Хэллоуин, aneb Rezidentský coming out

5. 11. 2018 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
O dušičkovém víkendu vyšly najevo detaily finančních vazeb (p)rezidentské strany SPO(Z) na osoby z bezprostředního okolí Vladimira Putina ZDE. Ale současně si "udavač z Těšína" Jaromír Nohavica vyzvedl vyznamenání přímo z Putinových rukou ZDE.
   

Legenda tvrdí, že během svátku Dušiček/Halloweenu/Samhainu bývá hranice mezi světem živých a mrtvých mimořádně tenká - takže lze vidět i věci jindy sotva spatřitelné. V tomto směru letošek svými "zjeveními" rozhodně nezklamal.


Po dlouhých letech usilovného popírání očividného pomalu nadchází další fáze. Ruské vlivové struktury v ČR se po transformaci v establishment přestaly obávat diskreditace - a postupně vytvářejí podmínky pro to, aby očividné bylo prostě jen vystavováno na odiv. Nově získaná i oprášená předlistopadová ruská zpravodajská aktiva v české kotlině ovšem budou nejprve muset vytvořit cosi aspoň přibližně vystavovatelného. A to znamená problém - poněvadž estetika kolaborace s Kremlem dosud působí natolik uboze, že i veskrze trapná proradarová píseň Jana Vyčítala ji ponechává daleko na chvostě.

Z minulosti se lze poučit, jak struktury řízené Moskvou postupují v případě, že usilují o zoficializování a získání přízně širokých vrstev. Tradiční ruský trojský kůň, komunistická strana, na sebe v podivných cyklech nabalovala kritické české umělce a intelektuály, aby je v dobách upevňování moci nebo čistek opět ve velkém odvrhovala a pranýřovala. Do jisté míry přitom platilo, že se předválečným komunistům z levicového podhoubí opravdu dařilo na přechodnou dobu přitáhnout některé špičkové či avantgardní postavy.

Dnešní autoritářský ultrakonzervatismus vyznávaný jak Kremlem samotným, tak jeho českými nohsledy, ovšem nemá v zásobě žádné skutečné intelektuální či umělecké špičky, po nichž by mohl sáhnout. Základní úroveň by řekněme mohla představovat dobře vypečená socha exsenátora Františka Čuby z dílny Štěpána Kotrby, k níž Zemanův poradce Nejedlý klade алые розы za zvuků "lidové" písně Statise Prusalise.

Proto je neobyčejně důležité, aby Zeman vyznamenáváním "spřátelených" umělců vytvářel alespoň povrchní dojem, že ti kdo jsou ochotni si z čistě konjukturálních důvodů zadat s jeho východní orientací reprezentují přece jen něco víc, než odrhovačky ve stylu Evy a Vaška. Ani to však samo o sobě neznamená velkou výhru - protože podstatnou část této "umělecké fronty" tvoří oprášené normalizační postavy navyklé rutinně spolupracovat s libovolným režimem, jejichž údajné umělecké kvality rozhodně každého nepřesvědčí.

Ještě důležitější a prestižnější úkol než halasné ometálování husákovské estrády tedy představuje lovení ve vodách někdejší umělecké opozice vůči starému režimu. Zde ovšem lze čas od času nalézt osoby nesporných uměleckých kvalit nesoucí z minulosti "škraloupy" v podobě nereflektovaných (a proto ztěží odpustitelných) osobních selhání, která je patrně doživotně senzibilizovala vůči hlasu krysařovy flétny. Právě jim by mohl připadnout klíčový úkol vyvést estetiku prokremelských struktur z prostředí čtvrté cenové, sibiřského diska a častušek s Alexandrovci - na úroveň, jež může přesvědčit i osoby disponující jistý vkusem.

Putinem čerstvě vyznamenaný Jaromír Nohavica před lety nazpíval i několik písní zesnulého Karla Kryla - písničkáře, který se na rozdíl od něj nikdy nenechal ani zastrašit, ani zlomit, ani koupit.

Jednu z Krylových písní však Nohavica nikdy nezahrál.

Hádejte proč.

2
Vytisknout
10877

Diskuse

Obsah vydání | 8. 11. 2018