlaky a dostat se do Británie.

Adil, ze Súdánu, dorazil do Calais před půl rokem. Bývalý automechanik svědčí o tom, že se mu už podařilo dostat se do Británie, ale byl odtamtud deportován do Itálie, protože neměl správné dokumenty. Snaží se znovu dostat do Británie.

Brzo si povšiml, že uprchlíci používají k dopravě jízdní kola, a viděl v tom podnikatelskou příležitost. Podařilo se mi dát dohromady vyhozené součástky kol a zahájil rudimentární podnik, kupuje, spravuje a prodává zánovní jízdní kola.

V táboře je více než deset obchodů, prodávajících všechno možné, dvě kavárny a dokonce i společný stan se starým stereopřehrávačem, který hraje většinou etiopskou hudbu a slouží jako rudimentární noční klub.

Imigranti také postavili deset metrů vysoký katolický kostel z dřevěných palet a plátů z umělé hmoty. Jsou tu také dvě mešity a škola.

Podmínky v Calais jsou však horší než v uprchlických táborech ve válkou zničených zemích. "Nemůžeme tomu ani říkat uprchlický tábor, protože nemá globálně schválené humanitární normy," říká dobrovolník Bossy.

Francouzské úřady tábor mlčky podporují. Za posledních několik týdnů v táboře postavili Francouzi pouliční lampy, několik dřevěných bloků se záchody a další kohoutek s vodou. Bývalá nemocnice pro děti na jednom konci tábora poskytuje útočiště asi 100 ženám s dětmi, má několik sprch a rozdává se tam jedno jídlo denně. Lidé přicházejí a mizejí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5144

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2015