K "teorii" naprostého rozhňácání

25. 7. 2015 / Karel Dolejší

Představa a naprosté libovolnosti toho, jak si sociálně konstruujeme realitu, má své zřetelné meze. Ovšem čím virtuálněji nebo v čím omezenější sociální bublině žijete, tím menší šance, že si meze libovůle v poklesle postmoderní cochcárně vůbec kdy uvědomíte.

Voda v hrnci za normálního atmosférického tlaku vaří zhruba při 100 stupních Celsia. Pokud už vaříte v hrnci, je v důsledku skutečně jedno, jak proces nazýváte, základní parametry jsou totiž za takových okolností neměnné. A je dokonce vedlejší, jestli ve vodě v hrnci vaříte hovězí místo včerejších brambor a pociťujete nutkavou potřebu jen proto začít proces nazývat nějak jinak, třeba "napařování". Fyzika kašle na nezávazné plácání, třebaže se mu říká "diskurs".

A je dokonce jedno také to, pokud nekorektně argumentujete a tvrdíte, že kdo upozorňuje na neměnnost základního parametru vaření hlásá prý dosažení tepelné smrti vesmíru.

Kapitalismus je socioekonomický proces, jehož hlavní a rozhodující parametr představuje reprodukce kapitálu, která si bezohledně podřizuje vše ostatní. Zda kapitál vstupuje do anglické manufaktury nebo polského šlechtického velkostatku, obchodu s indiánskými kožešinami v Québecu, na mauretánský trh s otroky, do bavlnářské otrokářské farmy v Alabamě nebo těžby dřeva v Chiapasu, pěstování palmy olejové v Indonésii, výroby aut ve Škodě Mladá Boleslav, proherních automatů v brněnském ghettu, exekutorského byznysu v Praze, výroby elektroniky v Silicon Valley či spekulací na tokijské burze je podobně důležité, jako zda v hrnci vaříte brambory, hovězí či česnečku. Ne že by na rozdílech nezáleželo, někdy jsou opravdu dosti důležité, ale nikoliv v tom ohledu, že by měnily podstatu vaření. A tak také změna způsobů reprodukce kapitálu nemění než některé vlastnosti, třeba i důležité, nikoliv ovšem podstatu kapitalismu.

Ta by se změnila teprve tehdy, kdyby proces reprodukce kapitálu přestal být systémově určujícím parametrem.

V turbulentní době, kdy se řada věcí mění, nikoliv nutně však záležitosti v širší historické perspektivě určující a podstatné - a to že se společnost mění samo o sobě zdaleka neznamená, že by se účelně adaptovala, natož že se jí daří úspěšně řešit klíčové výzvy (kdo tvrdí opak, vymyslel si sekularizovanou verzi klasické kněžourské iluze, že pánbíček vše předem skvěle promyslel a ani vlas z hlavy nespadne...) - lze postupovat vícero způsoby. Lze si například připustit, že západní společnosti sice běhají freneticky jako veverka v kole, ale to co je nejvíce trápí a ohrožuje se ve skutečnosti vůbec nedaří řešit.

Nebo se můžete spokojit s rolí postmoderního baviče, který nemá problém tvrdit, že voda v hrnci včera vařila při 70 stupních a dnes při změně jídelníčku sledujeme už nějaký úplně jiný proces, protože staré vaření se samo změnilo v něco jiného, "napařování", "postvaření", nebo jak už je ctěná libost.

Postoj, v němž lze plynout s pěnou dní a chválit tu Klause, tu Sobotku, tu Babiše jako zásadní a podstatné změny, aniž byste se obtěžovali otázkami co je v nejnovějším humbuku na mediální scéně podstatné a co nafouknuté, či problémem logické konzistence vlastního oportunismu, v sobě ovšem nese řadu čertových kopýtek. Tím hlavním je zřejmě nebezpečí, že s rolí srostete a už vám ji nikdo neodpáře. Lidé od vás začnou očekávat oportunní komické výstupy, které musejí být zítra zapomenuty, aby se nebylo třeba tázat, nakolik se výpovědi slučovaly se stavem světa a nakolik šlo pouze o samoúčelnou kabaretní šou, jež situaci dokonale odvysvětlila a odvedla od ní pozornost.

0
Vytisknout
3107

Diskuse

Obsah vydání | 28. 7. 2015